Solaris

Jasný dôkaz Soderberghovej nepútavosti. Lemov román je ťažký oriešok. Aj samotný Tarkovskij neadaptoval román dokonale. Ale z jeho diela aspoň ide tá pod kožu derúca sa atmosféra nejednoznačnosti, samoty a nesplnených očakávaní. Americký Solaris je scénaristický blábol. Absencia citov a emócií tak potrebných pre stotožnenie sa s hrdinom je smutným pripomenutím toho, že keď režisér nevie, tak ani Clooney. Jediné čo stojí za pozornosť je Natascha McElhone - pretože je úchvatná a krásna. Ale to už všetci vieme. Vďaka nej sa oplatí pri filme zostať. Bez rozdielu, či je herecky zdatnejšia, alebo nie. Martinezová hudba znova raz bez chyby a Jeremy Davies ako jediný aspoň z náznakom hereckej flexibility a plastickosti. Film je inak zbytočne prekombinovaný, hlúpo povrchný a postrádajúci potrebné čaro filozofických sci-fi filmov. Scény na Zemi sú ale v pohode. Hlavne keď sú umocnené dažďom. Všetko čo sa ale odohráva na vesmírnej stanici, je autorský kŕč bez štipky nápaditosti. Bez poznania predlohy a ruského opusu by to bolo za tri. (18.02.2014)

Vzácná ukázka dokonalé pokory před těžkou látkou. Film ukotven v bezčasí i anonymitě národnosti, který kdyby neměl v hlavní roli George Clooneyho (který je nezvykle tlumený v projevu), bylo by obtížné identifikovat, kdo film natočil a kdy. Podobně jako v Tarkovského verzi je Soderberghův Solaris především o citech. O rozhodnutí, jestli raději zvolíme bolestnou realitu nebo podivuhodný sen, jehož podstatu nechápeme. A podobně jako Tarkovskij dokázal Soderbergh vložit do filmu neuvěřitelně hypnotickou atmosféru, která člověka dokonale pohltí (na čemž má nemalou zásluhu vynikající soundtrack Cliffa Martineze). Velmi smutný a krásný film o lásce a značně nedoceněný Soderbergh. P.S. Úvod odkazující k 2001 imho působivější, než citovaný originál. (19.12.2005)

Solaris. Oceán. Snová planeta. Promiňte, to patří jinam. Už proto, že na Solaris se párkrát letmo jukneme z okna a jinak si hrabeme na vlastním písečku , s kterým nemá výzkum jednoho velmi zvláštního koutu vesmíru nic společného. Odhrabáváme píseček z vlastních vzpomínek, snů a komplexů a ony se nám zhmotňují před očima se samozřejmostí, která nás nutí přemýšlet, zda šílíme, umíráme, sníme nebo pro nás nějaký poťouchlý experimentátor s lidským plemenem parafrázuje Pretty Woman ("Vítejte na Solaris, místu, kde se plní vaše sny"). Případně zda jsme vkročili na tu pomyslnou hranici mezi realitou a... něčím jiným. Filmová Solaris tohle naneštěstí skryla do obalu melancholického milostného příběhu a za celou dobu se hloub než k obalu nedostaneme. Bleděmodrý svět vesmírné stanice se tak stává pastí pro invenci a komplexnost a snaží se nám to vynahradit sondami do rozechvělého nitra lidské duše, tancem mezi střepy vzpomínek a zpěvem vesmírných Sirén, lákajících nás k zapomenutí toho, co bylo, a užívání si snu, který se stal realitou. Jenže co je realita a co přelud a zda je přelud přeludem, když si uvědomuje, že je přelud, to je otázka. Otázka, o kterou se pouze zlehka otřeme, abychom se mohli dostatečně topit v tom ostatním. A i když se s Georgem Clooneym, který se snaží ze všech sil, kterých rozhodně nemá málo, stejně jako Natasha McElhonová nemá málo osobitého křehkého půvabu, topí docela příjemně, nebude asi málo takových, kteří budou během půldruhé hodiny onoho utápění potřebovat sirky pod víčka. Že k ničemu nedojdeme a nic se nevyřeší, je nabíledni, konečně rovnice o tolika neznámých snad ani nemůže mít řešení srozumitelné lidským bytostem. Ale že tam, kde nám knižní předloha nabízí fascinující, komplexní pohled na lidské touhy a sny, Solaris samotnou (překvapivě mi na filmu nejvíc vadila změna rodu planety oproti předloze) i hranice lidského poznání, pro nás film vydestiloval jedinou a to ještě nijak chuťově výraznou esenci a jsme nuceni smířit se s koncem, který aspoň na mě dělá dojem třešňové větvičky narpubované na kaktus a nutí mě dospět k závěru, že za málo peněz málo muziky, je smutným výsledkem snahy přiblížit Solaris filmovému divákovi. Asi jsem opravdu hledala zrcadlo vlastních představ a ne nový obraz, ale tenhle obraz byl na můj vkus namalován příliš vybledlými barvami. (06.11.2007)

Americké Solaris jsem se dlouhá léta štítivě vyhýbal jako upír česneku, protože jsem si nechtěl pokazit dojem z mé milované Soljaris ruské, nebožtíkem Tarkovským režírované. No, zkrátím to - Američani ducha existenciálně laděné sci-fi předlohy samozřejmě trochu zprasili, ale dá se. Zatímco Tarkovskij pojal Lemovu Solaris meditativně, dušezpytně a filosoficky, Soderbergh se svou hollywoodskou čeládkou z ní udělal v první řadě lovestory, teprve v druhé řadě proloženou občasnými filosofujícími plky, zabalenou do vizuálně pohledného obalu a ke konci pravda i s docela slušnou nehollywoodskou atmoškou. Nebýt těch častých rušivých a otravných prostřihů na pozemské scény z mileneckého a manželského života Chrise a Rhey, a naopak být tam víc toho filosofujícího a vesmírného, šel bych s hodnocením ještě klidně výš. (24.02.2015)

K mému překvapení Soderbergh oproti Tarkovskému natočil o poznání stravitelnější, svižnější a "neubíjející" adaptaci, aniž by diváka připravil o melancholický a přemýšlivý odér, který k tomuto rozjímavému sci-fi přirozeně patří. Škrty ve stopáži a "zmainstreamování" příběhu však dosti ošidilo filozofický rozměr, je vidět, že postavy se občas musí zastavit a určité souvislosti polopaticky vysvětlit, aby film vůbec dával smysl. Tarkovskij dokázal vyprávět mezi řádky mnohem ladněji a elegantněji, jeho adaptace je vyspělejší nejen myšlenkově, ale i technicky (kamera). Soderbergh dělá ze Solarisu spíše jednohubku, ale za to vcelku příjemnou... 6/10 (01.06.2013)