Pražská 5

Zajímavě poskládaný celek, který střídá momenty nesmírně vtipné i velice umělecké a experimentální, od grotesky a komedie přes veršovaná ironická podobenství k novým formám divadla a tance, přičemž leccos disponuje až montypythonovskými prvky. Dílo díky svým mladým začínajícím umělcům neuvěřitelně svěží a v mnoha aspektech moderní, na kterém zejména a s lehkým překvapením vzhledem k době vzniku oceňuji neskrývanou, jednou lehce nadsazenou, jindy poměrně ostrou satiru trefující se do komunistického zřízení. (25.07.2022)

Jak si to tak pročítám, Pražská pětka je úspěšná hlavně kvůli první a poslední povídce, ale u mě to je jinak. Oceňuju i zbylé tři povídky pro unikátní atmosféru, která není nikde jinde k vidění. Jistě, ty tři "černé ovce" nejsou tak vtipné, ale jsou velmi neotřelé a originální. No a první a poslední povídka, to je bez řečí jasný zásah. (30.06.2009)

Nebýt poslední povídky Na brigádě, která je dokonalou parodií s vynikajícími písničkami, těžko bych hodnotil nějak lépe. Taneční kreace rovnou pomíjím, s těmi jsem se minul, a Cesta na Karlštejn i Oldův večírek jsou toho druhy střelené komiky, již jsem nikdy nechápal. Ona je sice částečně použita i v Kouři, který se mi líbí, ale tam nějak ústrojně funguje, zde je jen bláíznovstvím pro bláznovství. (20.06.2013)

Pražskou pětku jsem viděl poprvé někdy hluboko v devadesátých letech a tehdy mi na té třesoucí se videokazetě přišla velmi dobrá. Teď, v končícím roce 2008, musím bohužel souhlasit s tím názorem, že se jedná o absolutně nesourodý slepenec zajímavých (leč ve dvou až třech případech téměř nudných a trapných) povídek. Kdybych měl hodnotit konkrétně, tak: Směr Karlštejn: 4/5, Bersidejsi: 1/5, Oldův večírek, 2,5/5, Barvy: 1/5 a Na brigádě: 4,5/5. Komplexně? 3 hvězdičky bohatě stačí. Nechci vás ale od PP odrazovat. Už jen první a poslední povídka společně s moderátorem Šteindlerem stojí za zhlédnutí. (23.05.2007)

Výchozí úvaha, která vedla ke vzniku filmu, byla - jak vysvítá z bonusových materiálů - prostá. Skupina nadějných ibvidních "zuček" (tzv. souborů zájmové umělecké činnosti), která přerůstala svou kvalitou do profesionální úrovně, dostala nečekanou možnost se prezentovat. A dokázala ji až překvapivě dobře využít. Víc než o hraný film tu jde - omlouvám se za to označení - o hraný dokument svého druhu. Prakticky všech pět skupin, často personálně propojených, zaujalo. V zdánlivě abstraktních hříčkách lze postřehnout vedle smyslu pro recesi a sebeironii (tehdy šlo vesměs o generaci čerstvých třicátníků) i kritický odstup k režimu a jeho odvrácené tváři. Vedle SKLEPU asi nejvíce zaujala KŘEČ svou pohybovou básní, vnímající tvář současnosti záměrně formou inspirovanou staroegyptskou kulturou. I ve vzpomínkové řeči protagonistů díla - v komentované verzi filmu - nalezneme reflexi faktu, že dnes by někdo tak nekonvenční a nákladný film jen stěží natočil. PĚTKA je z tohoto hlediska i nepřímým svědectvím komerčního zmarňování tvořivostí nabité mladé generace osmdesátých let minulého století. Není to radostné konstatování. (11.06.2011)