Gustav Opočenský

Gustav Opočenský se narodil 7. prosince 1920 v Praze básníkovi, prozaikovi, bohémovi a novináři Gustavu Rogeru Opočenskému (1881 – 1949). Jako bývalý manžel herečky Evy Strupplové (*1926) byl otcem výtvarníka a rockového hudebníka Petra Opočenského (*1950) a sochaře Pavla Opočenského (*1954). Původně studoval, po zavření vysokých škol nacisty odešel k divadlu.

Přes ochotnické začátky a bez hereckého školení nastoupil profesionální dráhu v pražském Realistickém divadle (1945 – 1946), Teplicích (1946 – 1949), Liberci (1949 – 1950), Karlových Varech (1950 – 1955), Pardubicích (1955 až 1956), Kolíně (1956), Státním divadelním studiu (1961), Chebu (1961 – 1965), opět v karlovarském divadle (1965 – 1967), Zlíně (1967 – 1970), Divadle S. K. Neumanna v Praze (1970 – 1972) a opět v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech (1973 – 1992), kde uzavřel svoji hereckou dráhu.

I díky své neklidné temperamentní povaze byl soudním rozhodnutím postihnut zákazem kulturní činnosti a musel se živit jako horník a dělník ve Stalinových závodech u mosteckého Záluží (1956 – 1961). Od roku 1968 také provozoval zájezdový čtyřhodinový recitál „Koncert pro pana Masaryka“. Samotný Gustav Opočenský byl dobrým charakterním hercem. Nejbližší mu byly postavy inteligentské, kterým vtiskl svoji vrozenou individualitu, ironii, skepsi, nadhled, cynismus, vnitřní rozervanost a střídmost.

Pro jeho role byla také charakteristická vysoká a štíhlá postava, mužný statný zjev s řezanou, ostrou a podlouhlou tváří a podmanivý hlas. Svůj individualismus a schopnost šokovat diváky svým projevem nejlépe zhodnotil jako Ezechiel (v Tylově „Tvrdohlavé ženě“), Shylock („Kupec benátský“ Williema Shakespeara), Romulus Veliký (stejnojmenná Dürrenmattova hra), Cabot (O’Neillova „Touha pod jilmy“), maršál (Čapkova „Bílá nemoc“), Tartuffe („Tartuffe“), Bláha („Naši furianti“), Skule („Nápadníci trůnu“) aj.

I když prodlel většinu svého času na oblastních scénách, do pražských filmových ateliérů pronikl celkem často. Před svým zákazem se v 50. letech objevil jen ve všech třech dílech HUSITSKÉ TRILOGIE Otakara Vávry. V JANU HUSOVI (1954) byl pobočníkem u císaře Zikmunda (Jan Pivec), JANU ŽIŽKOVI (1955) českým šlechticem Jindřichem z Hradce a PROTI VŠEM (1956) husitským hejtmanem Mikulášem z Husi.

K další filmové práci se dostal až ke konci 60. let. Do roku 1970 si zahrál spoluvězně Zahradníčka (MARATÓN), tajemníka MNV Januše (SMUTEČNÍ SLAVNOST), kapitána SNB (MLČENÍ MUŽŮ), ředitele výzkumného ústavu (DOSPĚLÁCI MŮŽOU VŠECHNO), sekretáře Schmidta (KLADIVO NA ČARODĚJNICE), soudruha (UCHO) a ve filmu LUK KRÁLOVNY DOROTKY (1970) četl komentář.

V 70. a 80. letech se jméno Gustav Opočenský zjevilo například ve snímcích PRINC BAJAJA (král), HRY LÁSKY ŠÁLIVÉ (krejčí), TAJEMSTVÍ ZLATÉHO BUDDHY (hostinský), DNY ZRADY (pověřenec britské vlády Horace Wilson), ZA VOLANTEM NEPŘÍTEL (Bláha), TAM, KDE HNÍZDÍ ČÁPI (invalida Šindler), NA KONCI MĚSTA (Nývlt), BOTY PLNÉ VODY (host), STÍNY HORKÉHO LÉTA (raněný banderovec), ZÍTRA VSTANU A OPAŘÍM SE ČAJEM (starý nacista), BALADA PRO BANDITU (pastevec), slovenský POSTAV DOM, ZASAĎ STROM (tvrdý předseda Šimiak), KONCERT NA KONCI LÉTA (intendant), ROMANETO (hostinský), ZÁCHVĚV STRACHU (hrobník), PUTOVÁNÍ JANA AMOSE (kněz), OLDŘICH A BOŽENA (Kochan), O ZATOULANÉ PRINCEZNĚ (vládce pekel Lucifer), EVROPA TANČILA VALČÍK (hrabě Hartenberg) a CESTA NA JIHOZÁPAD (Indián Psí ocas).

Několikrát si zahrál také ve filmech posluchačů FAMU (SOUD, VINDOBÓNA, MALČIK). Naposledy byl starým ovčákem ve slovenském snímku STAVENÍ (1990) Miloše Zábranského. Zahrál si také v rozhlase („Crainquebille“ či „Horní Planá“), dabingu, televizních inscenacích (RUDIN; V KLEŠTÍCH; NA DVOŘE JE KŮŇ, ŠÉFE; PODIVNÉ SETKÁNÍ; ULOUPENÉ DĚTSTVÍ; CHODNÍK CEZ DUNAJ; NEDOSNĚNÉ SNY; ZBABĚLEC i POPEL A HVĚZDY) a seriálech (ARABELA, ROZPAKY KUCHAŘE SVATOPLUKA, GOTTWALD a také DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY). Ve volných chvílích se věnoval také malířství. Gustav Opočenský zemřel v noci ze 16. na 17. prosince (17. prosinec se uvádí jako oficiální datum úmrtí) 1992 v Karlových Varech, jen pár dní po svém dvaasedmdesátém jubileu.

Jaroslav "krib" Lopour