Ladislav Lakomý se narodil 14. listopadu 1931 v Náměšti na Hané do rodiny řezníka a hostinského. A už v dětství se zajímal o hudbu a o divadlo, za války vystupoval s ochotníky v loutkovém divadle. Roku 1948 odešel do Brna, vystudoval zde roku 1952 Vyšší průmyslovou školu chemickou a v letech 1952 až 1956 absolvoval herectví na brněnské JAMU.
Následně byl členem Divadla bratří Mrštíků Brno (1956 až 31. 12. 1959), krátce Státního zájezdového studia (1. 1. 1960 – 31. 7. 1960), opět Divadla bratří Mrštíků (1. 8. 1960 – 1965) a činohry brněnského Státního divadla (1965 – 1967 a 1968 – 1996), po odchodu na penzi zde dále hostoval, s přestávkou 1967 – 1968 v pozici uměleckého vedoucího Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Hostoval do 2010 na brněnských scénách (Městské divadlo, Divadlo U stolu atd.).
Lakomý byl charakterním hercem s vnitřní sílou, psychologickou přesností a introvertností. Jeho největší hereckou devízou byl nezaměnitelný, melodický, tvárný a nosný hlas. Svým neobyčejným herectvím se vypracoval v nejvýraznější hereckou osobnost divadelního Brna.
Hrál v inscenacích „Manon Lescaut“ (Des Grieux), „Strýček Váňa“ (Astrov), „Idiot“ (Myškin), „Car Fjodor“ (Fjodor), „Král krysa“ (Marlow), „Jan Hus“ (Jan Hus), „Maryša“ (Vávra), „Mnoho povyku pro nic“ (Baltazar), „Komedie o umučení“ (Ježíš), „Oldřich a Božena“ (Jaromír), „Naši furianti“ (Fiala), „Lucerna“ (Zíma), „Jeden stříbrný“ (Juren), „Revizor“ (Chlopov), „Asanace“ (Plechanov), „Stromy umírají vstoje“ (Balboa), „Dobře rozehraná partie“ (Walt) ad.
Vydal také vzpomínkovou knihu „Letokruhy Ladislava Lakomého“ (1998). Byl ženatý a měl jednu dceru. Bohužel mu film nedal velikou roli nebo postavu, odpovídající jeho talentu. Lakomého účinkování před filmovou kamerou bylo výrazně omezeno i jeho brněnským angažmá. Debutoval v 60. letech jako řidič novinářského vozu v POSLEDNÍ ETAPĚ (1962) Miroslava Ondráčka.
Ve druhé polovině 60. let ještě představoval číšníka Jindřicha Sklenáře v dramatu Štěpána Skalského ANDĚL BLAŽENÉ SMRTI (1965) a prokurátora ve STUDU (1967) Ladislava Helgeho. V následujících 70. a 80. let díky svému vzhledu ve filmu nejčastěji sehrával historické osobnosti, často ale v politicky poznamenaných snímcích.
Postupně se tak objevil jako redaktor Rudého práva Edvard Urx a svobodník Hugo Rediš ve Vávrových velkofilmech DNY ZRADY (1973) a SOKOLOVO (1974), básník Josef Hora v Kachlíkově politickém pamfletu DVACÁTÝ DEVÁTÝ (1974), ministr sociální péče Evžen Urban ve VÍTĚZNÉM LIDU (1977) Vojtěcha Trapla, malíř Václav Hollar v historickém snímku PUTOVÁNÍ JANA AMOSE (1983) Otakara Vávry a taky spisovatel Vladislav Vančura ve Skalského životopisném snímku ČLOVĚK PROTI ZKÁZE (1989).
Kromě těchto zahrál v 70. a 80. letech ještě „normální“ postavy přítele instalatéra Antonína Šinandla (Josef Somr) Vaculíka v Hanibalově krimi ČAS PRACUJE PRO VRAHA (1979), ministra v Piesisově POHÁDCE O MALÍČKOVI (1985), stavitele Koldy v dramatu Jiřího Svobody SVĚT NIC NEVÍ (1987), ředitele Kloudy v SEDMÉM NEBI (1987) Otakara Koska, plukovníka von Polchowa v OZNAMUJE SE LÁSKÁM VAŠIM (1988) Karla Kachyni, Ing. Karla Zikmunda v dramatu Václava Matějky UZAVŘENÝ OKRUH (1989), rádce Ordona v Drhově pohádce JESTŘÁBÍ MOUDROST (1989).
Po roce 1989 byl už jenom hofmistrem (Vorlíčkův KOUZELNÝ MĚŠEC, 1995) a nebo lékařem (PODZIMNÍ NÁVRAT, 2001). Pravidelně vystupoval také ve slovenském filmu (VEĽKÁ NOC A VEĽKÝ DEŇ, LETNÝ STROM RADOSTI, NA DRUHOM BREHU SLOBODA, V RANNEJ HMLE), ojediněle i v zahraničí (ŽABÍ PRINC).
Velmi často vystupoval také v brněnském rozhlase a při četbě („Tichý dvojhlas“, „Dva ve vánici“), televizi (OKÉNKO, ŠŤASTNÝ JIM, ELEKTRICKÝ NŮŽ nebo seriály GOTTWALD, ČETNICKÉ HUMORESKY aj.) a dabingu (TŘI MUŠKETÝŘI, ČERNÝ TULIPÁN či HROZNY HNĚVU, namlouval např. Alaina Delona). Věnoval se i zájezdové, recitační a přednáškové práci. Od 1952 učil na JAMU (docentura), později na brněnské Státní konzervatoři.
Získal za výkon v „Janu Husovi“ Krajskou cenu Jm KNV (1965), dále titul Zasloužilého umělce (1988), Křišťálovou růži (1994) za recitaci, za celoživotní mistrovství v dabingu Cenu Františka Filipovského (1999), Cenu města Brna (2006) a uvedení do Síně slávy ND Brno (2011). Ladislav Lakomý zemřel po těžké nemoci 11. dubna 2011 v Brně v nedožitém věku osmdesáti let.
Jaroslav "krib" Lopour
