Antonín Holzinger

Antonín Holzinger se narodil 30. března 1891 v Praze. Po vystudování se stal úředníkem, ale touha po herectví, ke kterému nakonec odešel, byla silnější. Byl totiž pěvecky nadaný a pěvecky se školil u Emila Buriana, dlouholetým členem opery Národního divadla v Praze a otcem E. F. Buriana.

Po této praxi hrál a zpíval v menších postavách v operních a operetních souborech pražského Národního divadla, smíchovské Operety, Rokoka, holešovické Uranie (1922 – 1930), Velké operety (1929 – 1945), Karlínského divadla (1945 – 1948), kde působil v letech 1946 – 1947 i jako umělecký ředitel a Divadla S. K. Neumanna v Libni (1948 – 1954).

Holzinger byl nejčastěji obsazován do různých menších starokomických bodrých operetních postav, ať již záporných či kladných charakterů. K těmto rolím ho již od začátku předurčovala menší, zakulacená postava, dobrácký obličej, střídmá mimika, úsporná práce s tělem a školený hlas.

Za svého ředitelování v Karlíně se pokoušel uvádět klasické operety v soudobých (často parodických) úpravách („Krásná Helena“), které se musely přizpůsobit požadavkům nastávající socialistické kultury. Nechával inscenovat také operety v klasickém hávu (např. hru „Nic se nestalo“). Pro nezájem těchto her u obecenstva byl Holzinger odvolán a na jeho místo nastoupil financiér divadla Hugo Kraus.

S českou kinematografii přišel Holzinger poprvé do styku na přelomu desátých a dvacátých let v menších postavách ve snímku PÍSEŇ LÁSKY (1919; hrál zde Impresária) Vladimíra Majera a v Binovcově ROMÁNU BOXERA (1921).

Přesně o deset let později vstoupil do zvukového období epizodními roličkami různých hostinských (SKALNÍ ŠEVCI, BLÁHOVÝ SEN), návštěvníků a hostů (SVÍTÁNÍ, POZDNÍ LÁSKA, HRDINNÝ KAPITÁN KORKORÁN), lékařů (NEZLOBTE DĚDEČKA, ADVOKÁT CHUDÝCH), pánů z lepších kruhů (TŘI KROKY OD TĚLA, HUDBA SRDCÍ, HEJ – RUP!, JANA, ZE VŠECH JEDINÁ, KAREL A JÁ, PANTÁTA BEZOUŠEK, MĚSTEČKO NA DLANI), ředitelů (KLUB TŘÍ, POZNEJ SVÉHO MUŽE, NEBE A DUDY), umělců a vyvolávačů (ŽENA, KTERÁ VÍ CO CHCE, PRAŽSKÝ FLAMENDR, HOST DO DOMU), policistů (POLIBEK VE SNĚHU, PAKLÍČ), sluhů a zřízenců (LUCERNA, MINULOST JANY KOSINOVÉ, RUKAVIČKA, U PĚTI VEVEREK) či listonošů (VY NEZNÁTE ALBERTA?).

Po válce se pro Holzingera situace vůbec nezměnila, a dále hrál lékaře (LAVINA, POSEL ÚSVITU, ŘEKA ČARUJE), vojáky (HRDINOVÉ MLČÍ), starší elegány (PRŮLOM, PAROHY, KŘÍŽOVÁ TROJKA), průvodčí a listonoše (NEVÍTE O BYTĚ?, ZOCELENÍ, EXPRES Z NORIMBERKA), vrchní a hostinské (MUZIKANT, VES V POHRANIČÍ, REVOLUČNÍ ROK 1848, PŘIZNÁNÍ), učitele a domácí (PAN NOVÁK, MILUJEME), pořadatele a vyšší úředníky (V TRESTNÉM ÚZEMÍ, MIKOLÁŠ ALEŠ, HAŠKOVY POVÍDKY ZE STARÉHO MOCNÁŘSTVÍ), návštěvníky různých zábavných zařízení (PRÁVĚ ZAČÍNÁME, KAVÁRNA NA HLAVNÍ TŘÍDĚ) a jiné postavy, často v dobově poznamenaných snímcích (VELKÝ PŘÍPAD, TÝDEN V TICHÉM DOMĚ, VESELÝ SOUBOJ, MALÝ PARTIZÁN, BYLO TO V MÁJI, SLOVO DĚLÁ ŽENU, NOVOROČNÍ DAR atp.).

Posledním Holzingerovým shledáním s kamerami se odehrálo v roce 1954, když si ve krátkometrážním snímku školy FAMU s názvem JAK DĚDEK FALTUS POTKAL ANDĚLA zahrál referenta vynálezů. Dokončení tohoto, a premiéry (26. března 1954) svého posledního dlouhometrážního snímku EXPRES Z NORIMBERKA (1953) se již Holzinger nedožil.

Holzinger výjimečně spolupracoval také s československým rozhlasem. Záhadou je Holzingerovo datum úmrtí. Většina pramenů uvádí, že zemřel v Praze 9. února 1954 ve věku nedožitých šedesáti tří let, ale jiné zdroje říkají, že skonal o půl roku dříve, tedy 31. července 1953 v Praze opět v věku šedesáti tří let.

Jaroslav "krib" Lopour