Alan Rickman

„Neschovávám se, ani se nepokouším utéct do anonymity. Jen na čele nechci nosit razítko, kde je napsáno, co jsem zač.“

Těžko uvěřit, že Alan Rickman začal ve filmu až jako šéf teroristů Hans Gruber ve Smrtonosné pasti (1988) a snad ještě víc, že jeho populární profesor Snape s havarními vlasy měl loni šedesát. Rickman je vůbec těžko uchopitelný muž, což s radostí sám uznává. Nerad o sobě cokoli prozrazuje, nerad dává interview a o jeho soukromém životě a zvycích se ví jen velmi málo. K tomu nás nanejvýš mate, když se coby uhlazený zloduch filmového plátna nazývá snílkem. „Můžete hrát pravdivě, nebo můžete lhát. Můžete o sobě na jevišti něco odhalit, nebo se můžete skrývat. A podle toho pak divák ve vaší postavě objeví něco ze sebe samého, nebo neobjeví,“ říká Alan Rickman.

Na první pohled Rickman působí upjatě, chladně, odměřeně a zachmuřeně aza svůj zvláštní projev vděčí i nepatrné řečové vadě, jenž spočívá v příliš pevném sevření dolní čelisti.Právě proto se nejspíš stal jedním z nejobsazovanějších filmových padouchů posledních let, a proto také bývá spojován s herci jako Jeremy Irons, Ian McKellen, Michael Caine či Anthony Hopkins, kteří též dokáží dodat záporným postavám nechutně britskou distingovanost. Jeho krátkou filmovou kariéru asi nejlépe charakterizují tři záporné postavy: terorista Gruber, šerif z Nottinghamu a profesor Snape.

Pro Ameriku a nejširší diváckou veřejnost se stal známým až po čtyřicítce, když jej obsadili jako protihráče Bruce Willise do Smrtonosné pasti. Jeho Hans Gruber je sebejistým šéfem teroristického komanda, které byl při svém přepadení mrakodrapu zneškodněno jediným neohroženým policistou. Rickman suše a ironicky poznamenává „roli jsem dostal jenom proto, že jsem byl nikdo. Willisovi dali za tu roli pět milionů dolarů, takže museli najít někoho, kdo je nebude stát skoro nic.“ Nicméně jeho klasicky záporná postava se stala natolik legendární, že obsadila 46. místo mezi stovkou největších filmových zloduchů všech dob, tak jak ji před časem sestavil Americký filmový institut. Obdobně výrazná byla i jeho role nottinghamského šerifa ve filmu Král zbojníků Robin Hood, který byl natolik velkým ničenou a zarputilým padouchem, že si málem získal sympatie diváků, jež měly přináležet výhradně Robinu Hoodovi.

Největší popularitu mu přinesla až role učitele lektvarů s přísným výrazem, bledou tváří a černými vlasy v úspěšných filmových adaptacích Harryho Pottera. Spisovatelka J. K. Rowling měla jasné podmínky pro herecké obsazení prvního z příběhů Harry Potter a Kámen mudrců, ale dnes asi nikdo nepochybuje, že fanoušci Harryho Pottera získali jedinečného Severuse Snapea, když roli odmítnul Tim Roth a získal Alan Rickman. Přitom herec o přijetí úlohy v pohádkové sérii docela uvažoval a skoro se musel nechat prosit, když přiznává „mám bezpočet synovců a mí přátelé mají děti. Byli nadšeni a chtěli, abych tu roli přijal.“ Jeho tajemnost se za ním vleče jako všudypřítomný stín, takže už nikdo neví, kde to vzniklo, ale říká se, že právě Rickman je jediným z celého filmového týmu (a možná jediný na světě), komu autorka knižní předlohy Joann K. Rowling už před pár lety prozradila některé detaily z dosud nevydaných pokračování.

Výjimečným způsobem se mu daří mást i vzhledem. Přesto, že hrál samé záporné postavy, se Alan Rickman už v polovině devadesátých let objevoval v anketách nejpřitažlivějších hvězd podle magazínu Empire. Navíc je o 11 let starší než Timothy Spall (záporák Peter Pettigrew), o12 let než Gary Oldman (Sirius Black) a Adrian Rawlins (Harryho otec James Potter), o 17 let než David Thewlis (profesor Lupin) a o 21 Geraldine Somerville (Harryho matka Lily Potter). Přesto tito všichni v Harry Potterovi hrají bývalé stejně staré spolužáky a nikoho by nenapadlo o tom pochybovat.

Alan Sidney Patrick Rickman se narodil v Londýně jako druhý ze čtyř dětí 21. února 1946 ve velšsko-irské rodině. Jeho otec Bernard Rickman pracoval jako dělník v továrně, matka Margaret byla ženou v domácnosti. Když bylo Alanovi osm, jeho otec zemřel na rakovinu a matka se společně s dětmi přestěhovala na předměstské sídliště, kde si musela najít práci. Snílek Alan si dlouho nemohl zvyknout na nové prostředí, ale naštěstí získal stipendium na střední škole Latymer School v Londýně, kterou absolvoval. Právě tehdy vystoupil v několika školních inscenacích a získal si pozornost spolužáků i učitelů, kteří ho podporovali v rozhodnutí stát se hercem. Alan Rickman, který od dětství rád maloval však tehdy stál nohama pevně na zemi a vystudoval grafiku na Chelsea College Of Art And Design stejně jako jeho bratr David, který pracuje jako grafický designér (jeho druhý bratr Michael je tenisovým trenérem a kromě toho má sestru Sheilu). Nějaký čas pak Rickmana živila návrhářská firma Graphiti, jíž založil a přitom si občas zahrál s divadelním spolkem Court Drama Group..

„Beru svou práci vážně. A to můžete pouze tehdy, když se sami moc vážně neberete.“

V šestadvaceti se přihlásil na Royal Academy of Dramatic Art, předvedl monolog z Richarda III., byl přijat a dostal stipendium. V průběhu studia na počátku sedmdesátých let získal několik vyznamenání, oceňujících jeho talent a také se seznámil se svojí dosavadní partnerkou Rimou Horton. Následující léta strávil v několika divadlech (hrál například v Čechovově Rackovi a zejména v Shakespearových dramatech), pracoval v rozhlase a objevil se v televizi v záznamu divadelního představení Romeo a Julie a několika minisériích. Televizní diváci doma v Británi si ho oblíbili jako odporného až komického lotra v seriálu Barchesterská kronika (1982).

Po krátkém působení v londýnském divadle National Theathre se stal členem Royal Shakespeare Company (1985 - 1987), v jejíž inscenaci podle legendárního de Laclosova románu v dopisech Nebezpečné známosti, zaujal rolí vikomta de Valmont. Zanedlouho se s touto rolí objevil i na Broadwayi, kde byl za svůj výkon nominován na cenu Tony 1987. Dá se tedy říct, že jeho počáteční seriálový a filmový, stejně jako divadelní úspěch se pojí se záporným hrdinou. Nicméně právě v roli Valmonta ho viděl producent akčních filmů Joel Silver, který mu nabídl roli v připravovaném filmu Smrtonosná past. Ani po jednom hollywoodském trháku ale Rickman nezačal dostávat hlavní role ve filmech. Vrátil se zpět domů, aby se mohl v klidu věnovat divadlu, které označuje za magické. Před čtyřmi lety se dokonce stal místopředsedou Královské akademie dramatických umění, na níž kdysi sám studoval.

„Ona s tím vším nemá nic společného.“

V životě Alana Ricmana se toho mnoho nemění. Je věrný divadlu i menším filmovým (povětšinou stále záporným rolím), stejně jako Londýnu, politické příslušnosti k labouristům, k nimž patřili už jeho rodiče a jediné ženě. Především celoživotní vztah s jeho první láskou Rimou Horton (narozena 1947) jej asi nejvíce odlišuje od ostatních hvězd a dodává mu na jeho už tak provokující tajemnosti. Žijí spolu celá léta v Notting Hillu, aniž se kdy vzali. Mrs. Horton působila jako radní londýnských částí Kensington a Chelsea za labouristy a učila ekonomii na School of Economics. Po posledních místních volbách v Londýně ale již odešla na odpočinek.

Rickman se o ní jen velmi nerad vyjadřuje a když už z něj něco vypadne, mate svým typickým suchým humorem a ironií: „ona s tím vším nemá nic společného. Nelíbí se mi, když se zmiňuje její jméno. Ztěžuje jí to život. Myslím si, že každému vztahu by mělo být dovoleno, aby měl svá vlastní pravidla. Ona je tolerantní. Ona je neuvěřitelně tolerantní. Je zřejmým kandidátem na svatořečení.“ Kdo ví, v čem vlastní pravidla vztahu Rickmana s Mrs. Horton spočívají, nicméně to funguje už více než čtyřicet let. Pozornost poutá nejen tím, že je svobodný, přesto zadaný, ale také tím, že nemá vlastní děti k čemuž říká „měli byste brát v úvahu, že já nejsem jediný kdo je v tom zainteresovaný. Je tu i jiný člověk. Rodinu bych měl rád. Někdy si představuji, mít tři děti, ve věku dvanáct, deset a osm let, kterým bychom byli skvělí rodiče.“ Na druhou stranu ale také poznamenává „rád cestuji a nemám děti, takže je v tom jistá svoboda“.

„Los Angeles není město plné blbců.“

Čím se dále odlišuje od svých kolegů, je také to, že si vůbec nestěžuje na život v Los Angeles, ba právě naopak. „Když vystoupím z letadla v Anglii, musím se trochu víc zachumlat do kabátu, trochu se přikrčit. V L. A. chodím volněji, vzpřímeněji. Možná je to anglickou výchovou a vším tím, co vám od dětství vštěpují. A možná je to tím, že v L. A. řídím auto a v Anglii si to netroufnu. V Americe si zkrátka víc připadám, že mám všechno pod kontrolou,“ říká a dodává: „I když ani za nic bych tam nechtěl být hercem, který hledá práci.“ Kromě Los Angeles miluje Kanadu, která mu připomíná druhý domov. Vyjádřil se tak, když předloni navštívil svého přítele, bývalého kanadského generálního guvernéra.

Padesátiletý Rickman byl v druhé polovině devadesátých let na vrcholu své kariéry a  výjimečně se nadchnul pro biografický filmový projekt Mesmer (1994), v němž měl konečně hrát hlavní roli. Byla to úloha Franze Antona Mesmera, nazývaného také otec hypnotismu. V touze udělat film co nejlepší, provedl společně s režisérem Rogerem Spottiswoodem několik změn ve scénáři, což se ale hlavním investorům nelíbilo natolik, že odmítli projekt financovat a vše odůvodnili tím, že s vyzněním celého díla a především hlavní postavy nesouhlasí. Dokonce se nechali slyšet, že Alan Rickman není pro roli Mesmera dosti přitažlivý. Spor skončil u soudu, a přesto, že se nakonec prostředky na film našly a snímek v koprodukci Rakouska, Kanady, Velké Británie a  Německa se natočil, do kin se vůbec nedostal a skončil jen na videokazetách.

V roce 1996 dostal svou druhou hlavní roli ruského šarlatána, manipulátora a samozvaného mnicha Rasputina ve stejnojmenném životopisném filmu. Jeho výjimečné ztvárnění vzbudilo takovou pozornost, že Rickman získal řadu ocenění včetně prestižních cen Emmy a Zlatého Glóbu. Úspěšný rok pak ještě zakončil rolí jednoho z předních představitelů IRA v dramatu Michael Collins. Rok na to Rickman pocítil potřebu vyzkoušet si post režiséra. Už dva roky před tím totiž v Londýně inscenoval hru Zimní host, jejíž filmovou verzí mohl debutovat i jako filmový režisér. Do svého dosud jediného filmového dramatu Zimní host (1997) obsadil Emmu Thompson s její skutečnou matkou Phyllidou Law. Na filmovém festivalu v Benátkách se tento film dostal do oficiálního výběru a získal tři ceny, o něco později byl oceněn na Chicago Film Festival jako nejlepší film.

Na konci devadesátých let opět vyrazil do Hollywoodu, kde se objevil poprvé (a rovnou ve dvou) komediích. Jeho první komediální rolí byl herec ze sci-fi seriálu, který má opravdu vyrazit do vesmíru (Galaxy Quest) a v drsné komedii Kevina Smithe (Dogma) byl andělem Metatronem, hlasem božím. Nová zkušenost se mu zřejmě zalíbila, protože po návratu do Anglie si troufnul na typicky britské komedie Dohola?, kde hraje zhrzeného bývalého kadeřnického šampióna a Láska nebeská, kde představuje manžela Emmy Thompson. Kromě toho se Rickman objevil i ve videoklipu skupiny Texas a v jedné ze  skladeb Mikea Oldfielda, se zhostil role konferenciéra a představuje jednotlivé hudební nástroje. V divadle naposledy exceloval v komediálním představení Private Lives, které bylo k vidění v londýnském West Endu. Než se hra přestěhovala na Broadway, byla stále vyprodaná a Rickman byl zase jednou nominován na cenu Tony. Ačkoli ve filmu poslední doby slaví nezanedbatelné úspěchy, řadu rolí stále odmítá ve prospěch své první lásky – divadla.

ČSFD.cz