Catherine Deneuve

Patří k těm vždy elegantním Francouzkám, které v šedesátých letech zářily z filmového plátna. Ovšem jen několik málo z nich smělo svoji tvář propůjčit Marianne, tedy ženě, která bude symbolizovat Francii.  
Francouzských blond hereček, které byly hezké a jejich filmy oblíbené bylo mnoho. Těch které byly obdivované pro skutečně velké filmové úspěchy, a těch, které se pro svoji jedinečnou tvář staly symbolem Francie jen několik málo. A to všechno aby se nezměnilo ani po čtyřech desetiletích jejich kariéry - to už může být snad jen jedna jediná - Catherine Deneuve, jenž 22. října minulého roku oslavila šedesátiny. Tato dáma bývá často nazývána královnou filmu nebo císařovnou plátna. I při největších pochybnostech, co se označení pro Catherine týče, musíme při pohledu na její kariéru uznat, že skutečně symbolizuje víc než jednu dovršenou epochu.

Její první úspěch, to jsou Velkou cenou Filmového festivalu v Cannes obdařená Paraplíčka z Cherbourgu (1964), ačkoli před kamerou se mihla již v roce 1957. Přitom ve skutečnosti nikdy hrát nechtěla. Vždy elegantní Catherine toužila po tom stát se módní návrhářkou, ale dceru divadelních a filmových herců Maurice Dorléaca a Renée Deneuve svět filmu nakonec stejně dostal do svých spárů a přinejmenším tím jen získal. Navíc v době, kdy začínala, byla její starší sestra Françoise Dorléac již uznávanou herečkou. Právě s Françoise později zpívala a tančila ve Slečinkách z Rochefortu. Catherinina maska chladné blond krásky, moderní, nezávislé a přesto pokud možno křehké ženy připomíná styl, který v padesátých letech prosadila Brigitte Bardot. Tahle podobnost není vůbec náhodná, Catherine byla jedna z těch tváří, které neunikly pozornosti tvůrce velkých hvězd, režiséra Rogera Vadima. Stylu, která jí pomohl vybudovat se držela i v budoucnu, ale svojí jedinečnou elegancí a chladnou odměřeností mu dodala osobitějšího charakteru, který ji naprosto odlišil od ostatních tváří šedesátých let.

Mezi pěti filmy, které v roce 1965 natočila byl i Polanského psychothriller Hnus, kterým se odstartovala Catherinina série poněkud zvláštních filmových rolí. Dá se říct, že klíčové postavy v její filmografii byly vždycky nějakým způsobem spojeny se sexualitou a Catherine jim s přesvědčivostí sobě vlastní propůjčovala svou kultivovanou a chladnou smyslnost. V mnoha z těch filmů, které ve své době vzbuzovaly senzaci, hrála právě ona. V Krásce dne šokovala vůbec sama přítomnost křehké blondýnky, do té doby téměř výhradně známé z rolí tichých, do sebe uzavřených postav. A tuhle nesmělou čtyřiadvacetiletou hvězdičku Luis Bunuel obsadil do role smyslné, tajemné a znuděné Séverine, která se jednoho dne  rozhodla pracovat v nevěstinci. Úspěchu Krásky dne napomohly také slavné kostýmy od Yvese Saint Laurenta, tvůrce nezapomenutelné sexy módy, paradoxně v dobách sílících feministických hnutí. Kráska dne se stala mezníkem v jejím životě a snad navěky jedním z nesmazatelných synonym pro Catherine Deneuve. Pak už obyčejně stačila jen její přítomnost pro to, aby film vzbudil senzaci. Mezi role smyslných a tajemných žen patří i Julie z Truffautovy Sirény od Mississippi (1969) s Jean-Paulem Belmondem, v níž je však diváci překvapivě příliš nepřijali. Ačkoli stejný osud čekal i nedávný remake Sedmý hřích, kde Catherininu roli manželky na inzerát, která se  před ničím nezastaví, převzala Angelina Jolie.

Aby těch skandálních rolí nebylo málo, v roce 1974 se jí na seznamu filmových postav objevila první z řady lesbiček. V Zig zig byla částí kabaretního páru s Berandette Lafont, v Ecoute voir (1978) se líbala s Anne Parillaud a díky roli bisexuálního upíra v americkém thrilleru Hlad (1983) si získala nesmazatelný status právě mezi lesbičkami ve Spojených státech. A ve Zlodějích (1996) byla provdanou vysokoškolskou profesorku, zamilovanou do své studentky. Stejným směrem se ubírá i Catherinina role z muzikálu 8 žen (2002).

Ženy se zálibou v provokujících rolích se často nestávají nejrespektovanějšími herečkami. Catherine Deneuve je příkladem ženy, které se to podařilo. Uměla vždy stejnou měrou vzbudit senzaci, jako si získat úctu a obdiv. A snad právě díky tomu šedesátá léta, která byla zlatá pro většinu hvězd, pro Catherine neznamenala to jediné úspěšné období s příkrým koncem. Naopak - je jednou z mála, snad i jediná, která dodnes točí až pět filmů ročně, a která v devadesátých letech nashromáždila pěknou sbírku čestných cen.

Jen divadlo filmové herečce nahání hrůzu

Svého prvního Cesara má za Poslední metro, Truffautovo drama, které přineslo úspěch i Gérardovi Depardieu. Jak je ale vůbec možné, že se Catherine tak dokonale vtělila do role divadelní herečky, když světem divadla nikdy neprošla? To zůstává přímo záhadou, jejímž vysvětlením může být právě nepřekonatelný strach z jeviště, k němuž se dáma francouzského filmu přiznává. Mezi nejrůzněji zaměřenými dramaty natočila také pár více či méně úspěšných komedií, jako Divocha (1975) s Yvesem Montandem a Afričana (1983) s Philippem Noiretem, aby se až ve svých padesáti letech dočkala oscarové nominace za roli odměřené Eliane ve výpravném eposu Indočína.

Svět filmu obdařila - tehdy již za všech okolností respektovaná dáma v pro ni až pozoruhodně úspěšném roce 1999. Už devátou nominaci na Cesara získala za Palce Vendome, Svět diamantů z předchozího roku, v Pola X hrála matku Gilliauma Depardieu a v Čase znovu nalezeném, vycházejícím z Proustova románu se objevila s Johnem Malkovichem a Emmanuelle Béart. Její neotřesitelný status kupodivu nijak nepoznamenala ani role francouzské královny v americké, neúspěšné, akční verzi Mušketýra (2001). Zato Ozonův muzikál 8 žen si získal nadšení snad na všech festivalech, jimiž prošel, soundtrack se ve Francii stal hitem a příležitostně zpívající Catherine (v roce 1980 natočila album se legendárním Sergem Gainsbourgem) nazpívala nové CD s písněmi od Davida McNeila.

Catherine oslavila šedesátku a její tvář s jedinečně povzneseným výrazem na nás stále hledí z titulních stran světově proslulých časopisů. Loni, v dalších čtyřech projektech, věnovala svou pozornost hlavně televizní tvorbě, mezi níž a filmem nevidí ostré hranice. A tak natočila Marii Bonaparte, minisérii ze života praneteře francouzského císaře Napoleona, ale co vzbuzuje pozornost snad ještě víc - přijala roli v dalším z řady zpracování slavných Nebezpečných známostí podle de Laclosova kultovního románu v dopisech. Roli Valmonta má Rupert Everett a markýzu de Merteuil Catherine Deneuve. Tentokráte se děj z 18. století přenesl na Francouzskou Riviéru v roce 1963 a pokračuje v Paříži, Montrealu a Skotsku. Ukáže se, jaká bude v roli, kterou už hrála Jeanne Moreau, Annette Bening, Glen Close nebo mladičká Sarah Michelle Gellar. S těmito novými rolemi se rozhodně nezdá, že by Catherinina kariéra spěla ke konci, a je víc než možné, že tento živoucí symbol francouzské elegance a kultivované smyslnosti do světa filmu ještě docela znatelně přispěje.

ČSFD.cz