The Miraculous Virgin
Režie:
Štefan UherScénář:
Dominik TatarkaKamera:
Stanislav SzomolányiHudba:
Ilja ZeljenkaHrají:
Jolanta Umecka, Ladislav Mrkvička, Otakar Janda, Eduard Bindas, Mária Prechovská, Oľga Šalagová, Božena Slabejová, František Kudláč, Peter Ondreicka (více)Obsahy(1)
Film zachytáva život mladej generácie umelcov, formujúcej sa uprostred vojny. Anabella - mladé krásne dievča sa zoznámi so skupinou priateľov, rozochvieva v nich túžby, stane sa predmetom ich predstáv. Očarení jej "zázračnosťou" však nevidia Anabellin smútok, ktorý vyústi v jej tragický koniec. Podľa rovnomennej knihy Dominika Tatarku (oficiální text distributora)
(více)Recenze (45)
Já bych tak moc rád dal víc, protože něco podobného jsem na poměry Slovenska neviděl, ale prostě to nejde. Filmařsky je to opravdu dokonalé, má to perfektní kameru a dobrou hudbu, je tu dokonce i nějaká zvláštní atmosféra, ale jinak jsem u se u toho docela nudil a obecně mi vadilo, že to skoro nemělo žádný děj. Jo, jde tam o to, že tu máme ženu jménem Anabella, kterou obdivuje spousta umělců, avšak všichni na ní obdivují její krásu, ale nikoho nezajímá, jak se ona cítí. Nezní to špatně, ale za celý film se tam toho mnoho nestane a i když je tu pár zajímavých surrealistický scén, jako celek mě to prostě moc nebavilo. A přitom filmařsky je to zvládnuté skvěle, ale víc jak lepší 3* dát nemůžu. ()
Hravý, smutno-pekný lyrický film. Surreálnou mizanscénou a prvkami magického realizmu nemôže nepripomenúť Jakubiska a Felliniho. Panna zázračnica je slovenská umelecká femme fatale... a múza. A Szomolányi čaruje. ()
Po výbornom ORGANE sa umenie a vojna opäť stretávajú vo filme Štefana Uhra na motívy jednej z mála kultových kníh modernej slovenskej literatúry a scenára samotného majstra Tatarku o skutočne prežívanej fantázií v hrozných časoch, kedy aj umenie musí byť iné, okamžité, plnšie a nezachytiteľnejšie, Vyzeralo to na dokonalé spojenie, ale ako to už býva, práve vtedy to tak úplne nevyjde. Filmové spracovanie výnimočnej prózy bolo síce artistné dosť, ale nemohol som sa ubrániť pocitu, že konkrétna podoba výrazne ubrala PANNE ZÁZRAČNICI na zázračnosti... Akoby sa v prepise románu do scenára stratilo ono ťažko postihnuteľné čaro a plné umelecké prežívanie okamihu. Akoby Uher so Szomolányim boli v následnej realizácií zviazaní slovami a nedokázali uväzniť tú prchavú fantáziu do svetlom písaných obrazov. Pritom práve ich prvý spoločný film, SLNKO V SIETI, bol bravúrnou kompozíciou práve takých symbolických i surreálnych detailov, ktoré sa mi zdajú dokonale vystihovať aj charakter Panny zázračnice... ()
Před lety bych byl asi okouzlen.... ()
Zajímavý film utápějící se však v sebestředné artovosti, surrealistické nesrozumitelnosti. Navíc se těžko zbavuji pocitu, že celý příběh Anabelly zázračné panny poběhlice je jen přepjatou banalitou. ()
(85/2016) / Momentálne pre mňa ťažko hodnotiteľný filmový materiál. Príliš abstraktný, poetický. Už len ponuka motívov filmu dá zabrať. Vojna, umelci, imaginárne/reálne postavy, ich zážitky, príbehy. Obrazovo a výberom scén, interiérov a exteriérov Panna zázračnica ale rozhodne zaujme každého kto chce dať tejto minoritnej vlne slovenského filmu minimálne študijný priestor. (5/10) ()
Keď predloha bola takáto, tak to ani ináč dopadnúť nemohlo. Mimo môjho chápania. Alebo ako pochopiť okolo mladej ženy neznámeho pôvodu partiu mladých buzíkov-umelcov, ktorých najnormálnejším členom-nečlenom je kríženec funebráka-posmrtného sochára? Chvíľami to vyzeralo ako horor s mŕtvolami všade okolo, chvíľami ako paródia s telefónnou búdkou uprostred lúky medzi stromami a miestami dokonca záblesky erotiky. Chcel som pridať aspoň jednu hviezdu za skutočného leva pravdepodobne bez trikových efektov, ale nedalo sa kvôli absencii akéhokoľvek deja. (21.2.2013) Druhý pokus tiež nevyšiel, to snáď ani nie je film, ako to slovo chápem ja. (24.10.2015) ()
Chapu, ze nadseni z uvolneni celkove spolecenske situace v polovine sedesatych let mohlo vyvolat lecjaka tvurci vzedmuti a hledani novych cest a vyrazu i v kinematografii. Nicmene tohle podivne podobenstvi, nebo jakasi podivna smeska obrazu a nesourodych (a pro me nepochopitelnych) dialogu, me proste neoslovilo. ()
Libido... človeku udrie krv do hlavy a hneď je ...hovädo. ()
Pozerať tento film, je ako čítať báseň psychického automatizmu s dejovou líniou Tatarku. Dokonalý chaos, v skupinke umelcov ktorých zaujala Anabela. Vo filme cítiť vplyv Marenčinovo surrealizmu z Francúzska, Uhrovu odvahu pustiť sa do tohto poetického obrazu, a snahu zobraziť fantáziu, ktorá umelecké duše drží pri živote. Film by ale bez kamery Stanislava Szomolányiho akoby nebol. ()
Hodne sugestívne dielo v slovenskej filmografii. Kamera tu jasne zatieňuje všetko ostatné a tak možno povedať, že je to vyslovene Szomolányiho film ako Uhrov. Som rád, že aspoň v závere je príbeh aspoň ako-tak uzavretý, lebo to pred tým bola urozprávaná story napriek tomu, že z filmu je znateľná snaha rozprávať obrazom viac ako zvukom. ()
Váhal jsem mezi dvěma a jedním pentagramem. Spíš jsem chtěl dát dva, protože s rychloposuvem zhruba od 30. minuty se to dalo přežít. Rozhodujícím elementem pro nižší hodnocení se nakonec stal nahý zadek Mrkvičky. Význam a smysl dlouhých záběrů na obnažený zadek mi unikl. Možná lačné pohledy některých kolegů filmařů mohl přihřátě vyzdobený Mrkvička s květovanou vestičkou, kloboučkem a náušnicí potěšit. Já jsem koukal jinam. Takže jestli soudruzi umístili do erotických záběrů bílého zadku globusy nebo jinou symboliku, mohl jsem je přehlédnout. Za příjemnou Umeckou + 1/2 pent. Zachycená symbolika: 6:53 – skrytá ruka; 1:17:06 – hliněná venuše. Další: 9. minuta: strašení sirénou a nálety: „do krytuuu!!!“. No té pěkné nádražní budovy bude škoda, až to tam rozflákaj na cimprcampr; 10. minuta – pěkný multikapacitní železobetonový kryt; 11. minuta – chlapy v plynových maskách pro zvýšení strašení. Hlášky: „Ten kopec před vámi je pravěké sídliště.“ // „Destiluje děs a hrůzu.“ // „Kostra matky Země.“ ()
35. LFŠ - Film, u kterého člověk musí neustále přemýšlet, co jednotlivá scéna znamená, aby na konci pochopil celý film. A tak to má být, člověk v dnešní době na filmy jen civí a filmy, kde mají udělat nějakou mozkovou aktivitu navíc, nechtějí. Je mi jasné, že plno lidí tento film bude nudit, když už ale nechcete přemýšlet, kochejte se aspoň kamerou Stana Szomolányiho, která si zaslouží takový obdiv. Každý obrázek z filmu bych chtěl miít doma pověšený na zdi. Na LFŠ se sám Stano přijel představit a povídat o úskalích natáčení. Říkal, že večer před hraním filmu se koukal na digitální verzi Panny a že až doteď je nervózní, jaký bude mít ohlas dneska. Myslim, že ze své poetičnosti film dobou neztratil, toto téma je věčné. ()
Režisér Štefan Uher sa do histórie (česko)slovenskej novej vlny významne zapísal dvoma dielami. Tým prvým je Slnko v sieti z roku 1962, druhým o štyri roky mladšia Panna zázračnica. Zatiaľ čo v prvom prípade sa zameriava a všíma si najmä vzťahy medzi mladými ľuďmi so všetkou komplikovanosťou, ktorú prinášajú, pri Panne zázračnici, vychádzajúcej z pera popredného spisovateľa Dominika Tatarku, ide o značne surreálnu záležitosť. Viac než sila príbehu má na diváka fungovať sila obrazov. Snaha vypovedať to podstatné cez ne je citeľná, otázne však zostáva, do akej miery dokáže na diváka skutočne zapôsobiť. Hoci snímok nepatrí medzi najkomplikovanejšie, a podstata aj myšlienka sa z neho dajú vyčítať, nemožno ho zaradiť medzi oddychové kúsky, pri ktorých by mohol divák "vypnúť" a nečinne sledovať dianie. Nie, nie. Naplno ho vnímať a prijímať jeho surreálnu poetiku, ktorou je skrz-naskrz pretkaný, si vyžaduje nielen pozornosť, ale aj znalosti (či aspoň snahu) vnímať umenie v jeho vyšších formách, ktoré Uher vo filme demonštruje. Dej si vystavaný na pozadí udalostí druhej svetovej vojny, keď za zvukov poplašných sirén musia ľudia utekať do krytov a umelci do imaginárnych svetov plných nápadov a ideálov, ktoré im často rozšliape osud. Hľadanie inšpirácie, snaha vyrovnať sa so životom a smrťou, túžba tvoriť. Film o tom a mnohom inom vypovedá. Nie priamo, ale spomínanými obrazmi, za ktoré musí divák nahliadnuť, aby zbadal ich pravú podstatu. Nie všetko je totiž také, aké sa nám na prvý pohľad javí. A v surreálnosti bytia už vôbec nie. Panna zázračnica sa radí medzi najvýznamnejšie kúsky (česko)slovenskej kinematografie 60. rokov. Medzi divákmi sa však môže stretnúť s rozporuplnými reakciami kvôli svojmu príbehovému podaniu a prezentácii. Ale to je len dobre. Umenie nemá byť nemenné, má byť rôznorodé, má sa meniť, vyvíjať a brať na seba rôzne formy a podoby. A ak by práve toto bola tá jediná vec, ktorú si divák zoberie, film svoj účel splnil. ()
Skvostný film, plný poetických obrazů a podobenství. Jeho surreálnost je tak akorát, nepřekračuje hranice absurdity až do pouhého režisérského exhibicionismu, vše má své dokonalé místo a vše je kompozičně naprosto harmonické. Jeden z nejlepších československých filmů, co jsem viděl, nasycený neopakovatelnou atmosférou uměleckého vzepětí u nás ve druhé polovině 60. let, od té doby už nepřekonaného. ()
Jeden z mála poetických filmov slovenskej scény ktorý som videl a neskrývam nadšenie. Film mi zo začiaktu prišiel nesúvislý a pochmúrny, kedže všetci kričali Anabela a divák stále nemohol tušiť o čo ide. Ale to bol len klam 15tich minút. Potom nastúpilo brutálne kryštalizovanie postáv , ich zhmotnené predstavy a predovšetkým hraničné situácie po stretnutí s Anabelou každej z nich.Hodnotím nielen z hľadiska hercov , kamery ale nesmiem zabudnúť na skvelú výpravu , jednotlivé zvukové efekty ktoré vo filme nieje veľa ale ak už sa niekde nájdu tak spestria film a zvýraznia dejovú líniu.Taktiež všelijaké kostýmy. Tento film je proste zhmotnená báseň , ktorú si musíte prečítať viackrát aby ste porozumeli kontextu. plný počet zaslúžene. ()
Sny,predstavy a skutočnost slovenskej metropoly počas vojny v obrazovej a myšlienkovej štylizacii surrealistickej snimky podla Tatarkovej novey.Anabela vo filme stelesnuje krasu,duchovne dobrodružstvô a ideu mladych nadrealistov.Tajomna muza vstupuje do života mladym basnikom a maliarom aby pre nich navždy zostala tužbou,predstavou a snom.Nekonvečne komponovany film o poslani umenia,o tvorbe a rutinerstve je filmovym experimentom ktory nenašiel v slovenskej kinemtografii naskedovnikov. ()
Dosť prapodivný film. Na jednej strane unikát, ktorých je v našich končinách poskromne. No na druhej strane bolo tej "poetickosti" už príliš. Obrázky prenádherné, myšlienky zaujímavé, miestami čistý horor, atmosféra ponurá. Ale všetkého veľa škodí, alebo druhá možno pravdepodobnejšia možnosť, že už som príliš negramotný na tento film. Ale som rád, že som mal možnosť vzhliadnuť tento film, myslím, že niektoré obrazy sa mi zaryli do hlavy navždy. ()
Hoci sa Anabella spomína asi v každej minúte filmu, o samotnej Anabelle sa z filmu nedozviete vôbec nič. Celé je to o predstavách, ktoré sú produktom fantázie mužov okolo nej. Každý z nich je zaľúbený do vlastného obrazu Anabelly. Ako na plátno na ňu premietajú svoje sny, túžby, svoje libido. "Anabella, poďte ku mne! Vstúpte do tohto hrozného chaosu, ktorý mám v hlave." Ale dosť bolo slov, treba niečo vykonať. Niečo veľké. Treba skočiť! Anabellaááá... ()
Na tento film by se neměl dívat nikdo, kdo od filmu očekává konzervativně vyprávěný příběh. Zde není příběh žádnou důležitou složkou, ale pouze okrajovou záležitostí, která ve výsledku podtrhuje surrealistickou snahu o osvobození mysli a nejednoduchého zachycení představ. V souvislosti s tímto netradičním dílem se musí zmínit zejména čtyři jména. Dominik Tatarka jako autor knižní předlohy i scénáře, který se pohybuje oproti knize v jiné rovině. Štefan Uher jako osobitý režisér filmového díla. Kameraman Stanislav Szomolányi, jehož obrazy lehkým způsobem přeměňují představy ve skutečnost a skutečnost ve fantazii. A scénograf Anton Krajčovič, který dokázal do prvků zabudovat strohost, bezútěšnost, naději i zoufalství. I přínos autora hudby Ilji Zeljenky je nezanedbatelný. Ti všichni a další se nepřehlédnutelně podepsali pod výtvor, kde se vytrácí ta křehká hranice mezi skutečností a představou. Tyto dva paralelní světy se vzájemně proplétají, povzbuzují i vymezují. Nenásilně a zcela přirozeně vstupuje jeden svět do druhého, aby jím otřásl a změnil ho. Doba děje je pouze naznačovaná a o to intenzivnější je její působnost. Velikost umění jedinečně parafrázuje samu sebe. V symbolech i ve skutcích. Ústřední postavou je mladá žena Anabella Čitovská (zajímavá Jolanta Umecka s hlasem Evy Rysové). Anabella je postavou i nejvýraznějším symbolem. Její pohnutky jsou ze všech pohnutek nejpraktičtější. Její význam přesahuje mnoho rozdílných podob. Anabella je smyslné toužení i zhmotnění vznešených představ. Anabella je inspirativní múzou i bájným cílem, jehož chce každý dojít. Anabella je vytouženým vrcholem i koketou. Anabella je bolestivou skutečností. Anebella je neuchopitelná sladkost. Anabella se snaží přežít a vzývá náruč smrti. Anabella je to, čeho chce dosáhnout umění. Umění se k Anabelle přibližuje, snaží se jí pojmout jako celek i po částech, přesto jí nikdy neprostoupí celou. Vše je hnáno freudovskými antipóly Érosem a Thanatem. Jednu polohu umění představuje nejtalentovanější z malířů a ostatních umělců Tristan (dobrý Ladislav Mrkvička), nejumělečtější, nejsvobodnější i nejprozíravější ze všech. Slovo umění dostává svůj pravý surrealistický výraz. U něj se realita propadá do představ, které ožívají v celé své kráse a umožňují vše. Být kdekoliv, čímkoliv a s kýmkoliv. Za každým vrcholem se skrývá další a ještě vyšší. Ale žádný nemůže mít stejnou velkolepost jako Anabella. Anabella se stává posedlostí, jejíž obraz žene vpřed a dál i utápí žal ve vodních hlubinách. Anabella se stává touhou po významném činu. Druhou polohou umění je sochař a funebrák Havran (zajímavý Otakar Janda s hlasem Ivana Rajniaka). Tato poloha je motivovaná společenskou účastí a veřejným prosazením. Havranovo umění je pomníkem pomíjivosti slávy a všeobecné důležitosti. Je to umění, které je svázáno oficiálností a bezduchostí. V kontextu k Anabelle se upíná k přírodě, která představuje vrchol umění i vrchol kýče zároveň. Jeho nejsladší pomstou kruté realitě jsou posmrtné masky. Výraznou postavou je básník Vnuk (sympatický Marián Polonský s hlasem Ivana Letka) se schizofrenním pokusem o zdolání vytouženého ztělesněného snu jménem Anabella. Z dalších rolí: asistent na univerzitě a člen nekonformní umělecké skupiny s představou Anabelly jako svého chybějícího libida Gallo (Karol Béla s hlasem Leopolda Haverta), průbojný malíř stejné skupiny s tělesnou touhou Vilo (Štefan Bobota s hlasem Slavomíra Zahradníka), ctihodný i vysmívaný profesor malířství Mrož (František Kudláč), chtivý a nedočkavý prokurista Máčik (Eduard Bindas), škodolibá pohřební kosmetička (Marta Kmuníčková), či prospěchářský Rafaj (Rudolf Thrún). Všichni se pokoušejí nalézt své ideály a vytoužené mety dokonalosti. Nejvýraznější výpovědní hodnotu obsahuje umění, které vzniká za krutých až destruktivních časů. Skutečnost se stává pouhou představou, sen se mění v realitu, ze slov se stávají obrazy, obrazy ožívají a vládnou světu, kde se hledají nové cesty k dosažení vlastních tužeb i se přeslěpuje na místě v bezradnosti a marnosti hledání způsobu uchopení a uchvácení. Aby po nás zůstalo něco velkého! () (méně) (více)