Deník komorné

Alespoň pro mne opomíjený film je velmi milým diváckým překvapením. Současně se mi vybavil se jiný francouzský film jiného španělského režiséra Carlose Saury ANNA A VLKOVÉ. Francie počátku třicátých let zřejmě bezprostředně před pokusem o fašistický puč 8. února 1934; DENÍK je nejen obrazem mikrokosmu jedné rozlehlejší usedlosti (sídla), ale tehdejší francouzské společnosti vůbec. Svým způsobem je DENÍK také filmem bez kladných hrdinů; spíše by se dalo mluvit o velmi nečernobílých postavách, z nichž ke kladu má nejblíže bystrá, samostatná, humorem i rázností sršící komorná, která si je současně vědoma toho, že její biologické hodiny opravdu bijí (jsme na počátku třicátých let minulého století, ne dnes). V něčem DENÍK zase připomíná naše filmy typu výtečné sondy do života středních vrstev MORÁLKA PANÍ DULSKÉ režiséra Jiřího Krejčíka (motiv nechtěného těhotenství). Nezúčastněný režisérský i scénaristický pohled, odpovídající nástupu Nové vlny, provázejí dva nedořečené otazníky. První, hrůzná smrt malé Claire, je naznačen dostatečně; druhý, vztahující se k smrti Maugera, tchána Celestiných domácích, naopak zcela zaniká (scéna se zkumavkami a mícháním lektvaru s náznakem velké vzájemné averze mezi dcerou Monteilovou a otcem). Nedořečených míst - nevyřčených vykřičníků - je ve filmu víc; nikoliv náhodou se dále vztahují ke katolickomonarchistické ACTION FRANCAISE a k oblasti někdejšího royalistického regionu. Pominout nejde ani vynikající, opravdu mimořádný výkon Moreauové. DENÍK je filmem, který sice nedosahuje na velehorské vrcholy, ale udržuje se v jejich blízkém dosahu. (17.08.2010)

Nikoli nejlepší Buñuel, přesto je už Michel Piccoli na svém místě a Mirbeauova předloha dává tušit témata příští. Nicméně, rozhodla jsem se, že v budoucnu látku podrobím srovnání i s dalšími adaptacemi. Minimálně nahrazení Moreau Léou Seydoux je více než přijatelné. Zde konečně trpím i pro to rozhodnutí děj posunout do 30. let (těžko uvěřitelných, neb výprava naprosto selhává), což nedává mnoho smyslu. Snad jen ten, který určil sám režisér, totiž, že tu dobu už pamatoval a byla mu bližší. (24.05.2017)

Nejen fetišisti a fašisti si zde přídou na své...opět bezútěšný pesimismus okořeněný cynickým černým humorem... zlo opět triumfovalo, dobro bylo zničeno, tak to bohužel ve světě chodí!!! Tento film mě ale u srdce tolik nezahřeje jako Tristana, z poselství tohoto filmu opravdu nefalšovaně mrazí i tak srdnatého pesimistu jako mě, bravo! (24.06.2008)

Naprosto vyborny film, aj ked nedam 5 hviezd - ako spomina xxmartinxx Bunuelove filmy su obcas nesustredene a podivinsky vypravane. kazdopadne Bunuel bol pan reziser, maestro sa vyborne zhostil temy - mlada slecna prichadza do Bretagne vo Francii a odhaluje urcite skutocnosti. Kulisy krasne, dialogy su na urovni, to sidlo ma hne uchvatilo, takze som nespustil oci z filmu . Jeanne Moreau bola skvela, usiel aj Michel Piccoli /Salto nel Vuoto, velka Zranice/. Zvysok hercov som uz potom nepoznal, kazdopadne film vrele doporucujem - najma tym, co namiesto vatovo planych kecov z filmovej teorie maju radsje filmovu prax : 86 % (05.11.2019)

Já vím, zní to jako klišé, ale tak vzácně propracované a filmařsky okouzlující adaptace knižních příběhů se dnes již nevidí... Stačilo mi jméno režiséra a herečky, abych věděl, že se chci na film podívat. Vůbec jsem netušil, o čem bude vyprávět, rozjezd probíhal pomaleji, ale už od úvodních titulků mou pozornost plně zaměstnávala nádherná černobílá kamera, která krásně dotvářela atmosféru venkovského panství ve Francii 30. let. Luise Buñuela mám spojeného se surrealistickými či jinak provokativními snímky, v nichž jejímu tvůrci většinou nezůstává nic svaté. Deník komorné je jedním z filmů, v němž Buñuel dokázal, že umí perfektně natočit i klasické drama, opět se projevil Buñuelův cit pro detailní vykřeslení charakteristik a psychologie postav. Právě často podivné charaktery i drobné neshody uvnitř domku či mezi sousedy dávají tušit, že se rozjede napínavé drama, v němž pak Buñuel obratně přechází z psychologického dramatu k menší kriminálce i výrazné historicko-společenské linii. A je to vskutku až do závěrečné symbolické scény opravdová filmová pastva. Bylo mi potěšením i díky Jeanne Moreau a Michelu Piccolimu opět v jednou odlišných hereckých polohách; novým objevem pro mě je výborný představitel záporné role Georges Gergét. 90% (01.11.2020)