Reklama

Reklama

Deník komorné

  • Francie Le journal d'une femme de chambre (více)
Trailer

Obsahy(1)

Na odlehlé panství rodiny Rabourů-Monteilů přichází do služby půvabná komorná Celestina. Stařičký aristokrat Rabour městskou dívku hned zve do své pracovny a snaží se podivným dvořením oživit vzpomínky na svou mrtvou ženu. Domu tvrdou rukou vládne jeho dcera, zahořklá a přísná paní Monteilová, jejíž manžel Celestině ustavičně nadbíhá. V bizarním prostředí plném přetvářky se Celestina, neustále toužící vrátit se do Paříže, sblíží s jediným člověkem: malou Klárou, chudým a téměř bezprizorným děvčátkem. Když je Klára zneužita a zavražděna, Celestina má jasno v tom, kdo je vrah, a místo kýženého návratu do Paříže se rozhodne dívenčinu smrt pomstít.
Pro film Deník komorné se Luis Buňuel nechal inspirovat románem francouzského spisovatele konce 19. století Octava Mirbeaua a na scénáři se tu poprvé sešel se svým pozdějším dlouholetým spolupracovníkem Jean-Claudem Carrierem. Do hlavní role krásné Pařížanky Celestiny obsadil jednu z největších hvězd tehdejšího francouzského filmu Jeanne Moreauovou. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (57)

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Můj oblíbený Španěl si tentokrát odpustil surrealistické výjevy a místo bloudění v krajině snů se soustředil na realistické zobrazení francouzského venkova 30. let se vzrůstajícím napětím, antisemitismem a plíživě narůstajícím autoritářstvím. Svět patriarchální společnosti s pokřivenými mezilidskými vztahy je nazírán pohledem služky z velkoměsta, která lavíruje mezi city a fyzickými potřebami několika mužů rozdílných společenských vrstev. I zdánlivě banální život na venkovském sídle může ale přinášet rizika a minimálně jeden z místních obyvatel skrývá temné tajemství. Buňuel znovu dokazuje, že jsme naladění na jednu vlnu a téměř každý jeho filmový kousek ve mě vyvolává pocit zpříznění a radosti. Celkový dojem: 90 %. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Alespoň pro mne opomíjený film je velmi milým diváckým překvapením. Současně se mi vybavil se jiný francouzský film jiného španělského režiséra Carlose Saury ANNA A VLKOVÉ. Francie počátku třicátých let zřejmě bezprostředně před pokusem o fašistický puč 8. února 1934; DENÍK je nejen obrazem mikrokosmu jedné rozlehlejší usedlosti (sídla), ale tehdejší francouzské společnosti vůbec. Svým způsobem je DENÍK také filmem bez kladných hrdinů; spíše by se dalo mluvit o velmi nečernobílých postavách, z nichž ke kladu má nejblíže bystrá, samostatná, humorem i rázností sršící komorná, která si je současně vědoma toho, že její biologické hodiny opravdu bijí (jsme na počátku třicátých let minulého století, ne dnes). V něčem DENÍK zase připomíná naše filmy typu výtečné sondy do života středních vrstev MORÁLKA PANÍ DULSKÉ režiséra Jiřího Krejčíka (motiv nechtěného těhotenství). Nezúčastněný režisérský i scénaristický pohled, odpovídající nástupu Nové vlny, provázejí dva nedořečené otazníky. První, hrůzná smrt malé Claire, je naznačen dostatečně; druhý, vztahující se k smrti Maugera, tchána Celestiných domácích, naopak zcela zaniká (scéna se zkumavkami a mícháním lektvaru s náznakem velké vzájemné averze mezi dcerou Monteilovou a otcem). Nedořečených míst - nevyřčených vykřičníků - je ve filmu víc; nikoliv náhodou se dále vztahují ke katolickomonarchistické ACTION FRANCAISE a k oblasti někdejšího royalistického regionu. Pominout nejde ani vynikající, opravdu mimořádný výkon Moreauové. DENÍK je filmem, který sice nedosahuje na velehorské vrcholy, ale udržuje se v jejich blízkém dosahu. ()

Reklama

kinej 

všechny recenze uživatele

Ve filmech Luise Buňuela nic není takové jak by se mohlo na první pohled zdát. Deník komorné není pouhým příběhem služky na venkovském sídle. Do filmu je zakódována atmosféra a nálada ve společnosti, která většinou předchází neblahým společenským proměnám. V mnohém by se také dala vztáhnout na situaci dnešní světové hospodářské krize. Ve filmu je jedinou kladnou postavu dítě, které je však brutálně zavražděno. Ostatní postavy jsou jen přehlídkou špatných charakterových vlastností, kdy si divák říká, že to až hraničí s pohrdáním lidmi. Chudina, alespoň ta část, která není úplně odevzdaná a tupá, je nasáklá nenávistnými a násilnickými tendecemi a téměř se blíží k pojmu lůza a naopak šlechta je v Buňuelově podání velice lakotná, slabá na pokrají morálního a kulturního úpadku. Z tohoto rozkolu nemůže vzejít nic jiného než konflikt. Spousta událostí je zde pouze naznačena, některé jsou podány prostřenictvím nejdnoznačných jinotajů. což činí z filmu příjemnou podívanou pro skutečné filmové fajnšmekry. Na druhou stranu, ty nejlepší filmy, které Buňuel natočil, vznikly, když se režisér úplně osvobodil od narativních konvencí a začal intenzivně koketovat se surealismem. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Sebevědomá mladá žena přijíždí do sídla zaplněného fetišizovanými objekty, aby se dobrovolně stala dalším z nich. Využívá zejména svých nohou, aby narušila zaběhnutý pořádek a vyvedla z míry hned několik mužů, jejichž přesvědčení o vlastní dominanci pomalu slábne. S cynickým pragmatismem přetváří prostor náležící mužům a jejich sexuálním fantaziím, do nichž se díky svému nevinnému vzhledu a (sémanticky bohatému) kostýmu služebné snadno infiltrovala. Přeuspořádání mocenských vztahů je snímáno elegantně černobílou kamerou v poněkud divadelních frontálních celcích. Režisér si tím od postav drží potřebný odstup. Nevžívá se do jejich kůže, s nezaujatostí entomologa je pozoruje. S větším zaujetím jsou „pro nás“ provokativně zabírány v podstatě jenom nohy Celestýny (údajně právě kvůli nim byla Jeanne Moreau obsazena). Nebýt jich, scén lovu a pár záběrů fauny, mohli byste zapochybovat, zda jde vážně o Buñuelův film. Jeho tradiční témata, rozdělení moci mezi muži a ženami, (ne)ovládaná sexualita, šovinismus, strhávání společenských masek, se zde ovšem řeší, jenom jsou skryta hlouběji pod nezvykle decentním povrchem. Podobně jako se po civilizovanou krustou dlouho peklo nelidské peklo druhé světové války. 75% Zajímavé komentáře: sportovec, mortak, troxor ()

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Nikoli nejlepší Buñuel, přesto je už Michel Piccoli na svém místě a Mirbeauova předloha dává tušit témata příští. Nicméně, rozhodla jsem se, že v budoucnu látku podrobím srovnání i s dalšími adaptacemi. Minimálně nahrazení Moreau Léou Seydoux je více než přijatelné. Zde konečně trpím i pro to rozhodnutí děj posunout do 30. let (těžko uvěřitelných, neb výprava naprosto selhává), což nedává mnoho smyslu. Snad jen ten, který určil sám režisér, totiž, že tu dobu už pamatoval a byla mu bližší. ()

Galerie (46)

Zajímavosti (1)

  • V závere filmu vidíme demonštrujúcich fašistov skandovať heslo "Nech žije Chiappe". Jean Chiappe bol šéfom parížskej polície, ktorý v tridsiatich rokoch zakázal Buñuelov surrealistický film L'âge d'or (1930) po tom, čo fašisti zničili kino, kde bol premietaný. (Georgei)

Reklama

Reklama