poster

Deník komorné

  • Francie

    Le Journal d'une femme de chambre

  • Itálie

    Il diario di una cameriera

    (Itálie)
  • anglický

    Diary of a Chambermaid

Drama

Francie / Itálie, 1964, 101 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • sportovec
    *****

    Alespoň pro mne opomíjený film je velmi milým diváckým překvapením. Současně se mi vybavil se jiný francouzský film jiného španělského režiséra Carlose Saury ANNA A VLKOVÉ. Francie počátku třicátých let zřejmě bezprostředně před pokusem o fašistický puč 8. února 1934; DENÍK je nejen obrazem mikrokosmu jedné rozlehlejší usedlosti (sídla), ale tehdejší francouzské společnosti vůbec. Svým způsobem je DENÍK také filmem bez kladných hrdinů; spíše by se dalo mluvit o velmi nečernobílých postavách, z nichž ke kladu má nejblíže bystrá, samostatná, humorem i rázností sršící komorná, která si je současně vědoma toho, že její biologické hodiny opravdu bijí (jsme na počátku třicátých let minulého století, ne dnes). V něčem DENÍK zase připomíná naše filmy typu výtečné sondy do života středních vrstev MORÁLKA PANÍ DULSKÉ režiséra Jiřího Krejčíka (motiv nechtěného těhotenství). Nezúčastněný režisérský i scénaristický pohled, odpovídající nástupu Nové vlny, provázejí dva nedořečené otazníky. První, hrůzná smrt malé Claire, je naznačen dostatečně; druhý, vztahující se k smrti Maugera, tchána Celestiných domácích, naopak zcela zaniká (scéna se zkumavkami a mícháním lektvaru s náznakem velké vzájemné averze mezi dcerou Monteilovou a otcem). Nedořečených míst - nevyřčených vykřičníků - je ve filmu víc; nikoliv náhodou se dále vztahují ke katolickomonarchistické ACTION FRANCAISE a k oblasti někdejšího royalistického regionu. Pominout nejde ani vynikající, opravdu mimořádný výkon Moreauové. DENÍK je filmem, který sice nedosahuje na velehorské vrcholy, ale udržuje se v jejich blízkém dosahu.(17.8.2010)

  • Crocuta
    *****

    Vynikající Jean Moreau v posledním evropském černobílém snímku Luise Buňuela. Film kromě sžíravé kritiky měšťáctví (které není ušetřen žádný z aktérů) staví na dokonalém vykreslení prostředí v němž se postavy pohybují. Svou (chvílemi trochu klaustrofobní) atmosférou se "Deník komorné" blíží "Andělu zkázy", s nímž má společný také ironický hrot, namířený proti služebnictvu i jeho pánům. Zajímavý a obsažný článek o tomto i následujících Buňuelových filmech zde: www.nostalghia.cz/pages/andele/bunuel/txt/of/holanec/index.php(27.6.2007)

  • Sandiego
    ****

    Nekompromisně chladný pohled na lokální příspěvek zkaženosti celého světa, s nevypočítatelnou a neuchopitelnou hrdinkou, kterou Buňuel úzkostlivě nenechává prozradit o sobě nic víc než pár strohých informací. Obrazové leporelo bez motivů, jen se zmatečnými důsledky a spíše nenápadnou sociální kritikou je v Buňuelově filmografii jistě zajímavým počinem předznamenávající v mnohém podobnou Tristanu, ale absentující znepokojivá atmosféra a ironie přeci jen film vzdaluje od vrcholných děl jako je Viridiana či Anděl zkázy.(8.1.2013)

  • mortak
    ***

    Film je dobře natočen, Bunuel ani Moreau nezklamali, jen románová předloha je bohužel tendenční. Ukazuje budoucí francouzské kolaboranty s nacisty jako duševně vyšinuté brutální typy. Jenže hrůza WWII spočívala v tom, že se těch nejhorších zločinů dopouštěli naprosto obyčejní lidé, žádní úchylové. Hannah Arendt hovoří o banalitě zla, o tom, že holocaust nebyl dílem pár zvrhlých jedinců, ale obyčejného byrokratického systému, skládajícího se z tísíců malých obyčejných nacistů. Legenda o zvrhlosti nácků bohužel žije dodnes - viz bestseller Laskavé bohyně od J. Littela - a zastírá nepříjemnou pravdu o kolaboraci tisíců. A proto je Deník komorné přes všechnu svoji útočnost a cynismus vlastně bezzubý a falešný.(3.9.2010)

  • zette
    ****

    Vyborny pribeh jedne komorne v predvalecne Francii s tradicnimi prvky Luise Bunuela. Ten v zadnem ze svych filmu nezklame a drzi si svou vysokou uroven, i kdyz Denik komorne nepatri mezi jeho vrcholna dila. Jeanne Moreau byla v roli sluzky kouzelna, ve sve ere jedna z nejkrasnejsich evropskych herecek!(5.3.2013)

  • - V závere filmu vidíme demonštrujúcich fašistov skandovať heslo "Nech žije Chiappe". Jean Chiappe bol šéfom parížskej polície, ktorý v tridsiatich rokoch zakázal Buñuelov surrealistický film L'âge d'or (1930) po tom, čo fašisti zničili kino, kde bol premietaný. (Georgei)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace