Le Journal d'une femme de chambre
Il diario di una cameriera
Denník komornej
Diary of a Chambermaid
Režie:
Luis BuñuelKamera:
Roger FellousHrají:
Jeanne Moreau, Georges Géret, Michel Piccoli, Jean-Claude Carrière, Françoise Bertin, Jean Ozenne, Dominique Zardi, Pierre Collet, Bernard Musson (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Na odlehlé panství rodiny Rabourů-Monteilů přichází do služby půvabná komorná Celestina. Stařičký aristokrat Rabour městskou dívku hned zve do své pracovny a snaží se podivným dvořením oživit vzpomínky na svou mrtvou ženu. Domu tvrdou rukou vládne jeho dcera, zahořklá a přísná paní Monteilová, jejíž manžel Celestině ustavičně nadbíhá. V bizarním prostředí plném přetvářky se Celestina, neustále toužící vrátit se do Paříže, sblíží s jediným člověkem: malou Klárou, chudým a téměř bezprizorným děvčátkem. Když je Klára zneužita a zavražděna, Celestina má jasno v tom, kdo je vrah, a místo kýženého návratu do Paříže se rozhodne dívenčinu smrt pomstít.
Pro film Deník komorné se Luis Buňuel nechal inspirovat románem francouzského spisovatele konce 19. století Octava Mirbeaua a na scénáři se tu poprvé sešel se svým pozdějším dlouholetým spolupracovníkem Jean-Claudem Carrierem. Do hlavní role krásné Pařížanky Celestiny obsadil jednu z největších hvězd tehdejšího francouzského filmu Jeanne Moreauovou.
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (59)
Nejen fetišisti a fašisti si zde přídou na své...opět bezútěšný pesimismus okořeněný cynickým černým humorem... zlo opět triumfovalo, dobro bylo zničeno, tak to bohužel ve světě chodí!!! Tento film mě ale u srdce tolik nezahřeje jako Tristana, z poselství tohoto filmu opravdu nefalšovaně mrazí i tak srdnatého pesimistu jako mě, bravo! ()
Ve filmech Luise Buňuela nic není takové jak by se mohlo na první pohled zdát. Deník komorné není pouhým příběhem služky na venkovském sídle. Do filmu je zakódována atmosféra a nálada ve společnosti, která většinou předchází neblahým společenským proměnám. V mnohém by se také dala vztáhnout na situaci dnešní světové hospodářské krize. Ve filmu je jedinou kladnou postavu dítě, které je však brutálně zavražděno. Ostatní postavy jsou jen přehlídkou špatných charakterových vlastností, kdy si divák říká, že to až hraničí s pohrdáním lidmi. Chudina, alespoň ta část, která není úplně odevzdaná a tupá, je nasáklá nenávistnými a násilnickými tendecemi a téměř se blíží k pojmu lůza a naopak šlechta je v Buňuelově podání velice lakotná, slabá na pokrají morálního a kulturního úpadku. Z tohoto rozkolu nemůže vzejít nic jiného než konflikt. Spousta událostí je zde pouze naznačena, některé jsou podány prostřenictvím nejdnoznačných jinotajů. což činí z filmu příjemnou podívanou pro skutečné filmové fajnšmekry. Na druhou stranu, ty nejlepší filmy, které Buňuel natočil, vznikly, když se režisér úplně osvobodil od narativních konvencí a začal intenzivně koketovat se surealismem. ()
Přepsáno v dubnu 2019. Deník komorné je podmanivé satirické filmové drama, vzletně kritizující zahnívající morální stav společnosti. Mirbeauova literární předloha je vhodným základem k dalšímu Buñuelovu anarchistickému útoku na svého odvěkého nepřítele: buržoazii. Posunutím do třicátých let si mohl vyřídit své malé soukromé účty. Vykreslené prostředí je přeplněno zlobou a nenávistí. Určujícími faktory místa jsou tělesný chtíč, perverze, násilí a moc peněz. Ani služebnictvo nevychází se ctí a nezdeformovanou morálkou a jedinou nadpozemskou silou je sebevědomí ženské přitažlivosti. Buñuel sugestivně rozvíjí negativní nálady doby, osobní frustrace a nespravedlnosti se nesou čerstvým venkovským vzduchem. Nevraživost se mísí se závistí, odporem, strachem a pomstychtivým uspokojením. Bolest druhých je rozkoší, i chvilková absolutní nadvláda nad dalším člověkem je opojná a přínosná pro vlastní blaho. Vnitřní světy se dostávají do popředí, niterné pocity prokazují filmařovo dramatické umění. Hlavní postavou příběhu chtíče a nenávistí je Célestine (velmi dobrá Jeanne Moreau), nově nastoupivší komorná. Její kouzlo ženského šarmu je mocnou zbraní, s ní si nenuceně podrobuje i panskou nadřazenost. S nezájmem se vyhýbá všem projevům nenávisti, pokouší se přelstít sadistickou krutost a vyčkává na svou příležitost k lepšímu zítřku. Hlavní mužskou postavou je Joseph (dobrý Georges Géret), hlavní čeledín panského sídla se získanou důvěrou. Byl stvořen z esencí nenávisti, krutosti a násilí. Je vlastencem, protože nenávidí. Je politicky aktivní, protože nenávidí. Je ambiciózní, protože nenávidí a touží. Významnou postavou je pan Monteil (pozoruhodný Michel Piccoli), pán domu, frustrovaný manželčinou tělesnou netečností. Sexuální nenaplněnost se projevuje dravější a přímější odvahou slov přemlouvání a nešikovného svádění k sexu. Důležitou postavou je paní Monteil (velmi zajímavá Françoise Lugagne), vládkyně honosného domu. Její náboženská horlivost a přehnaná cudnost se stává manželovou svízelí. Hlavním zájmem je uchování celistvosti majetku. Výraznou postavou je kapitán Mauger (zajímavý Daniel Ivernel), soused Monteilů. I srdce vysloužilého vojáka přetéká nenávistí a nejbližším terčem nespokojenosti jsou právě sousedé. Jedině ženský půvab ho dokáže zkrotit. K výraznějším postavám patří také pan Rabour (dobrý Jean Ozenne), starý otec paní Monteil. Stařecký vrtoch má fetišistický ráz a chuť vzpomínky na doby sladké a minulé, mollové a zašlé. Z dalších rolí: prostomyslnější služka domu Monteilů Marianne (Muni), Maugerova velmi důvěrná služka Rose (Gilberte Géniat), politicky aktivní Josephův druh a místní kostelník (Bernard Musson), malá červená karkulka Claire (Dominique Sauvage), důvěrník paní Monteil a cudnost prosazující kněz (Jean-Claude Carrière, též je spoluautorem scénáře), či stará kuchařka Monteilů (Madeleine Damien). Deník komorné je důmyslně rozvedenou společenskou kritikou. Cílem útoku je pokrytectví a nenávist vnitřních světů všude kolem. Nikdo není bez poskvrny, krutost se doplňuje chtíčem a posedlostí. Malebný to existencialismus! () (méně) (více)
Denník komornej som videl pred viac ako 15 rokmi a prakticky nič okrem Jeanne Moreau som si z neho nepamätal. Dnes som pozorne sledoval dianie na obrazovke, ale spokojnosť sa nedostavila. V niektorých detailoch a vo vykresľovaní prostredia a života na panstve som nemal vážnejšie výhrady. Tie som mal k celkovej koncepcii diela, nekonzistentných dialógoch a konaní postáv, vo vyšumení niektorých motívov do stratena a koncu, ktorý považujem za pohŕdanie divákom. Herecky samozrejme dominovala Jeanne Moreau a nestratili sa pri nej ani niektorí z ďalších hercov. Film ma nesklamal, iba utvrdil v rezervovanom postoji k dielu Luisa Bunuela. ()
Bunuel nám akoby servíroval všetky propriety pre napínavú detektívku. Honosné sídlo, tajomná atmosféra, zaujímavé postavičky, slúžka, ktorá vyvolá v dome a jeho okolí poriadny rozruch a zločin. Lenže ten zločin prichádza až po polovici filmu, nikto sa ním príliš nezaoberá a polícia prichádza až v samom závere. Postavy majú radi náboženstvo, armádu a sú vlastenci, ale sú predovšetkým nadržaní a každý z nich mohol vraždiť. To nie v zmysle, že mali k tomu príležitosť, ale že ich v takom nelichotivom svetle vykreslil režisér. Zvláštny film v Bunuelovej filmografii, ktorý miesi prvky krimi, komédie a vážnej drámy, ktorou nakoniec je. Záver bude asi pre mnohých sklamaním, rovnako, ako mohol byť sklamaním záver Hanekeho Caché. V tomto momente si ale divák naplno uvedomí, že nesledoval žiadnu kriminálku, čakajúcu na svoje rozuzlenie a môže sa napríklad spätne zamyslieť nad detailami podpätkov z úvodnej časti, ktoré dostanú svoj symbolický význam v tej záverečnej. Vykreslenie spoločnosti vo filme je tu už od iných užívateľov vykreslené dosť. ()
Galerie (50)
Zajímavosti (3)
- Toto je jediný film Luisa Buñuela v anamorfnom širokouhlom formáte. (Bilkiz)
- Protest na konci filmu je založený na skutočnom proteste, ktorý sa odohral v roku 1934. Pravičiari (Ligues d'extrême droite) protestovali proti odvolaniu Jeana Chiappa z funkcie prefekta polície. (Bilkiz)
- V závere filmu vidíme demonštrujúcich fašistov skandovať heslo "Nech žije Chiappe". Jean Chiappe bol šéfom parížskej polície, ktorý v tridsiatich rokoch zakázal Buñuelov surrealistický film L'âge d'or (1930) po tom, čo fašisti zničili kino, kde bol premietaný. (Georgei)
Reklama