Režie:
Charlotte WellsScénář:
Charlotte WellsKamera:
Gregory OkeHudba:
Oliver CoatesObsahy(1)
Někdy v devadesátých letech, kdesi v tureckém přímořském resortu tráví dovolenou rozvedený mladý otec Calum (Paul Mescal) se skoro náctiletou dcerou Sophií (Francesca Corio). Pohodové vystupování táty, který žádnou legraci nezkazí a baví se tím, že jej okolí považuje za dívčina staršího bratra, však zastírá znepokojivý závoj melancholie. Debut Charlotte Wells má nádech vzpomínky z dětství a nepotřebuje okázalá gesta k vystižení nepopsatelně intenzivních životních pocitů. Díky svému křehce impresivnímu vyprávění a ohromující empatii se stal diváckým hitem desítek festivalů, včetně Cannes, Toronta i Karlových Varů. (Aerofilms)
(více)Recenze (239)
Za mě docela film o ničem. Nevím, jestli jsem se úplně nenaladil na tuhle artovou vlnu festivalového snímku, ale fakt ve filmu není moc scén, co by stáli za zapamatování. Ano, Mescal je výborný herec a scéna, kde brečí mi fakt naháněla husí kůži, ale to je tak vše. Asi bych mu za tohle nominaci na Oscara nedal. Dětská herečka je taky dobrá, o tom žádná, ale scénář mě prostě zklamal. Od takto hodnoceného filmu jsem čekal o mnoho víc. 61% ()
Film, u kterého jsem se tak bála, že nešlo dát ho na jeden zátah. V jednom kuse se cosi plížilo a to cosi magnetizovalo a děsilo mě nepoměrně víc, jak nejpůsobivější horor. Ta holčička byla naprosto senzační. ()
Oscar 1 nominace: Herec HR - Paul Mescal ()
Dost divné, intimní drama, které je někde na pomezí filmového artu a rodinného home made videa z dovolené v Turecku. Celou dobu se toho ve filmu moc neděje, aby Vás závěrečná „Under Pressure“ scéna uvedla v sérii pochyb, ze kterých ale není návratu. Pravda, ona scéna je hodně působivá, ale stálo velké vypětí se k ní vůbec dopracovat. Vztah otce s dcerou tu Paul Mescal s Francescou Corio hrají poměrně dobře. Rozhodně se tu coby angličtí turisté u moře chovají líp, než většina těch Anglánů, které jsem za život u moře potkal. Ty nenápadné emoce a jinotaje jsem tu ale hodně těžce hledal a musím říct, že jsem se tu musel hodně zamýšlet, abych pochopil, jak je tu ta, na první pohled, nic neříkající filmová nálada vlastně myšlena. Klasický festivalový výjev. ()
Sluncem a nostalgií protknutá dovolená problematického otce a jeho dcery, která se mu alespoň zpětně snaží porozumět. Povedené indiečko příjemně uteče a párkrát se vytasí se silnými okamžiky, v součtu však nenabízí nic zlomového. Více zde. ()
Silná pociťovka, která vás přenese na dovolenou dcery s otcem. Naprosto autenticky zachycené vzpomínání, které vás pohltí svými zvuky, kamerou a hudbou. Melancholicky nostalgický, ale nevinný a krásný. Nejvíce mě oslnil samotný styl, který působí neuvěřitelně náhodně, přirozeně a neučesaně, ale zároveň tak záměrně a úderně. To plánování kamery a struktury muselo být peklo. Zajít si na to hned po první pořádné dovolené od začátku mé dospělosti jen umocnilo veškeré pocity. Aneb proč podnikáme takové výlety a proč si tvoříme takové zážitky. ()
Melancholická artová pocitovka formálně ozvláštněná estetikou VHS home videa. Universální pocit bezčasí a nostalgie konce sezony (tureckého) středomořského letoviska. Křehký, citlivý a bezdějový film o depresi dobře ukryté pod maskou všednodennosti... ()
Na první pohled takový ten nezávislý film, kde se nic neděje. Jenže ve mě celou dobu hlodal pocit, že je něco v nepořádku. Že ten otec má nějakej problém a přijde tragédie. Závěr nabídne jakousi katarzi, kterou jsem ale nepochopil. Ta holka to zahrála skvěle. ()
Nečekaná rána v podobě všech odlesků melancholie. Zastavené zrnící políčko na videokazetě, ve kterém je navždy všechno v pořádku. Sem je potřeba se vracet, když není dobře, přestože to znamená, že chvíli bude ještě hůř a odpověď, ať už v pochopení či v jiskře naděje nebo jen v důležité vzpomínce, na sebe nechá čekat. Čekal jsem prosluněný dovolenkový film o dospívání, proto se jen těžko vysvětluje, v jakém tichu jsem zůstal, když mi Charlotte Wells dala přesně to, ale nadběhla mi při tom z druhé strany. ()
// Komplikovaný film, který stoupá a klesá podle toho, jak moc si do něj člověk dokáže promítnout něco vlastního. Kvality jsou nepochybné a věřím, že to pro někoho bude extrémně silné, já tu prázdnotu ale bohužel neměl čím zaplnit. ()
Jedna scéna může udělat film. A závěrečná montáž na remix Under Pressure je jedním z nejsilnějších a nejvíc zdrcujících filmových okamžiků za hodně dlouhou dobu. To, jak k ní celý film nenápadně směřuje, aby udeřil, je úžasné. Wells ukazuje na debutantku nebývalý cit. A Meskal bud brzo sbírat Oscary. Ne letos, ale brzo. ()
Nesmírně civilní a minimalistické, přitom jde do hloubky. // Kamera promlouvá každým záběrem, to jsem už dlouho nezažila. Smekám a Charlotte Wells si zapisuju do pomyslného hledáčku. ()
Neplakala jsem. ()
Pozor, už zase spoiluji! *** Film se spirálovitou strukturou, o vzpomínání, reflexi, zpětném porozumění a bezmoci. Film, kde se pod nánosem ne-nuceného veselí, zdánlivě uvolněného a bezpečného spoluprožívání a nevyřčených otázek a odpovědí mezi dcerou a otcem skrývá nepřekonatelná deprese, napětí a dávno předem prohraný zápas o život a o prakticky zvládnutelný vztah k životu. *** Náznaky, že Sophie otcovu depresi mohla zdědit, příběh posílají po nové vrstvě spirály dál, a ve chvíli, kdy slyšíme pláč jejího novorozeného dítěte, udělují ještě nový smysl jejímu pochopení vlastní situace nad záběry tehdejší dovolené s otcem, která zřejmě byla i posledním, jím pečlivě připraveným, časem společně stráveným, na který použil veškeré své finanční prostředky i duševní síly. *** Kdybych chystala komponovaný večer, pustila bych po tomhle snímku jako druhý film Murénu. Stejná uvolněná letní atmosféra, v níž se odehrává drama dospívající dívky bojující mezi dospělými svůj zápas o život. Ale pak už je v každém z obou filmů všechno jinak. Oba jsou však stejně jedinečné, pronikavé, rozrušující, inteligentní a hořce krásné. *~ ()
Hezky natočenej film tematizující deprese, dospívání, single život, rodičovství v mladém věku a pár dalších věcí. To je všechno fajn, a velmi mě baví, jak autenticky a civilně to je natočený, ale není to trochu málo? Není to všechno až moc jednoduchý? Na debut dobrý, ale odvařenej z toho nejsem. ()
Podivuhodná dovolenková koláž. Charlotte Wells jakoby celý film záměrně něco zatajovala, ale v samotném závěru, který zůstává i tak dost nedořečený, jsem měl pocit, že jsme se potkali a pochopili. ()
Dovolená otce a dcery (rodiče jsou rozvedení) v tureckém letovisku v době, kdy ona se pomaličku dostává do věku, kdy se „odděluje“ a stává se z na rodičích závislé dívenky svou vlastní osobou. Ale pořád má před sebou kus cesty, než bude otci lépe rozumět. Nicméně teď jsou tady a spolu, procházíme s nimi rutinními činnostmi, ať už jde o dovádění v bazénu, sezení nad zmrzlinou, bahenní koupel. Je to o detailech, o autenticitě, o občasných třecích plochách. Ale i o tom, zda to bude divákovi stačit. Komorní melancholické drama táhnou nahoru herci stejně jako hlubší smysl jednotlivých prvků. Tam náznak, tam pocit, tam symbol, a celkově nic pro diváka, který očekává nějaký košatý děj. ()
Je šokující, s jakou odzbrojující přirozeností snímek učí, že na dovolenou mohou odjet i smutní lidé. Melancholie už nikdy nebude co bývala. Finální koláž vyčerpávající. [HBOmax] ()
Ke konci stále nepříjemnější sonda o počátcích dospívání Sophie během dovolené v Turecku. Skvěle je zachycena jistá osamělost dívky mezi ostatními návštěvníky. Krásně je zachycen její vztah s tátou, ale přesto všechno je ve své podstatě vlastně smutný film, který si raději znovu pouštět nechci. I přesto že se v něm vlastně nic špatného nestane. 70% ()
Aftersun buduje tíživý pocit, že (Calumovi) dobře už bylo, ale jeden ani neví kdy vlastně. Od zátylku po celé délce zad se člověku plíží mráz v tušení, že to Calum nedá. Jeho smutek ještě výrazněji nasvítí sporadické záblesky štěstí, které mají dospělí tendenci jak upíři vysávat z dětí. Dva páry očí, dovolená jako průsečík propletených generačních perspektiv. Smutek má ostré zuby a zatínat je umí hbitě i trpělivě. Křehké. ()
Reklama