Můj strýček z Ameriky

To by ma zaujímalo, k akému zvieraťu by sa vďaka témam svojej tvorby prirovnal sám Resnais. Strýko je síce originálny, veľmi hravý, ale aj trochu príliš vážne braný a mám pocit, že tieto porovnania inštinktov a psychologických štúdií všetkých živých tvorov by zvládli aj chytľavejší a spontánnejší príbeh. Resnais hranicu medzi ľuďmi a zvieratami nehľadá, pretože možno ani žiadna neexistuje, ak by predsa dieťa vyrastalo v divočine, chovalo by sa ako zviera. Všetko je naučené a verbálna komunikácia je iba kamufláž. O čo vo filme ide, je jasné, avšak na podchytenie všetkých myšlienok a porovnaní jedno pozretie nestačí, pretože ťažko si budete po dvoch hodinách pamatať nejakú poučku z piatej minúty. Je to taký predchodca filmov Charlieho Kaufmanna, ktorý by s týmto scenárom, respektíve námetom dokázal urobiť prístupnejší a zábavnejší film. Nie ale nutne aj menej inteligentný. Za pokus o experiment a premyslenosť zaokrúhľujem hore. Veď je to úplne jedno, zmysel môjho bytia je predsa iba bytie a na nejakých dilemách vôbec nezáleží. (20.09.2013)

Za jakým účelem píšu tento komentář? Co tím sleduji? V uspokojení které ze svých tužeb doufám? Člověk je tvor sobecký, sebestředný a bezohledný. Ostatní lidé jsou pro něj pouze schody k jeho úspěchu. Kdesi v nitru je asi opravdu každý egocentrikem. Také Henri Laborit, vědec a vypravěč příběhu, dodávající tomuto dramatu sociopsychologický přesah. Prvních třicet minut jistě mnohým připomene Amélii, resp. její alternativní verzi, kterou nenatočil snílek, nýbrž logik. Postavy nedostávají žádný prostor k „volnému“ vyjádření, veškeré dění shrnují jejich „to jsem já a tohle mám rád“ monology mimo (velmi svižně stříhaný) obraz. Mít film hodinu a být celý koncipován takto, žasnu nad Resnaisovou genialitou. Tato dlouhá a zábavná část je bohužel jenom úvodem ke vcelku konvenčnímu dramatu. Po předchozí „přednášce“ jej sice nelze vnímat jako kteroukoliv jinou vztahovou studii (nikdo nic nedělá bezdůvodně a my víme proč), ale lehké žánrové osvěžení, nespočívající jenom v zakomponování Laboritových teorií, by místy zdlouhavým, stokrát slyšeným dialogům prospělo. Za originální pokus o prolnutí fiktivního dramatu a (laboratorně) ověřených faktů Strýček tak jako tak zaslouží nadprůměrné hodnocení. 80% (11.10.2008)

No tak tohle je solidni sracka. Ono by to bylo vicemene slusne natoceny drama, sledujici zivoty tri ruznejch postav, jenze to by si film nesmel hrat na nakej dokument. Kdyz to je ciste drama, tak to ujde, nic extra, ale da se to, jednotlivy postavy zijou svoje zivoty, obcas jsou spokojeny, obcas se trapi a krome toho, ze je obcas bordel v zbytecne velkym poctu postav a ze se vlastne nedeje nic extra zajimavyho, tak se na to divat ja. Jenze reziser do toho cpe naprosto stupidni vedecky kecy o lidskym chovani, bud jen jako hlas vypravece, nebo sem flaka rovnou nejaky dokumentarni sceny a to nejen, ze rusi tu normalni filmovou lini, zaroven je to proste mega nudny a otravny. Nezachrani to uz ani docela kvalitni herci v cele s Depardieuem. Proste dvouhodinova intelektualni nuda. (04.02.2010)

Radšej by som schuti volil od Resnaisa, Hirošimu, moju lásku, či aj Vlani v Marienbade, ako do seba zahľadený - Môj strýko z Ameriky, s mojim ranným, obľúbeným - Gérardom Depardieu, ktorý bol, akýsi, bez nálady ! Jedine, čo ma zaujalo, boli strihové vsuvky s hercami francúzskej kinematografie, t.j - ich filmy, ktoré parádne zapadali do filmovej kompozície, velikáni, akými sú, Jean Gabin a Jean Marais, tak to diváka posúva do inej dimenzie ! Vlastne - strih, je v tomto prípade dosť prospešný, lebo nielen strihač, ale aj režisér, si museli napozerať francúzsku klasiku, ktorú potom vkomponovali do snímku - Môj strýko z Ameriky + a aby to do seba všetko pekne zapadalo, to musela byť poriadna fuška ?! Celý film, je strašne depresívny, odťažitý, zvláštny, nikdy som mu neprišiel na chuť, no snažil som sa, aby sa to zmenilo, ale ešte, keď k tomu pripočítam vyčerpávajúce horúčavy, tak mám aj ja, po nálade. Vidím na ňom množstvo pozitívnych vecí, od réžie, strihu, kamery, až po herecké výkony, ale čosi ma na ňom znechucuje... Je to film s niečim, aj bez ničoho. Existenciálny a vzťahový film, takto by som vystihol DVE hlavné charakteristiky filmu, ktorý si asi, už nikdy viac v živote nepozriem ? Bez toho otáznika, prosím, patrilo by sa vymeniť, za výkričník !!! (24.06.2016)

Přednáška z etologie a psychologie stresu v uchopení francouzského filmového mistra neboli kinematografická abeceda mozku na téma – Reakce na stresové situace: strnutí, útěk a boj. ___ "Lidský mozek zpracovává informace od počátku věků. Z praktických důvodů si jej zjednodušme na plazí, emoční a myslící. Plazí mozek zpracovává základní data (přísun kyslíku, potravy, teplota, apod.) a zajímá ho především přežití. S prvními savci se začal tvořit mozek emoční. Díky němu například cítíme, co je nám příjemné, a co nepříjemné. Plazí a emoční mozek společně pomáhají identifikovat situace, které nás ohrožují. Reakce těchto dvou vývojově starších částí mozku jsou tak rychlé, že evolučně nejmladší myslící mozek nemá šanci v prvním okamžiku zasáhnout. Reaguje sice v řádu milisekund, přesto ale nestíhá. Bezbřehá víra v racionalitu lidského chování nám brání smířit se s faktem, že plazí mozek - v úzké spolupráci s emočním - z velké části diktuje veškeré vzájemné interakce mezi lidmi. Myslící mozek stojí proti síle 250 milionů let vývoje, zatímco jeho zlatý věk se počítá na pouhé desítky tisíc let. ... Vývojově starší části mozku jsou rychlejší a mají silnější vliv na naše reakce a chování než části mozku, které se vyvinuly později. Komunikace od plazího mozku k emočnímu a k myslícímu je jednosměrná. Rozumem okamžité reakce neovlivníme - můžeme se ale naučit reagovat s odstupem. Podvědomí nerozlišuje realitu od snu, představy nebo hry. Naše pudy sebezáchovy jsou proto aktivovány nejen při skutečném, ale také domnělém ohrožení." (http://psychologie.cz/rodina-pudy-sebezachovy/) (18.01.2014)