Suna no onna
Piesočná žena
Woman of the Dunes
Woman in the Dunes
Obsahy(1)
V českých kinech se směl tento kafkovsky laděný film, jenž patří k nejlepším podobenstvím v dějinách kinematografie, objevit až na podzim 1968. Jde o nejslavnější snímek režiséra H. Tešigahary (1927–2001). Scénář napsal Kobo Abe (1924–1993) podle vlastní stejnojmenné novely, která byla přeložena také do češtiny. (Letní filmová škola)
Recenze (87)
Mysteriózne ladené Teshigaharaove snímky sú presne tou chuťou relatívne exotického Japonska, ktorá je ešte zrozumiteľná pre európskeho diváka. Piesočná žena ponúka viacero výkladov a ja si samozrejme myslím, že všetky sú správne. Veľmi sugestívna Piesočná žena nám vyvoláva také sucho v ústach, ako pobyt na Sahare a vznikajúci vzťah nedobrovoľných väzniteľov a pokusy o útek sa starajú o rytmus filmu. Či jamu uprostred pustatiny budete chápať ako manželské "väzenie", nepríjemnú prácu v nej za jedlo a vodu ako obraz života človeka "hmyzu" v kapitalistickej spoločnosti, piesok ako symbol času, nebudete mať pocit nečitateľnej artovej nudy, režisérove podobenstvá sú vymyslené dostatočne chytro a zároveň zrozumiteľne. Možno by mi pôvodná verzia stačila, mám pocit, že je v nej bude povedané všetko, tá predĺžená občas trochu prešľapuje na mieste. ()
Aj u tohto filmu som si musel na reprízu počkať pekných pár rokov. Aj tak som sa dostal iba k verzii s anglickými titulkami, ale keďže obe knihy Kobó Abého mám doma a poznám ich obsah, nemal som problém pripomenúť si niekdajší zážitok a opätovne sa pokochať na príbehu, v ktorom piesok určuje všetko a pritom to nie je o piesku. Tešigaharov film je divácky vďačný tým, že pripúšťa množstvo najrôznejších interpretácií, ktorých autori sa môžu domnievať, že práve tá ich je najsprávnejšia. Súčasne je nevďačný pre tú časť divákov, ktorá si privykla na kratšiu stopáž nabitú akciou. Je sa interpretáciou podobenstiev nezaťažujem, na dĺžku ázijských filmov som zvyknutý a tak jedinou zmenou je zníženie hodnotenia na štyri hviezdičky, čo ešte stále znamená veľké uznanie tomuto dielu. ()
Už kniha bola zaujímavá svojim príbehom a netradičná tým, že celý ten príbeh sa odohrával na pár metroch štvorcových a pritom vás úplne strhol a pohltil svojou atmosférou. Už Abemu sa podarilo privodiť vám pocit, že máte plné ústa piesku a Tešigahara to svojim obrazom a hudbou priviedol do dokonalosti. Takto má vyzerať zvládnutá filmová adaptácia knižnej predlohy. ()
Atmosférou velice slušný komorní příběh o dvou lidech (muž a žena) které uvězní písečná bouře. Bohužel původní nadšení se brzy vytratí a dvouapůlhodinová délka je v tomto případě dost ubíjející. ()
No tak toto bylo něco. Dvě a půl hodiny z tak absurdního místa jako je chatrč uvězněna v pískové propasti, dvě a půl hodiny přehazování písku z jedné strany na druhou, dvě a půl hodiny absurdních situací s nulovým dějem, dvě a půl hodiny neskutečné artové zábavy... - 95% ()
Počas dvoch hodín, a k tomu ešte takmer i 30 minút, extra (zhliadol som parádny, režisérsky zostrih o celkovej dĺžke 147 min.), som bol mimochodom, ako priam zasypaným, keďže som sa len prizeral - mimoriadne znepokojivým, avantgardným obrazom, kedy som zväčša pociťoval veľmi divný pocit popri svojich vnútorných myšlienkach, ktorých som sa vskutku asi nikdy poriadne nezbavil, a to skrátka akosi ani nebolo v priamom úmysle hlavného režiséra v podaní Hirošiho Tešigaharu, ktorý ma fantastickým spôsobom držal v neustálom napätí a v totálnom vypätí, za čo sa tiež môžem zrejme poďakovať i dvom ústredným protagonistom, a to z jednej strany Eidžimu Okadovi ako entomológovi, a zase na strane druhej i Kjóko Kišidovej, ako povedzme tej Piesočnej ženy, podľa ktorej je vlastne pomenovaný i tento „piesočný snímok” . • Totižto, práve v tomto nehostinnom prostredí, má hlavné slovo predovšetkým ten p-i-e-s-o-k, okolo ktorého sa to v podstate celé sype, vrátane tých „piesočných dún”, a to ani nehovoriac o tom samotnom „bode epicentra”, čo predstavuje ďalšia „piesočná diera” a do nej umiestnená daná chatrč, do ktorej sa nechala chytiť nasledujúca ľudská korisť, o čom sa môže hneď presvedčiť i sám divák, keď si čoskoro rýchlo uvedomí, v akej nezávideniahodnej situácii sa hlavná postava nachádza...? Čo myslíte, je tomu v skutočnosti tak? • Normálne by som povedal, že už úvodné titulky by si zaslúžili pochvalu samu o sebe, pretože mi ponúkli ideálnu možnosť, ako sa čo najlepšie nastaviť na vstrebanie tohto extrémne náročného počinu, ktorý sa jednoznačne s nikým nemazlí, až vám dopredu hovorím, zároveň vás i varujem, že toho piesku budete mať po vyše hlavy, pričom sa niektorým divákom z tohto „filmového zážitku” môže spraviť až tak nevoľno, že to budú chcieť čímsi narýchlo spláchnuť, tak je to strašne vyčerpávajúce, no, ale, či vonkoncom do konca vydržíte? • Jedná sa asi o takúto spleť konštelácií, čo sa teda týka toho, čomu by sa mal venovať tento pozoruhodný film: a). Spočiatku tu cítiť prítomnosť komplikovaných, medziľudských vzťahov, ako vo filmoch pod taktovkou Ingmara Bergmana, ktoré tu budú napokon prevládať? b). Miestami som zas pozoroval klasický prístup, ako z väzenského ovzdušia, kedy postava pre zmenu špekulovala nad tým, ako „vziať nohy na plecia” . c). Taktiež niečo na spôsob drsnej reality šou: Kto prežije. d). Rovnako si vystačíme i s minimom priestoru, z čoho sa zvyčajne vytvára nadštandardná, minimalistická atmosféra, ktorá by sa dala doslova krájať, a súčasne sa do nej zakomponujú i dva ukážkové, herecké výkony, zväčša dominujúce pred kamerou Hirošiho Segawu, no občas sa do diania prikmotrili i antagonisti, ak ich tak mám vôbec nazvať, ktorí majú predsa trochu zvláštny zmysel pre humor... • Réžia je tou najsilnejšou stránkou, ktorej by ste mali venovať oveľa zvýšenú pozornosť + všetko, čo s ňou následne súvisí, čo som spomínal už o pár riadkov vyššie. A záver je snáď naprosto zahalený rúškom tajomstva. Vyskúšajte si tento „kinematografický klenot”, či vám napokon sadne, no nie je vhodný pre každého konzumenta?! () (méně) (více)
K literární předloze Kobo Abeho jsem se ještě nedostala, takže nevím co je v čem "lepší" nebo "horší" nebo jak je ta kniha adaptována v tomto filmu, ale filmová verze Písečné ženy se vyznačuje hlavně velmi tísnivou a beznadějnou atmosférou, která je navíc podtrhována jen tichem nebo tajemně strašidelným hudebním doprovodem. Hned v prvních záběrech, kdy hlavní hrdina putuje pískem, hudba vytváří stejný dojem jako například v Planetě opic, kdy se ještě celá posádka vesmírné lodi snaží dostat přes poušť a hory. Když se nakonec dostane do "domácího vězení" na dně písečné díry, tak zkouší v zoufalství cokoli, aby se dostal ven, ale nakonec dopadne asi jinak než by sám čekal, jenže spousta scén je taková trošku vleklá, tak to třeba bude na pětku až po přečtení knížky nebo po druhém kouknutí. ()
For Me 90% ()
Už když jsem četl knihu, liboval jsem si nad japonským uměním udělat z v podstatě banální (obrazně řečeno, samozřejmě) zápletky syrový psychologický horror. Také mi přišlo, že ta kniha prostě nejde zfilmovat, protože jsem si určité věci z ní nedokázal předsavit převedené na plátno. Japonci opět překvapili. Ono to jde a ve stejně skvělé formě jako kniha. Ono není proč Písečnou ženu srovnávat s Onibabou, ale přece jen.... oba filmy jsou výrazně minimalistické (co je velké plus), černobílé, mají skvělou hudbu a samozřejmě se vyznačují oním uměním udělat horror prakticky z ničeho. Písečná žena skvěle pracuje s postavami a představitelé dvou hlavních postav podávají vynikající výkon. Ani mi nepřišlo, že to má dvě a půl hodiny. Skutečně zážitek. ()
Nevím, jestli si toho někdo povšiml, ale alespoň mně přijde pozoruhodné, že ve Sběrateli Johna Fowlese, který je anglickým protějškem Písečné ženy, je věznitelem entomolog - což má i zjevnou symbolickou hodnotu (entomologie, touha po katalogizaci a umrtvení všeho živého jako metafora zhoubného měšťáckého materialismu). V Písečné ženě je to však právě entomolog, kdo je uvězněn a bytostně touží po životě. Náhoda? ()
Vrcholný Teshigahara, jenž i v kontextu celé své silné tvorby viditelně vyčnívá. Přímé, jednoduché a zároveň velmi komplexní metafory jsou nemilosrdně přesné, místy tragikomické, místy čistě mrazivé. Doporučuji přečíst si některé zvláště vypečené západní kritiky, nezřídka lze narazit na různá banalizující vysvětlení, podle nichž snímek de facto tvrdí, že je dobré vzdát se svobody apod. - chápu, že naše dualistická kultura chce jednoduchá, přímá a jasná vysvětlení, ale co je moc... Většina podstatného již byla o filmu napsána, já jen konstatuji, že podobně jako má např. Imamura svou Insect Woman, Kobayashi Human Condition, či Fukasaku Under the Flag of the Rising Sun, disponuje HT tímto klenotem, který patří na naprostou špičku světové kinematografie. ()
Bezesporu vynikající film, ale doporučuju nejdřív si přečíst předlohu od Kóbó Abeho, ta je ještě o něco lepší. ()
Piesočná žena sa radí ku kafkovsky ladeným filmom. Čo značí príbeh človeka, ktorý sa dostane do bezvýchodiskovej situácie a v tejto neistote a stiesnenosti žije a prežíva. Piesočná žena je poeticky koncipovaný film v ktorom vynikajú detailné zábery na piesok, hmyz, vodu a ľudské telá dvoch hlavných protagonistov uväznených v jame a nútených odhrabávať piesok aby mohli prežiť. Potom tu máme ešte ďalší - hlbší aspekt príbehu. Čo je vlastne tá jama? Čo predstavuje a prečo tam žije žena, odsúdená robiť túto nekonečnú prácu? Film je existenciálnou výpoveďou o ľuďoch súdobej spoločnosti žijúcich v neustále zhone a posadnutý zháňaním určitého uznania - nech je akokoľvek drobné (hlavný hrdina chce objaviť nový hmyzí druh a tak sa dostať do encyklopédie). V jame sa nachádza pokoj, jednotvárnosť ale zároveň aj krása a impulzívna vášeň. Teshigahara vytvoril veľmi pôsobivé dielo hlavne po formálnej stránke. Tá roztiahla jednoduchý príbeh do skoro dva a pol hodinovej dĺžky a priblížila nám tak hľadanie samého seba na pozadí vymyslenej , surrealistickej situácie, v ktorej sa nachádza viacej realizmu ako sa môže na prvý pohľad zdať. ()
Naprosto úžasné psycho odehrávající se v písku. ()
Suna no onna je zajímavý snímek, atˇ už ho označíme za brilantní surrealistické dílo, či filosofickou alegorii. Krom filozofických a sociologických základů filmu jde určitě o stylistický tour-de-force. ()
Mimořádná filmová záležitost v mnoha ohledech, první, který mi přichází na mysl, jak na malém prostoru, v podstatě v boudě z prken, tvůrci rozehráli komorní psychologické drama uvězněného muže a dokola kolem jen písečné duny. Druhým jsou zcela pochopitelně výborní herci, beze zbytku jsem jim oběma uvěřila. Třetím je luxusní scénář, film, nad kterým lze následně dumat hodiny a stále objevovat nové podněty, myšlenky, skrytý význam. No a dále za zmínku stojí způsob uchopení tématu, vymazlená kamera, dech beroucí záběry, zajímavý hudební podmaz a v neposlední řadě tento snímek nezestárnul a nezestárne, poklona do Japonska a plný počet hvězdiček bez zaváhání. ()
Naprostý orgasmus pro nás pro všechny, kteří jsme si jako malí rádi hráli na písku, tady bysme se teďka asi vyblbli :-)) ()
Keď sa tak za tým retrospektívne obzriem, prvá hodina bola geniálna. Človek chytený do beznádejnej situácie, človek, ktorý má ´´tam vonku´´ život, prácu, zázemie. Uväznený medzi piesočnými dunami, z ktorých niet úniku, pokiaľ to väzniteľ nebude sám chcieť. Chystá sa na útek, alebo sa predsa len poddá svojmu osudu? Ďalšia hodinka aj pol ( nie toho istého ) pre mňa ale znamenala jednu veľkú nudu, bola v znamení poetizmu a vecí podobných, ktoré moja osoba prijíma s ťažkosťami. Hodinku dole a bolo by to možno aj za max. ()
(Komentář obsahuje spoilery.) Muž čas od času vyrazí z města do přírody, aby popustil uzdu své jediné velké zálibě, entomologii. K ní ho poutá touha najít exemplář hmyzu, který dosud nikdo jiný neobjevil, protože pak by se jeho jméno stalo součástí názvu tohoto živočicha a on v něm tak přežíval navěky. Říká se, že kdo nevidí smysl života v současnosti, hledá jej v budoucnosti. Dosud vedl poměrně spokojený život, možná ne nějak zvláštní, ale jako všichni okolo... Jako úředník byl jedním z koleček v dobře fungujícím stroji. Při své poslední výpravě na venkov byl ovšem lstí lapen do pasti, podobně jako sám odchytával nebohé drobné živočichy, a přišpendlen k poměrům, o jejichž existenci v současném Japonsku neměl zdání (po zbytek filmu bude tento často přerušován detailními záběry na exempláře z hmyzí říše). Autor předlohy a scénáře Kóbó Abe obdivoval Franze Kafku a v jeho díle to je znát, entomolog zde připomíná Josefa K., který o svém procesu udiveně prohlašuje: „Vždyť přece žijeme v právním státě, tohle není možné!“ ač momentální dění svědčí o opaku. A tak i náš hrdina poté, co je donucen k otrocké práci, jejíž každé přerušení ho ohrožuje na životě odstřihnutím dodávek potravin, prohlašuje, že není možné takto nezákonně věznit člověka, že po něm jeho firma a přátelé začnou pátrat a co nevidět jej naleznou. Z boje proti nezastavitelnému stroji jménem kapitalistická společnost, který člověk rozběhl, jen aby se stal brzy jeho sluhou, je vytržen a vhozen (doslovně) do jámy, v níž musí - společně s cizí ženou – bojovat proti silám samotné přírody, zde reprezentovanými nekonečnými masami písku. Ten je stále v pohybu, padá po stěnách jámy dolů na chatrný domek na dně a kdyby nebyl každou noc za vynaložení spousty sil odhazován a vytahován nahoru ve vědrech, brzy by celá jáma splynula s okolím v rovině připomínající povrch pouště. A překvapivě v tomto boji nakonec nalezne uspokojení – když docela náhodou sám objeví, jak získávat z tun vyprahlého písku všude kolem pomocí jednoduchého mechanismu vodu (o čemž dřív neměl ani potuchy, ač písek pečlivě studoval), otevře se před ním najednou celý svět a tento úspěch bez uzardění překonává všechny ty jeho dosavadní kariérní. Tento – zde vnucený – úděl má totiž i druhou stránku. Proti nutnosti neustálé volby, které je člověk v moderní společnosti vystaven a s kterou si dle řady myslitelů nedokáže poradit, nabízí Písečná žena model v podstatě středověký (nebo také totalitární). Jedinec je ukotven v pevném řádu, má své místo, jež může stěží nějak změnit, a jemu přináležící práva a povinnosti. Veškerá odpovědnost za rozhodování je z jeho beder sňata; jeho povinností je se svou novou družkou každý den odklízet písek, který blízká vesnice údajně prodává na stavby, za což dostávají od svých věznitelů pravidelně vše potřebné k přežití. Sexuální objekt už oddychující vedle něj, čerstvou vodu, jídlo, jednou týdně láhev kořalky a cigarety a při obzvláštní píli si časem možná pořídí i rádio. Život je to sice prostý, ale snadno předvídatelný, má jasné zákonnitosti a po splnění svých povinností vždy přijde odměna. Zpočátku muž nechápe, jak může žena takto bídně žít, a snaží se, seč mu síly stačí, ze zajetí uniknout. Existují z jeho pohledu pouze dvě možnosti – z těchto nelidských podmínek utéct, nebo zde zemřít. Jak ovšem čas ubíhá, stále reálnější se ukazuje ještě třetí varianta – přizpůsobit se. Zatímco dlouhé měsíce je provazový žebřík, jediná to cesta ven, vytažen, na konci filmu zůstane jednou (zdánlivě náhodou) spuštěn. Muž vyleze nahoru, v okolí ani živáčka, rozhlédne se... a vrátí dolů, přemýšleje nad zdokonalením svého vodního vynálezu a těšíce se na dítě, jež jeho žena právě očekává. / / / Suna no onna je jedním z vrcholů spolupráce dvou géniú, literárního (Kóbó Abe) a filmařského (Hiroši Tešigahara), který – podobně jakou u Tanin no kao – i po více než čtyřiceti letech od natočení bere dech. Obsahem i formou. () (méně) (více)