Stíny zapomenutých předků

Jeden z těch nezapomenutelných filmů. Už na úplném začátku, když na dřevorubce padá strom a kamera je umístěna jaksi namísto toho stromu, takže padá z výšky na nebohého herce, je jasné, že půjde o avantgardní, zábavné a působivé dílo. Paradžanov za pomoci lidových zpěvů a výjevů z různých oslav a rituálů dává dohromady film s úžasnou lyrickou atmosférou ,,z koutu světa, zapomenutého Bohem i lidmi". Hlavní příběh je zcela jednoduchý, ale to nevadí, protože doslova v každé minutě je nějaká úchvatná scéna, výjev, obraz... A mě tak napadá, že nepustit si tento film jen proto, že je ukrajinský a k tomu z roku 1964, by byla fakt pitomost. Krásný film je prostě krásný film; a nezáleží na místě a době vzniku. (19.01.2014)

Viděl jsem, pozornost vesměs udržel jsem, ocenil jsem...třemi hvězdičkami. Stíny zapomenutých předků disponují úžasnou výtvarnou stránkou, pokud jde o práci s kamerou, barvami a filtry ve scénách, které často upoutají už samotným pohledem na přírodu, kroje či stavby zobrazovaného huculského lidu. To vše, podtrženo spoustou hudby, folklóru a poezie, je určitě obohacující a cenné rovněž v dokumentární rovině. Že bych byl ale po celou dobu stejně nadšený jako u vybraných scén a že by ke mě film hlouběji dorazil či přinesl nezapomenutelný zážitek, říct nemůžu. Sledovat ho je sice ze zmíněných důvodů často zajímavé, ale můj dojem ze sledování se nejednou hodně blížil k tomu, když jsem v minulosti u pár němých a experimentálních filmů napsal, že jsem se u nich cítil jako v historickém muzeu či na výstavě umění... Ústřední příběh je až příliš rozmělněn v epizodické formě a kulturní přehlídce tradic a umění, abych z něj cosi více měl. Tento styl artového filmu ve jménu čistě poetického výtvarna, se silnou minimalizací děje, není tak úplně pro mě. [60%] (17.08.2023)

Zvláštní lyrikou prodchnutá novela největšího ukrajinského spisovatele Mychajla Kocjubynského a zřejmě nejlepší ukrajinský snímek všech dob. Expresivní uchopení snímku je dovedeno k dokonalosti, nezastavitelná ruční kamera snímající autentickou folklórní směs, experimenty s barevností, lidová i umělá hudba, společně s věrným zobrazením světa Podkarpatské Rusi na přelomu 19. a 20. století asociující magické huculské prostředí - jsou bezesporu tím hlavním v celém snímku. Příběh je podáván epizodicky, náznakově, ovšem ani zde se nezapře majestátní osudovost a nesmlouvavost baladického vyprávění východoslovanského světa. (15.11.2006)

Lyrické, poetické filmy nikdy nebyly úplně pro mě, proto jsem se Stínů zapomenutých předků bála, i když vím, že Paradžanov patří do zlatého fondu kinematografie. Život na Ukrajině je ukázán se vší pečlivostí a svědomitostí, ač nejsme svědky nějakého kontinuálního příběhu, ale spíše několika epizod, uděláme si hezkou představu o tamějším údělu i folklóru. Dýchne na nás krutost přírody a chudoby, ale i láska. Oceňuji také formu - hra s barvou, kamerou, to vše je velice zajímavé. Jenže přese všechno mě, podle očekávání, tento film nestrhnul. Ne že bych se úplně nudila, ne že bych byla zklamaná, ale není to můj šálek čaje. (19.02.2013)

Pravda, některé psychedelické výjevy mi přišly poněkud za hranou uměleckého hraného dokumentu s baladickým hraným příběhem (hned se mi připomněl Nikola Šuhaj a čarodějnice, a říkal jsem si, proč jen ti lidé jsou tam v těch horách pořád takoví tragičtí, že jsou to samé balady, a žádné romance? Četl jsem Haličské povídky od Stasiuka, ale pořád je to jen popis, nikoliv vhled do těch tragických duší.) Ale celkově se mi líbily všechny ty národní i místní zvyky (ačkoliv - i v českých zemích se rozhazovala mouka proti meluzíně), podané daleko živěji než od Plicky, dokonce i ten jemný, satirický tón vůči všem, kteří si myslí, jak si koupí Boha a že stačí na Vánoce zajít do kostela a rozhodit pár zlaťáků. Je to v jistých částech hodně poetické, to se mi líbilo rovněž, a také jisté zkrácené podání života pastevců v horách. A že je to zpěvné? Původní liturgie sv. Jana Zlatoústého, jak ji převzala a chrání pravoslavná církev, je zpívaná, bodejť by to ty lidi za těch x set let neměli v krvi. Ty folklorní věci jsou ale podané poněkud k divákovi nevstřícně - s tou magií se tam nepracuje od začátku, nebo ne alespoň v takové míře, aby to v určité chvíli nevyznělo jako pěst na oko. A ten konec měl znamenat, že se Ivanovi mohlo narodit šest dětí (nebo kolik jich tam za tím oknem koukalo), že jde o nenarozené děti? Každopádně jsem rád, že jsem to viděl a někdy se na to podívám docela rád znovu, jen si dostuduju magická lidová zaříkávadla huculského lidu, abych přesněji pochopil ten konec plný magie a zaříkávání. Jinak hluchoněmý blázen, který není blázen, mi přijde jako Ivanův anděl strážný, a jak tu ostatně někdo píše, ano, Ivan se vrátil k Bohu a je znovu vzkříšen a účastní se u Boha svatby (viz Nový zákon). Což se mi mimochodem také dost líbilo, to na víře postavené směrování filmu i života. A ještě jsem zapomněl na symboliku - některé obrazy sice jsou klišé (otázka zní, zda byly klišé v roce 1964), ale jiné jsou zase veskrze originální, třeba větvě stromu coby žíly lidského těla. (16.08.2022)