Dealer

Jeden den v životě drogového dealera. 160 minut vtahující a naleptávající deprese, po jejímž zhlédnutí se budete cítít jako piják nasáklý černým inkoustem. Velkou zásluhu na tom má i hudba, resp. industriálně-ambientní background (ruchy&šumy), a především kamera - úžasná, organická, není v klidu a velmi, velmi pomalu rotuje kolem scény nebo se posouvá. 90% (05.07.2004)

V dospievaní som sa od starších kamarátov potajme dostal ku knihe Radka Johna, Memento. K podobne silnému, temnému a skutočne ťažkému zážitku prichádzam až o tri dekády neskôr, kedy moju fantáziu preberá do rúk maďarský režisér Benedek Filegauf. Majstrovská práca so zvukom. Pri scéne "apa...anya...apa...anya" som ani nedýchal. (14.06.2016)

Autentické, ťaživé, vyčerpávajúce. Z každej snímky a minipríbehu s jednotlivými postavami, s ktorými sa postupne díler cez deň stretáva cítiť hnilobu a špinu. Špinu, ktorá po chvíli preniká aj do vás a postupne sa usídli v každej jednej bunke vášho tela. Bezduché rozhovory trosiek s minimálnou šancou na zvrátenie osudu. Zvuky, čo privádzajú do šialenstva. Díler, ktorý len vykonáva svoju prácu a životné príbehy svojich klientov prijíma bez akejkoľvek emócie, sú mu úplne ukradnuté. Pocity sa postupne z tela vytratili spolu s heroínom. Otec, ktorý sa denodenne prihovára odtlačku v betóne. A to všetko podchytené skvelou kamerou. (20.10.2017)

To je přesně ten případ filmu, kterému dávám 3 hvězdy ne za to, že by byl špatný, ale za to že mě nudil a já nechtěl aby mě nudil. Já chtěl aby mě sakra bavil, obzvlášť když hned na začátku vytáhl nejlepší scénu s tím podivným církevním papalášem. Jenže 132 min je zatraceně hodně, a i když s tím, jak Fliegauf svého Dealera pojal a vytvořil, nemám nejmenší problém, tak je to prostě dlouhé a bohužel i nudné. Je mi líto. 5/10 (23.09.2013)

Rozdíl mezi českou a maďarskou kinematografií spočívá především v tom, že v Maďarsku dělají filmy umělci - u nás řemeslníci. A stejně jako sádrové trpaslíky nelze vystavovat jinde než jen podél cest a v zahradách, na český film lze koukat jen s lahváčem a brambůrkama s co nejšustivějšími sáčky. A já děkuji Benedeku Fliegaufovi, že u mne zase oživil zájem o artový film. Dealer je průvodcem ponurým vyprázdněným světem, mrazivým peklem, zpovědníkem, důvěrníkem, mlčenlivým soudcem, vazalem, mučedníkem i poslední instancí, dokud neustálá rotace, nedostatek pevné perspektivy, stísněnost záběru a těkavost fokalizace stejně jako nejasné, stísněné a unikavé konfrontace po čtyřiadvaceti hodinách nakonec neobkreslí i prázdnotu a bezvýchodnost jeho vlastního života s trajektorií vortexu. Čekání na proměnu. Na událost, na které stejně nesejde. Čekání na nadpozemský zásah. Ducha ve stroji, který je nakonec objeven jako efektivní nástroj změny: "Bůh slunce. To je frajer. Ne jako ten, kterejmu tady stavěli všecky ty chrámy - to byl jenom nějakéj malej démon. ... Jednou jsem tam byl a byl tam i bůh slunce. ... Jen musíme být potichu, jinak bůh slunce nepříjde a příjdou jen ti zasraní malí démoni." Ad Marigold: Scéna, v níž se snaží přesvědčit otce, svědčí o nedůvěře v duchovno, které nicméně hlavní hrdina s otcem zvláštním způsobem sdílí. Kamera si dává na počátku filmu záležet na tom, aby zachytila, že dealer pečlivě objede všechny kaluže ... Rozpad (jakéhokoliv) duchovního světa, stejně jako absence víry v sebe a v jiné, a následná sociální atomizace, je psychologickým leitmotivem celé kompozice. Dealer je bývalý narkoman, který jakoby procházel očistcem, který sestává z neustálého horror equi - v tomto případě strachu z podobnosti mezi jím a postavami, s nimiž je konfrontován a s nimiž nechce navázat žádný lidský kontakt. Mimoto se domnívám, že bychom film mohli chápat i mnohem šířeji, v rámci generační výpovědi. Existenciální nejistota, v níž se lidé uchylují k sektářství (duchovní vůdce), esoterice (Bůh slunce) a náboženskému primitivismu (louže) totiž svědší o krizi celé společnosti, v níž droga je jen jednou z možností úniku. (25.07.2014)