Prozacový národ

Věřím tomu, že na světě existuje velké množství jedinců, kteří se dennodenně potýkají s nějakou tou depresí a také věřím tomu, že to každý z těch jedinců řeší po svém. Někdo sežere velké množství čokolády, někdo si střelí nějakou tu drogu, někdo vypije hektolitry lihovin a někdo si jde třeba zaběhat a po tom spořádá velké množství vitamínu C. Pro mně jako záložáka povinné vojenské služby stačí nějaká ta konzerva lančmítu a k tomu si pustit nějakej ten kvalitní film. Někteří jedinci tu tíhu dennodenních depresí nezvládnou a sáhnou si na život. Ve Spojených státech depresivních, jak bylo vtipně řečeno v tomto filmu se každoročně napíše na třista milionů receptů na různá antidepresiva včetně zde zmiňovaného Prozacu. Američtí žrouti pilulí jsou doslova závislí na farmaceutických korporacích, které se svým parazitujícím způsobem vetřeli do běžného života prostého amerického lidu. Naše hlavní hrdinka Lizzie, kterou skvěle ztvárnila moje oblíbenkyně Christina Ricci je typickým produktem této sžíravé mašinérie a krásně nám ukazuje svět viděný jejíma očima v divokých osmdesátých letech dvacátého století. My jako diváci jsme svědky jejího příběhu, který se odvíjí již od raného dětství a který je natočen podle skutečných událostí, které byly sepsány v autobiobiografické knize se stejnojmenným názvem ve které se snaží spisovatelka Elizabeth Wurtzel vylíčit svůj životní příběh. Jsme zde svědky celkem nadupané jízdy plné drog, chlastu, hysterických záchvatů a dalších peripetií za které si podle mně může ve většině případech naše hrdinka sama a ty problémy nejsou až tak neřešitelné, aby takto vyváděla. Připadá mi tak trochu rozmazlená a možná je to taky dáno výchovou, ale dívka neřeší žádné existenciální nebo finanční krize. Přitom je velice nadaná a oceňovaná spisovatelka, která dostala stipendium na Harvard a dokonce dostala nabídku od amerického hudebního časopisu Rolling Stone, kde byly uveřejněny některé z jejich recenzí. Tento film bych doporučil všem milovníků, ztracených duší, kteří si rádi občas zobnou nějakou tu barevnou piluli, aby na chvíli oblbli ten svůj mozek, protože na nic jiného tyhlety rádoby antidepresivní léky nejsou. Chvilkové účinky léků pominou a návrat deprese je skoro jistá a to ve větší míře než ta předchozí. Za tento zajímavý film dávám důstojných 70%. (12.02.2022)

Citlivě natočená adaptace autobiografického bestselleru Elizabeth Wurtzelové o boji s depresemi je skvělým důkazem toho, jak výtečná je Christina Ricci herečka. Co by v podání někoho jiného mohlo svádět ke HRANÍ, působí naprosto přirozeně - není to Christina Ricci, která hraje, že trpí, ale trpící Elizabeth Wurtzelová. Vynikne to zvláště ve srovnání s Jessicou Langeovou, která přehrává ostošest. Vzhledem k její roli to ale tolik nevadí. Škoda, že Miramax tenhle zajímavý a působivý film naprosto zazdil. (29.12.2006)

Jak přežít depresi a nespáchat sebevraždu. O tom vypráví ještě náctiletá novopečená studentka Harvardu a nadějná spisovatelka Lizzie. Jak moc na dospívajícího působí rodinné trable, psychicky nestabilní matka upínající se na dceru, která trpí až chorobnou závislostí na psaní, svém příteli a své kamarádce ze školy. A že by vše vyléčila terapie? Rozhodně stojí za vidění. (14.09.2012)

O depresích ale studené jak psí čumák. Z režisérského pohledu naprosto nezvládnuté (čti odfláknuté) zpracování nám ani v nejměnším nedávám možnost ztotožnit se s emocemi hlavní postavy. Bylo mi jedno, jak to s Lizzie dopadne, jestli se zabije nebo ne, co vlastně prožívá. Celou dobu sem si řikal, že si za to ta koza může sama. Přitom téma antidepresiv poskytuje velmi silný podklad pro scénáristy. Dalo se zabrousit více do sociálních problému současných "United states of depresion" a zkritizovat, třeba i satiricky a nadčasově, tehdejší generaci Bruce Springsteena. Nemůžu si odpustit srovnání s Requiem for a dream. Tam deprese z obrazovky doslova sálá, divák prožívá všechno s hlavními postavami a na konci je tak emocionálně rozcupován, že do sebe musí kopnout pořádnýho panáka. Zde se absolutně netlačí na pilu, přitom právě u tohohle typu filmu je toho zapotřebí. No a drogové opojení v doprovodu skladby Perfect day od Lou Reeda bylo fakt už tím největším WTF momentem celého filmu. (11.12.2009)

Sometimes it feels like we're all living in a Prozac nation. The United States of Depression. Zlatá osmdesátá léta, kalhoty co nejvýše vytažené, trička zastrkaná, Bruce Springsteen.. Lákadlem filmu pro mě byla jednoznačně jedna z mých "nej"Christina Ricci( už by se opravdu neměla odbarvovat, nesluší jí to), která sice nezklamala, ale ani nijak neuchvátila, bohužel. Není to její chyba, spíš bych řekla, že je na vině neustále opakující se scénář "na všechny jsem hnusná,mám depresi,pak se se všemi usmířím a jsem zase chvíli v pohodě" což k mému velkému zklamání působí už od začátku docela nudně. Tady prostě něco nefungovalo. Nějaké to ztotožnění s postavou se sice najde, ale od filmu čekám víc. Každopádně dobré Lizziiny hlášky a rozumy, nejspíš si přečtu knížku, jestli na ni narazím. Ale filmové zpracování ode mě dostává slabší tři hvězdy. (04.12.2011)