Prozacový národ

Natočeno podle stejnojmenné knihy Elizabeth Wurtzel. CITÁT - Zamrazit tak tuto chvíli - navždycky........ Příběh Elizabeth Wurtzel (Christina Rici) je, dá se říci, jako každý jiný, ale věřte, je to jen zdání. Příběh povedený, zajímavě natočený a s nádechem noir - protože si vlastně celý příběh hlavní hrdinka odvypráví. CITÁT - Psaní mě nezachrání......... Christina Rici skvěle zahrála rozpolcenou Liz a dá se napsat, že nejen že ji to bavilo, ale ona se částečně do své role vžila. Příběh je založen na dialogu, opouštění, odpouštění a životě. CITÁT - Budu v pohodě......... Zajímavá a mrazivá je věta - CITUJI - Žijem v Amerických státech Depresivních, jsme Prozacový národ. Prozac = anti-depresivum. (01.04.2013)

Christina Ricci již ve svém nejmladším období ukázala, že z ní jednou vyroste výborná herečka (aneb přes Wednesday v Addams Family, sexuálně odvázanou dívku z Ledové bouře:)), chladně krásnou Deppovu společnici z Ospalé díry až k hlavní a dosti obtížné roli právě v Prozac Nation). Ten film určitě nestojí jen na Christině - scénář je rozhodně zajímavý a najdou se i silnější režijní momenty, pomocí nichž je docíleno hlubšího a sugestivnějšího zobrazení psychiky hlavní postavy. Rozhodně film, který stojí za zhlédnutí. (25.10.2010)

Vyborne tema v solidnim filmu o depresi, ktera je zde zachycena pomerne uveritelnou Christinou Ricci. Skutecna deprese by si ale zaslouzila vetsi prostor (viz. knizni predloha), tohle pusobi prilis letmo, deprese zde nema tolik casu se poradne rozlezet a uzrat, na zaklade cehoz by si i ziskala vetsi pochopeni a timpadem lepsi hodnoceni. Pri podobnem letmem nahlednuti Christina pusobi jako otravny rozmazleny fracek a divak tak nema moznost dostat se pod mnohem komplexnejsi povrch, muze si ho jen domyslet. Hodina navic by tomu prospela. "The United States of Depression." 7/10 (19.07.2012)

Zdánlivě nenápadný film, ale opravdu hořce poučný, s nepřehlédnutelným poselstvím ve výborně vystavěném příběhu matky a její dcery, mladé vyjímečně talentované studentky žurnalistiky, kterou herecky ztvárňuje mimořádně a velmi přesvědčivě Cristina Ricci, v roli její matky pak exceluje Jessica Lange, její postava v příběhu vychovává dceru Lizzie výhradně sama již od malinka, téměř od jejích dvou let, hraje roli ženy frustrované vlastním neúspěšným životem, jak osobním, tak profesním, která se upíná výhradně na dceru a veškeré svým životem nenaplněné ambice projektuje až do krajností v životní dráze své dcery, vše jde zdánlivě stále podle jejích pokřivených představ až do zlomového momentu, kdy její dcera získává prestižní stipendium a odchází studovat na matkou vysněný "Harvard", pro matku je to sice konečně první velké vítězství její "cílevědomé" výchovy, ale až následující čas pronikavě ukáže, jak chybná a v základu zcestná ta její výchova ve skutečnosti byla, pak se dcera po ztrátě matčina každodenního upjatého vlivu začne náhle nabytou svobodou ve svých projevech rychle a dramaticky měnit, ze svědomité, až úzkostně pečlivé a z kolektivu vrstevníků vylučované dívenky se začíná její život jak ve spirále opakujících se osobních excesů a eskapád propadat, vše se jen prohlubuje alkoholem, všemožnými drogami, tak se Lizzie neovladatelně vydává na cestu postupné sebezkázy, až do spásném momentu, kdy se s velkým štěstím dostává na nátlak svých nejbližších školních přátel do psychiatrické ordinace a má jí z problémů konečně začít vracet k normálnímu životu odborně vedená pomoc, bohužel ani takový zásah odborníka v její situaci nemůže mnoho v jejím životě pozitivně ovlivnit, je tak široce dlouhodobou citovou devastací narušená osobnost, že její funkčnost v běžném životě už mohou zajistit jen stabilizující léky, antidepresiva Prozac, pomohou jí dále žít, ale ne bez následků. (10.04.2012)

Věřím tomu, že na světě existuje velké množství jedinců, kteří se dennodenně potýkají s nějakou tou depresí a také věřím tomu, že to každý z těch jedinců řeší po svém. Někdo sežere velké množství čokolády, někdo si střelí nějakou tu drogu, někdo vypije hektolitry lihovin a někdo si jde třeba zaběhat a po tom spořádá velké množství vitamínu C. Pro mně jako záložáka povinné vojenské služby stačí nějaká ta konzerva lančmítu a k tomu si pustit nějakej ten kvalitní film. Někteří jedinci tu tíhu dennodenních depresí nezvládnou a sáhnou si na život. Ve Spojených státech depresivních, jak bylo vtipně řečeno v tomto filmu se každoročně napíše na třista milionů receptů na různá antidepresiva včetně zde zmiňovaného Prozacu. Američtí žrouti pilulí jsou doslova závislí na farmaceutických korporacích, které se svým parazitujícím způsobem vetřeli do běžného života prostého amerického lidu. Naše hlavní hrdinka Lizzie, kterou skvěle ztvárnila moje oblíbenkyně Christina Ricci je typickým produktem této sžíravé mašinérie a krásně nám ukazuje svět viděný jejíma očima v divokých osmdesátých letech dvacátého století. My jako diváci jsme svědky jejího příběhu, který se odvíjí již od raného dětství a který je natočen podle skutečných událostí, které byly sepsány v autobiobiografické knize se stejnojmenným názvem ve které se snaží spisovatelka Elizabeth Wurtzel vylíčit svůj životní příběh. Jsme zde svědky celkem nadupané jízdy plné drog, chlastu, hysterických záchvatů a dalších peripetií za které si podle mně může ve většině případech naše hrdinka sama a ty problémy nejsou až tak neřešitelné, aby takto vyváděla. Připadá mi tak trochu rozmazlená a možná je to taky dáno výchovou, ale dívka neřeší žádné existenciální nebo finanční krize. Přitom je velice nadaná a oceňovaná spisovatelka, která dostala stipendium na Harvard a dokonce dostala nabídku od amerického hudebního časopisu Rolling Stone, kde byly uveřejněny některé z jejich recenzí. Tento film bych doporučil všem milovníků, ztracených duší, kteří si rádi občas zobnou nějakou tu barevnou piluli, aby na chvíli oblbli ten svůj mozek, protože na nic jiného tyhlety rádoby antidepresivní léky nejsou. Chvilkové účinky léků pominou a návrat deprese je skoro jistá a to ve větší míře než ta předchozí. Za tento zajímavý film dávám důstojných 70%. (12.02.2022)