Tobruk

Po nemalých očekáváních přichází jenom malé zklamání. Nekřečovité herectví (Nebřenský by hravě zvládnul padoucha v nějakém hollywoodském velkofilmu), plně profesionální ozvučení, „náladě“ okamžiku přizpůsobivá kamera. Tobruk zná své limity, sebevražedně nezdolává těžko dostupné mety (jediný průlet letadla se odehrává v noci) a umí překvapit syrovým naturalismem i nesmírně silnou, třebaže eklektickou scénou náhlého psychického zlomu. Nejvíc se mi líbí jeho pragmatismus obsažený hlavně v odpovědi na otázku, proč se člověk někdy zachová tak a jindy onak. Prostě protože válka. Škoda roztahané poslední třetiny a odfláknuté charakterizace postav. Můj obdiv k odhodlání režiséra a zbytku štábu to ale nijak nedegraduje a pokud Marhoul časem zpracuje 700 stránek svých deníkových zápisů do knižní podoby, koupím si ji na projev stejné úcty, kterou on prokázal 11. východní divizi. 75% Zajímavé komentáře: imf, DaViD´82, Bluntman, C.C.Baxter, Macik (14.09.2008)

Marhoul je průměrný vypravěč, ale výjimečný kopírák. Po velmi rozpačitém Mazaném Filipovi se přesouvá na (válečná) pole, která nabízejí o poznání lákavější úrodu. A vychází mu každý krok... pomalejší tempo a minimum dialogů je spíše ku prospěchu (vyniknou lépe řízné hlášky), herci jsou správně neokoukaní a ošlehaní, peníze nikde nechybí (digitální písečná bouře sice vypadá jak z béčkového klonu Mumie, ale to je jediná výtka k jinak prakticky bezchybné vizuální stránce) a všechno to působí jako výpravná válečná historka. Sice poskládaná z prvků, které jste už jinde viděli, ale místy hravá a především nekompromisně vypiplaná. Mám z Tobruku radost hlavně proto, že obstojí v globální konkurenci. Žádné mhouření očí nad českou žánrovkou... tohle je prostě válečný film se vším všudy. Možná tu chybí Lee Marvin, těžké dělostřelectvo a Amíci žvýkající tabák, ale po pár minutách zjistíte, že Marhoul si vystačí i s nabručeným maníkem, co melouchuje v reklamách na jogurt. A to je panečku výkon (7/10) (08.09.2008)

Sympatické snažení v předem prohraném boji. Udělat totiž v českých podmínkách funkční, vypovídající nebo adekvátně vypadající válečný příběh se může povést jenom jedinečnému projektu, jakým byl Tmavomodrý svět. Proto se nestačím divit, že se Marhoul pustil do tak nevděčného úkolu pomocí divácky lehce nepřátelského scénáře. Přesto zůstávám spokojen. Válečná, přátelská i dusivě bezvýchodná linka fungují parádně, bezradné přešlapování bez děje, které podráží v tuzemské kinematografii často nohy napětí, v tomhle ošemetném prostředí nehrozí, takže kde je zádrhel? V tom, že ona uvěřitelnost je někdy podávaná skrz zbytečně nepochopitelné momenty typu honičky s kohoutem nebo epizodek s prostitutkou. Ve výsledku 70% posílených o dojem nečekaného překvapení. (26.10.2009)

Filmy stárnou a některé žánry stárnou rychleji. Tak je tomu i v případě válečného filmu, když starší trháky a snímky, které ve své době znamenaly pojem, dnes působí nechtěně směšně svou naivitou, patosem a použitou technikou, která vůbec neodpovídá dobovým reáliím. Tobruk tyhle hvězdné filmy nechává daleko za sebou, protože Marhoul je dlouholetým fandou válečné historie a vůbec celého světa military a dal si mimořádně záležet, aby jeho film vypadal z tohoto pohledu hodnověrně. Bohužel film má dvě roviny. Z té první je cítit mimořádná pečlivost a snaha jednak udělat mimořádný film, jednak vzdát hold československým vojákům v severní Africe, jenže tahle rovina se střetává s tou druhou, kterou představují omezené režijní zkušenosti a schopnosti spolu s omezeným rozpočtem. Výpravné válečné velkofilmy jsou doménou hollywoodské kinematografie a pokud chce takový vyrobit evropský producent, musí sáhnout k vícečetné koprodukci. Tohle můžete maskovat, jak chcete, ale stejně se nízký rozpočet zákonitě projeví. Tedy pokud nechcete natočit komorní film o lokální válečné epizodě se skupinkou vojáků. Hlavní zádrhel filmu ale spočívá ve scénáři, který neobsahuje silný příběh, protože je epizodicky rozkouskovaný a navíc ani plnokrevné postavy s propracovanými charaktery. Ty jsou jenom naznačené, v lepším případě načrtnuté, takže se s nimi divák plně neztotožní nebo je naopak nedokáže naplno nenávidět. Marhoul zkrátka neumí pracovat s diváckými emocemi. Srovnejte si jeho Tobruk se Smrt si říká Engelchen (jaký je to rozdíl mezi popravou zajatce v tomhle filmu a v Tobruku) nebo s Nebeskými jezdci. Přitom je Tobruk zjevně ambiciózní film, který měl zabodovat na nějakém tom festivalu, a konec konců i sklidil pár Českých lvů. Právě na takových filmech je vidět provinčnost současné české kinematografie. To dno vypadá všude stejně, ale kvalitu té které národní kinematografie poznáte podle snímků, které se chtějí řadit do špičky. Se vší úctou k Tobruku, tohle je jenom průměr, byť lepší průměr. Celkový dojem: 60 %. (22.04.2012)

Z mojej recenzie: "Kus poctivé filmařiny, která si nehraje na velkolepý Hollywood ani na vypjaté drama. „Jen“ zobrazuje několik epizod z vojenského života několika obyčejných mládenců, Čechů a Slováků, uprostřed nevlídné pouště. Marhoul sice jako scenárista hazarduje s diváckou přízní, když si dovoluje ne moc koncepční dějové odbočky, navíc vše korunuje podivně uťatým závěrem, ale jako režisér dostojí vytyčenému autorskému záměru s hrdě vztyčenou hlavou. To spolu s neokoukanými tvářemi, moderně odvedeným řemeslem a výtečným zvukovým i vizuálním podáním dělá z Tobruku solidní žánrový film." (29.08.2008)