Max Payne

Doslovné peklo. Celý film čekáte na něco, co nakonec nepřijde. Není to ovšem vaše chyba, protože v tomhle snímku není absolutně nic co by bylo hodno vaší pozornosti. Celou stopáž se líně táhneme po více či méně digitálních interiérech, čekáme na jakoukoliv akci a ukájíme se tak alespoň občasnými homoerotickými motivy (to pocení je slast). Příšerné finále se nese v duchu nejtvrdšího devadesátkového CGI a vypadá tak strašně, že z toho nakonec vážně může být metafora pro to, že drogy jsou zlé, špatné a způsobují hrozné stavy. Naštěstí je čemu se smát. Marky Mark jede na sto procent a kolem je spousta ksichtů, ke kterým si dosadíte jméno až podle databázového záznamu. Jako třeba mix Aleca Baldwina a Jeffa Bridgiese – Beau Bridges, který hraje onu těžce vypolohovatelnou figuru, jež je napřed hodná, potom zlá a i ten nejpomalejší divák v tom má už od dobré půlky jasno. Nebo ten chlápek, ze kterého teče pot, hrál v Prison Breaku a Homer Simpson by o něm prohlásil, že mluví mexicky. A ne, není to Chris O´Donnell, ten hrál totiž Robina v Batmanovi a Robinovi! V půlce filmu si nejspíš přestanete kousat nehty nudou, protože Marky Mark vypálí šest kulí do šesti dveří (četl jsem tě až potom Civale!) a rozbuší naše srdíčka chtivá násilné estetiky. Pak je zase chvíli ticho, aby se následně v samotném závěru ukázalo, že absence akce byla vlastně požehnáním. Kdybych to viděl v roce 91 na videokazetě, moc by se mi to líbilo a udělal bych si z toho malou legendu. // Interní komentář: Jakoby se na plátně dvě hodiny proháněl AGO s POMOvým kabátem. (30.03.2010)

Maxe Paynea sem ve svý době děsně pařil, takže film byl pro mě (nečekaně) jedna z nejočekávanějších řežeb roku. Jenže nakonec pěkně velký hovno, on totiž pan John Moore je trapnej amatér a toho, co psal scénář, asi víc zajímalo, jestli nemá na chatě plnou žumpu, než co píše za kraviny v dialozích a jak kreténskej a prokouknutelnej má příběh, jelikož takový hovna se jen tak nevidí. Ale co, já k uspokojení nepotřebuju promakanej příběh, mě stačí vostrá akce, jenže to tady zase přichází na řadu John Moore, kterej si pravděpodobně jako dítě hrál s kačerem a panenkama a ne se zbraněma, takže opět se tady člověk ničeho světobornýho nedočká, sice závěrečná akcička s brokárnou je slušná, ale potenciál měla asi tak 10x větší a aby toho nebylo málo, tak Mark Wahlberg Max Payne prostě neni a nikdy nebude a v porovnání s tim machrem ve hře je tady téměř trapnej. Kdyby to nebylo podle mý oblíbený hry, tak bych to asi hodnotil trochu mírnějc, ale takhle to fakt nejde, s hrou to totiž nemá skoro nic společnýho a je to fakt špatný (13.11.2008)

Miluju jeho touhu po pomstě, jeho zbraně, jeho spojence i jeho nepřátele a bezmezně miluju každý kousek tohoto zasněženého New Yorku, kde se za každými dveřmi skrývá skupinka vrahů, potřebný painkiller nebo nová sada nábojů. Ale to všechno v adaptaci mizí v dáli a přichází nový Max. Ani tentokrát se nebojí vytáhnout zbraň, ale až jako krajní řešení. A proto mi sice udělá radost B.B., Aesir, Roscoe Street Station nebo Alex, ale ve chvíli, kdy jsem, plný radosti z akce, která konečně dorazila v plné parádě, pochopil, že cesta na střechu je očišťující cestou k závěru, dorazilo neodvratně i zklamání. Nenadávám Mooremu za to, že s akcí přišel pozdě a ani neobviňuji Thorneho z toho, že scénář se vydal úplně jinou cestou. Jenom jsem zklamaný, protože jsem toho ze zbožňované počítačové hry chtěl vidět mnohem více než kulisy. (04.11.2008)

Nejsem tak brutálně nasrán jako kolegové, protože na vizuální stylizaci jsem si poměrně vytrvale ujížděl, líbilo se mi i zakomponování Valkýr do studené reality a dokonce bych uměl identifikovat dvě tři scény, které měly atmosféru (úvod, taneční klub, akce v garážích). Ale všechno dobré - a není toho moc - je prošustrováno v matné detektivce s nezajímavou psychologií a s půlhodinovým (a snesitelným) akčním apendixem. Ale film podle střílečky, v níž se za první hodinu střelí jen do pěti dveří na hajzlech, ani nemohl dopadnout dobře. Lepší dvě. (17.10.2008)

Vločky, vločky, vločky.….zkrabatělé Markovo čelo, digitální bubáci.….a zase vločky…..No, určitě nebudu lkát nad tím, že filmový Max Payne herní předlohu moc nepřipomíná (obě dvě hry jsem hrál), protože to jsou dva rozdílné světy s rozdílným vyjadřovacím jazykem a sledovat od začátku do konce filmu, jak Payne ve zpomalovacích záběrech kosí jednotvárně své protivníky, by také nebylo příliš zábavné. Bohužel Mooreův film je tak vzácně vypravěčsky mimo, kdy absolutně nedokáže vtáhnout do děje a scenář se psal podle osvědčené berličky - „Nenapadá tě, o čem bys chtěl vyprávět, tak tam vraž tajný vládní projekt a obal to vatou, ono to nějak vyjde.“ – až mi bylo líto i toho Marka Wahlberga. Toho mám docela rád, ale se svým kukučem věčného kluka se typově do role Maxe Paynea absolutně nehodí, chybí mu to potřebné chlapácké charisma a věčně se mračit a sveřepě tisknout zuby tomu nepomůže, Marku. Takže co zbylo? Ani ryba, ani rak, ani temná krvavá noirovka, ani akční nátěr, jenom takový zapomenutelný pšouk do světa herních filmových adaptací. (14.11.2008)