Il Portiere di notte
Režie:
Liliana CavaniKamera:
Alfio ContiniHrají:
Dirk Bogarde, Charlotte Rampling, Philippe Leroy, Gabriele Ferzetti, Isa Miranda, Nora Ricci, Marino Masé, Robert Rietty, Giuseppe Addobbati (více)Obsahy(1)
Bývalý nacistický dôstojník stretne v roku 1957 jednu so svojich väzenkýň, židovské dievča z koncentračného tábora. On pracuje ako nočný vrátnik v hoteli a ona je vydatá za významného dirigenta. V tábore to bola láska medzi trýzniteľom a väzenkyňou, ktorá teraz prerastá v úprimnú a oddanú lásku. Nemec necíti vinu za to, čo urobil, a obaja to berú ako prirodzenú vec. Film sa venuje aj fenoménu spolupráce bývalých nacistických vodcov prostredníctvom tajných spolkov, ktoré existovali dlho po skončení Druhej svetovej vojny. (Volodimir2)
(více)Recenze (23)
Bývalý důstojník SS pracuje jako noční vrátný v hotelu. Píše se rok 1957. Jednou se v hotelu konají operní vystoupení a spolu s dirigentem přijede i jeho žena. V té Max pozná Lucii, krásnou židovku, do které se jako dozorce v koncentračním táboře zamiloval. Jejich láska trvá stále a v současné době jsou ohroženi na životech oba dva. Zejména od tajné nacistické organizace, která sdružuje a ochraňuje bývalé esesáky. ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $200,000║ ()
"Musíme zjistit, jestli toto všechno naši nepřátelé už ví nebo se mi podařilo dostat do archívů před nimi." Bylo zajímavé sledovat, jak si fašisti našli cestu ke svým spořádaným životům po válce, ale i pohádka o zamilovaném náckovi a hravé židovce mě svou zvrhlostí bavila. A určitě by mě to bavilo mnohem víc, kdyby to bylo přímočařejší, což by se dalo zajistit vystříháním asi tak hodiny baletu a opery. ()
Láska, ktorá si nevyberá, bezpodmienečná, je, spolu s estetizáciou ideológie hlavnou témou filmu. Estetizácia nacizmu je predstavená úryvkami z opier, skladbami vážnej hudby, scénou mužského baletu. Išlo o typický znak elít Tretej ríše. Myšlienky naci ideológie (násilné a zvrhlé) potrebovali zjemniť intenzívnou vášňou k takzvanému vysokému umeniu (opera, vážna hudba, architektúra). Prítomný sadizmus a latentná homosexualita ako príznačné správanie sa elít sedia k hlavným témam filmu ako riť na šerbeľ. Kontroverzné je nabúranie vžitých mechanizmov absolútnej židovskej nenávisti k realizátorom holokaustu. Značne rozpornou je i téza, že takmer celá spoločnosť v Rakúsku, 12 rokov po ukončení vojny, aktívne spolupracovala s podzemnými skupinkami, pracujúcimi na očiste esesákov (hoci, ak si pozriete artistné výkony rakúskeho filmového a ideového undergroundu - myslím najmä viedenských akcionistov - tak to ďaleko od sureálne poňatého naziartu veru nemá:). Pomalé plynutie filmu poskytuje priestor na uvažovanie a strávenie znepokojivých myšlienok a kontroverzií. K deju: ulicami Viedne, lemovanými honosnými budovami a veľkorysými verejnými priestranstvami prechádza elegantne odený muž v klobúku. Mieri do hotela s názvom "Zur Opera". Muž, ako sa ukáže neskôr, je v hoteli nočným vrátnikom (odtiaľ názov filmu). Píše sa rok 1957. Existencia muža s druhoradým zamestnaním, vykonávaným pod rúškom noci, kryje jeho minulosť. Ide o niekdajšieho nacistického pohlavára. Napriek zmene statusu, niečo pretrváva - elegantné oblečenie, láska k opere a baletu, sadizmus. Ten sa naplno prejaví po tom, ako sa v hoteli náhodne zjaví mladá dáma - jeho niekdajšia židovská väzenkyňa a objekt jeho sadistických túžob. Po počiatočnom úľaku z ohrozenia vyzradením, naviažu obaja na sadomasochistický pomer z minulosti a prepukne medzi nimi naozajstná láska. Konštrukcia deja, akej sa dopustila režisérka je výnimočná. V dnešnej dobe politickej korektnosti sotva možná. Totiž ide o takú hlavnú dejovú líniu psychologickej drámy (nie paródie), v ktorej by sa Žid alebo Židovka zamilujú do nacistického pohlavára, ktorý ich ako teenagerov psychicky týral a sexuálne zneužíval. Love story pritom neprebieha počas vlády nacizmu, ale dlho po ukončení vojny. Bez výčitiek, vášnivo, stockholmsky syndrómovo úprimne. Bez edukačného vysvetľovania a potreby zdôrazňovania, že ide o nejakú psychickú vyšinutosť. Dnes nemožné. Značne kontroverzné aj v čase vzniku. ()
Na Il Portiere di notte jsem se velmi těšil kvůli tématu, o němž jsem zahlédl zmínku: propojení nacismu a sadomasochismu v prostředí koncentračního tábora. Doufal jsem v alegorii společnosti, která po rozpadu starého řádu a institucí hledá své nové útočiště v „hierarchii neodpovědnosti“ a podřízení, v němž je veškerá odpovědnost na bedrech rozkazujících a rozkazy přináší ohromnou jistotu a klid. Noční portýr ale takový docela není, setkávají se v něm po více než 10 letech dva „milenci“ z koncentračního tábora a dochází k reflexi jejich dřívějšího vztahu, větší roli než onen sadomasochismus ale hraje láska, a jejich příběh je spíše dokladem možnosti vzniku silných pout mezi vězni a vězniteli, popř. toho, že nejsilnější mezilidské vztahy vznikají za nestandardních okolností, kdy před sebou lidé nevidí žádnou budoucnost. Noční portýr je tak filmem zabývajícím se poměrně neobvyklým vztahem a do jisté míry (dis)kontinuitou společnosti před a po válce, v neposlední řadě je též filmem velmi zručně natočeným, s výbornou hudbou a krásně stylizovanými hudebními / tanečními vystoupeními (obzvláště těmi z tábora!). ()
Příliš vykonstruované. ()
Trochu viac mrazivosti, temnosti a domyslenia deja a bol by to vynikajúci film. Takto "iba" neštandardná romanca, podmienená neštandardnosťou svojho vzniku. ()
Je to sice (především rozumem) hodně blbě uchopitelné, ale z jistého úhlu pohledu je to okuzlující film. ()
Když kdysi Marie Rottrová zípvala, že ...tisíc tváří láska má... , tak určitě nemyslela tuto tvář. No, je to velmi dekadentní, psychopatologické, ale pozornost přitahující. Formální stránka je téměř dokonalá, hudba stimulující a Charlotte Rampling typově skvěle vybraná (a skvěle hraje). Snad ale trochu vykonstruované, nespoléhající se jen na kvalitu, ale počítající se skandálem. A možná i napsané pod vlivem studií Susan Sontagové o fascinujícím fašismu a regáliích SS. ()
Night Porter rozohráva príbeh s potenciálom na Oscara, samozrejme je to béčko ako sviňa a o forme ani obsahu slávnostne písať nebudem, ale nápad za milión to je. 12 rokov po vojne na seba náhodou natrafia bývalí nacistický poručík a židovské dievča, ktorý sa poznali s čias koncentračných táborov. Bývalí Nacista teraz pracujúci ako služba v hoteli a židovské dievča ako žena významného dirigenta sa stretnú zoči voči. Než by ho dievča udalo za zločiny ktoré spáchal počas druhej svetovej vojny jej sa zatúži po Nemeckom arbaiter živote. Stokholský syndróm zapracuje a ona sa znova chce nechať mlátiť ako za starých čias. Bývalí poručík ju prijme v náručí plnej lásky. To sa však nepáči bývalým nacistickým vodcom ktorý od konca vojny stále fungujú v tajných spolkoch a chcú dievča získať a zabiť.. Perfektná zápletka a ani spracovanie nie je vyslovene zlé ale je to očividne Talianska druhá liga. Takže o nejakom svetovom prelome tu nemôže byť žiadna reč. Aj keď ako som hovoril potenciál tu je nesmierny. ()
Lylyana Kavany mi ako rejza hovori uplne hovno /fakt, nekecam/ a film je to pre mna len podpriemerny. Dirk Bogarde /Smrt v Benatkach, Victim/ mi do roly nacistu nepasuje ani omylom /taky Welles alebo Marlon Brando uz boli ovela lepsi filmovi nacisti, v roli Himmlera mi smakoval aj Donald Pleasence/. Asponze Sarlot Ramplyng /Vanishing Point/ bola vyborna, ale film ma len podpriemerne kulisy a pomerne nudny pribeh : 30 % ()
Příběh o lásce mezi trýznitelem SS a vězenkyní koncentračního tábora, která vykristalizuje v upřímnou a oddanou lásku. Absurdní láska z absurdního prostředí se jim uchová v paměti a oni se opět potkávají. Zvrácený Romeo a Julie proti všem. Ponížení a ponižování se pro ně stalo znakem lásky. Cítit z druhého strach je vzrušuje a posiluje vytrvat v jejich vztahu. Láska může být někdy také velice jiná a nepochopená od okolí. Film plyne velmi pomalu a není ani tak šokující obrazy, jako myšlenkou na lásku mezi členem SS a vězenkyní - oba to berou jako přirozenou věc a Němec ani necítí vinu za to, co kdy udělal. Tak se to mělo stát, tak to bylo předurčeno, oni byli předurčeni býti bohy. Zkuste toto pustit na sjezdu izraelských přeživších z koncentračních táborů a nedožijete se konce filmu. Výborná Charlotte Rampling! ()
Krásná zvrácenost, která člověku oblaží duši. Je to pomalý, jemný a něžný film o lásce, která překoná dobu i sebe samu. Obsese se netřese, ale těší na další příležitost. ()
S trochou psychoaktivních látek se dá dosáhnout dekadentně romantizujícího filmového výrazu (připomene Smrt v Benátkách s týmž Bogardem), který vzhledem k formě ani délce nebude stravitelný pro týmiž látkami neaktivizované publikum. Řemeslně poctivé, slušná Ch.Rampling. ♫ Hudba: D.Paris. 2-3* ()
hm... ()
Bizarérie, která má své klady a zápory, ale které nesluší rozvleklé tempo. Já sám, ačkoli jsem hrdinčiny nedobrovolně-perverzní pohnutky chápal, jsem se nedokázal oprostit od naprostého chladu k postavám a k tomu, co s nimi bude. Podle mého ten film neví, čím chce vlastně být. Komornější ráz -- pouze on a ona, jejich šílené drama, bez zbytečných esesáků -- a rychlejší tempo by ho zvedly o hodně výš. I tak to stojí za jedno vidění, řekl bych. (Nikoli kvůli Charlotě Ramplingové, která, ač pořád krásná, je tady vyhublá vskutku koncentráčnicky.) ()
k filmu som sa dostal prostredníctvom titulnej fotografie Charlotte Rampling v nazi uniforme hore bez, tá ma úplne dostala a dlho dlho som sa k filmu dostával. Night Porter je veľmi zvláštne natočený (ani nie že zvláštne, skôr nešikovne) natočený na tú dobu fascinujúci námet- aké je puto medzi tyranom a jeho obeťou? oceňujem kontextovú odvahu že sa pustili do holokaustu, ktorý je v podaní Cavani trochu romantizujúci (alebo low budgetový) , každopádne scény ako balet, spev Rampling v titulnom kostýme, či záver ako od Truffauta si budem veľmi dlho pamätať. má to atmosféru, ale gule vám to neodtrhne. ()
Pro mě osobně umělecká nicota. Čekal jsem možná něco víc dramatického, napínavého či konspiračního ve stylu románu Frederika Forsytha. Na každý pád hlubšího a s větší spádem, než tuhle línou přehlídku artu a vizuálních vjemů. V prvé řadě mne celou dobu pronásledovala nepravděpodobnost zápletky, kdy se bývalá vězenkyně (které patrně povraždili celou rodinu) zamiluje do SSmana, který ji trýznil. Možná už to samo o sobě měl být tvůrčí "úder" na smysly diváka, každopádně na měl opačný vliv a zanechalo to ve mně dojem určité dětinskosti děje. Zadruhé mi tam prostě přišla nadbytečná všechna ta nahota a nakrucování postavy Rampligové, ale pak už by asi na to nekoukal nikdo. Italskou školu filmových hambáren 70tých let mám rád, když to má nějaké opodstatnění, ale tady to nějak vyšumělo do ztracena. ()
Bizarní? Ano. Dekadentní? Ano. Zbytečně dlouhé? Ano. Herci přehrávající? Ano, ale... Dá se říct, že všichni herci přehrávají, kromě Charlotte Rampling. Že její charakter věřím. Nevidím v něm jakýsi stockholmský syndrom jako to, jak může dojít k překroucení duše na prázdnotu a excentričnost. Ale jinak je to jen účelová zvrhlost, která se navíc na konci snaží vytvořit legendární pár, jako tomu je třeba v Casablance. To se však ani v nejmenším nedaří, protože postava esesáka je odporná a jakékoliv její jednání odporné. Mj. Závěrečná část je jasný idiot plot, kdy by šlo vše vyřešit různými způsoby, ale postavy volí ten nejblbější. 1* pouze za Rampling ()
Povedene lovestory da se rict, ze zivota. Moc pekna Charlotta, ktere role vylozene sedla a uzivala si ji. ()