Bratři

Komorní drama asi není nutné příliš dlouze představovat. Sam a Tommy jsou dva bratři, respektující se, milující, ale zároveň i dosti odlišní. Ambiciózní Sam měl vždycky navrch. Vzdělání, kariéru, rodinné zázemí i stabilní povolání v armádě, kde kus života strávil i jeho otec. Naopak Tommy vždycky spíš platil za černou ovci rodiny a za barového rváče bez budoucnosti. Vojenská mise v Afgánistánu udělá nicméně celé rodině tragickou čáru přes rozpočet. Sam je prohlášený za mrtvého, jeho bratr nečekaně brzy zaujme jeho místo.. zbytek znáte. ODVAHA. To je to, co tu chybí. Uznávaný režisér Jim Sheridan se pustil do hodně předvídatelných vod v typicky uhlazeném, zaoceánském podání. Přesto dokáže udržet diváka v napětí a očekávání. Vadily mi přesto dvě věci. Chybí mi hlubší prokreslení „pouta“ mezi oběma bratry a mrzí i samotná délka filmu. Po delší době jsem si přál být s hlavními hrdiny o pár desítek minut víc. Klidně i za cenu emočního drásání. Režisér totiž chvátá kupředu, trestuhodně klouže pouze po povrchu a jen v několika scénách se dostává hrdinům skutečně pod kůži. A to navíc až v samotném závěru (oslava narozenin, výbuch v kuchyni), kdy divák skutečně ani nedutá. Což je škoda, protože tahle příliš americká a doslovná story měla na víc (doporučuji se mrknout třeba za dva roky na postdogmatický originál Susanne Bier). Naštěstí její atraktivitu posouvají nahoru samá zvučná jména. Tobey Maguire, Jake Gyllenhaal, Sam Shepard i Natalie Portman jsou jednoduše výborní, přičemž nejsilnější part asi odehrál první jmenovaný, podrážděný a paranoidní cizinec, u kterého už asi nic nebude jako dřív. Brothers jsou sázkou na jistotu, která se bojí víc tlačit na pilu!! Škoda.. Poctivé psychologické drama dnes v Hollywoodu umí málokdo. Sheridan to předvedl tak napůl.. (15.11.2010)

"Proč jsi nemohl zůstat mrtvý?" Taková milá otázka jistě potěší každého, kdo si prožil ve válce své trauma. Já jsem tedy velký pacifista, takže se nezúčastním ani případné války Vanuatu s Fidži a to ani kdyby mě to mělo stát chatrč. Moje hlava totiž nikdy nepobrala, proč milující otcové prchají od rodin do nesmyslných válek a taky se odmítám nechat vtáhnout do jejich traumatu, protože mám svých problémů dost. Tady mne navíc "potěšil" soucitný scénárista, který mi vychytrale prozradil Samovo trauma hned na začátku a já jsem pak musel hodinu útrpně sledovat, jak mi Sam nechce říct to, co už dávno vím. Taky mi bylo celkem jedno, který z bratrů bude zmatenou Grace obšťastňovat svou přítomností, ale víc pozitiv bych k tomu raději neuváděl, protože posttraumatická válečná dramata nejsou mým šálkem sypaného čaje, mou sklenicí konopné limonády a ani ničím podobným. (07.09.2016)

No, přiznám se, že film se objevil v mém hledáčku kvůli třem hlavním hereckým aktérům a s faktem, že by mě nějak víc mohl chytnout i příběh, jsem (raději) moc nepočítal. Ale stalo se. Přiznám se, že mám slabost pro komorní dramata, která mě dokážou nějak emocionálně zasáhnout a když jsou v něm i herci, kterým věřím každé gesto (teď mluvím o Tobeym a Natalii), jsem nadšený a tohle je přesně ten případ. Také jsem čekal trochu jiný závěr, ale aspoň to nebylo tak předvídatelné. Hodně silné 4* (ale ty 2 malé holky mi přišly moc přechytralé, vyumělkované a docela mě štvaly). (09.03.2010)

Některé filmy o traumatech z Vietnamu patří mezi ty nejlepší válečné filmy, ale doba pokročila, vzniká mnoho filmů o válce proti terorismu a toto je jeden z nich. Tak trochu kombinace třeba Ramba a Narozen 4. července, to vše promícháno s Mariňákem:)) Byl jsem velmi překvapený přístupem k tématu, přišlo mi to dost netypické na běžnou americku produkci....Je to takový malý milý film, ve kterém se řeší závažné věci. Pak se ukázalo, že film je remake dánského snímku a najednou jsem měl jasno. Je to z toho dost cítit. Nemůžu se ale rozhodnout, do jaké míry ten film válku obhajuje nebo naopak zavrhuje. (A ano, je to pro mě důležité). (17.02.2010)

Tím největším nedostatkem tohoto filmu pro mě bylo, že z něj doslova ukapávalo to americké filmové "sladidlo." Předkládaný portrét americké rodinky mi přišel hodně konzervativní a strojený. Spousta morálně ukázněných scén s nevyrovnanými rodinnými vztahy, především otce se synem (na parkovišti, vzájemné pohledy na sebe při pronesení nevhodných či neočekávaných slov druhého při společném jídle) či výchovných scén typu "Promiň, nezachoval jsem se správně", "holky běžte nahoru, maminka si teď promluví se strejdou Tommym," "Isabelle, přestaň, proč tohle říkáš?" Kromě ústřední "švédské trojky" Tobeyho, Jakea a Natálky na mě velmi zapůsobila přirozenost a jistá vyspělost v hereckých projevech dvou malých sestřiček. Z nichž mě okouzlila hlavně Bailee Madison. Ta její tvář, pohled a opravdické slzy se z nich kutálející mi přišly zcela upřímné a skutečné. V jedné scéně jsem měla dojem, že kdyby byla její slzavá tvář v záběru ještě o něco déle, spustila bych asi taky:) Sice jsem myslela, že vztah mezi Natálií a Jakem bude více prohlouben, aby tak následující události byly ještě dramatičtější, ale po návratu Tobeyho jsem byla ráda, že tomu tak nebylo. Pohled na jeho zničenou tvář a ztrhaný charakter byl dostatečně autentický, abych usoudila, stejně jako kdysi on, jakožto Peter Parker, pronesl: "Hey Spiderman, no more..." Pro mě je to jeho, pravděpodobně asi nejvážnější a nejvyspělejší role a zvládl ji výborně. Jeho výbuchy u stolu či v kuchyni, jsou silně znepokojivé a podmanivé. Kdyby se upustilo od toho lepivého amerikanismu, zapůsobili by na mě Bratři více upřímněji a uvolněněji. (14.08.2011)