Nikdy to nevzdávej

Průměrná kombinace Klubu rváčů a Warriora v mladickém naivním americkém podání, projevujícím se především v tak do očí bijících, v reálném světě neexistujících, „American party“ se stovkami lidí v luxusní vile, která mě kdykoli ji vidím rozesměje. Také volba hlavního aktéra nebyla přímo trefa do černého, ale trenér, až překvapivě časté potyčky a zápasy a ojedinělý humor to táhnou velmi nahoru. „Jak je fešáku?“ „Fajn, jak často hraješ na X-Boxu?“. Jen škoda předem jasného závěru, přesně tak jsem nechtěl, aby to skončilo, ale člověk nemůže chtít vše. 65% (14.07.2012)

Never Back Down poměrně zdatně klame tělem. A vrací diváky o nějakých patnáct dvacet let zpátky, i když nezapomíná, že pro současné diváctvo musí být dostatečně cool (ostatně všichni si všechno jak stádo natáčí na mobil). Mladí zazobaní Američané holt vzhlížejí k osmdesátkovým arénovkám, tak proč si jednu neuplácat? Tvůrci se se svým výplachem inspirovali u pana Miyagiho, který před lety učil své čapí skoky, a představují Jakea (naštvaného fotbalistu – utkání amerického fotbalu se asi musí vždycky hrát za deště, jinak to snad ani nejde), kterak se s matkou a mladším bratrem (talentovaným tenistou) přestěhoval do Orlanda. Nastupuje do nové školy, seznámí se sličnou blondýnou a dostane nakládačku. Pana Miyagiho vystřídá obrovitý Djimon Hounsou, který má svá pravidla a nějakou tu jizvičku na srdíčku, stejně jako chápavá dívčí-nová přítelkyně, která se taky furt stěhuje. I Jake má své bolístky (tragické úmrtí otce), stejně jako hlavní vyvolávač rvaček, jenže tyhle rodinné/vztahové kudrlinky jen natahují jinak dost jalový děj, který vyvrcholí procitnutím (zase ty americké hodnoty) a gladiátorským nebem. Výsledek ale překvapivě nenudí. I když jakoby seděl na dvou židlích – třeba jako matka, která má se synem poměrně chladný vztah, a nakonec mu bojůvky posvětí, třeba jako kamarád, který namísto, aby pomohl, vytáhne mobil a natáčí bijce, nebo třeba hlavní záporák, který je vlastně docela fajn chlapík. Divácká spokojenost může být nicméně vděčná za pečlivou choreografii, slušného záporáka, tréninkové koláže a hlavně už zmiňovaného Djimona Hounsoua. PS: Hlavní hrdina vypadá jako mladá kopie Toma Cruise!! (14.04.2013)

Když opomenu neopomenutelné, čímž mám na mysli naprosto totálně sračkoidní děj, který je tak šablonovitý, jak jen děj může šablonovitý být, tak se film snést dá. Neohromí, nezaujme, nebaví, ale snést se dá. Jiné by to bylo v případě, že byste čirou náhodou byli vygumovaní a hloupí čuráci. V takovém případě by klidně mohlo přilétnout třeba i 5*. Nikdy to nevzávej je film, o kterém po pár minutách víte nejenom, jak celý dopadne, ale odhadnete i jeho detailní průběh a to celkem bezchybně. Je to naivní, je to hloupé a je to hlavně totálně okopírované. A ta milostná zápletka...Raději nebudu rozvádět, co si o ní myslím, protože moje zásoby vulgarismů by v tomto případě byly nedostatečné. Film je určen opravdu tak pro děti kolem 7 let, kteří hledají inspiraci, jak nakládat s volným časem. A když se tak mírně nakouknu kolik má film fanoušků, tak je tady těch 7 letých dětí opravdu požehnaně. Odpad nedávám pouze proto, že jsou zde slušné akční scénky, i když v podání tak nesympatických idiotů většinu své pohlednosti ztrácejí. Jsem opravdu zklamán. (19.07.2012)

Povedený mix Karate Kida, Rockyho s lehkým šmrncem Krvavého Sportu pro teenagery. Dějová linie taková, jaká se dá čekat od tohoto filmu. Ale o to tam nejde, jde tam o údery a kopy. Boje jsou tam dobře natočené i zahrané. Djimou Hounsou jako trenér tam opravdu sedí, je tam obrovský:) I ten hlavní týpek je zajímavý, takový machírek, ten se mě tam líbil asi nejvíc. Film má docela zajímavě namíchaný ost, potěšil mě skoro u konce supr remix od Daft Punku. A není to žádný odpad, jak tady rádoby pisálci hodnotí nebo píší. Netvrdím, že jsem nadšením skákal sto metrů do výšky ale dostal jsem to, co jsem čekal. (15.07.2008)

Fakt jsem se dost bál, že podobnej komentář nenapíšu, ale: filmové pokračování mé nejoblíbenější comicsové adaptace je v dobrých rukou. Je s podivem, že tam vlastně ani tolik neskřípe ten dětinský scénář. Daří se tomu totiž chytlavým způsobem gradace, tj. jak se ve sportovním teenagerském snímku s punk-rockovým soundtrackem zrodí solidní napětí, prostě se vám to musí líbit. Ani se k tomu moc nehodí slovní spojení guilty pleasure, ale já z toho mám přesně takovejhle pocit. Loved that - a to jsem se vůbec nerozepsal o té jantarové třešničce na dortu! (24.02.2013)