Žena v Berlíně

Natočit dnes něčím překvapující film o druhé světové válce, podívat se na tuto etapu dějin nějak jinak, nově, překvapivě, to je téměř nemožný úkol. Vše již bylo pojmenováno, vyřčeno, zdokumentováno... Přesto se čas od času někomu podaří vytvořit mimořádné dílo, které vyráží divákovi dech objevností tématu. Německý režisér Max Färberböck to svou adaptací kontroverzních pamětí ,,Žena v Berlíně" záměrně anonymní autorky ovšem dokázal. Pohled na válku z perspektivy ženy (je v podstatě jedno, jaké je národnosti, i přímo ve filmu zaznívají sugestivní pasáže dokumentující fakt, že pohled například ruské ženy by byl ještě mnohem drastičtější, proto odsuzovat slepě jen ruské vojáky a ruskou stranu je tragický omyl...) je skutečné novum a při jeho percepci mrazí. Válka a o to paradoxněji její konec není synonymem radosti a pozitivních nálad, ale jen a pouze strachu, potupy, pohany, znásilňování...(oč paradoxněji by popisované události vyzněli posunuty k skutečně vnímanému osvobození, kupříkladu do prostředí polského či pobaltského, eventuálně i našeho), neboť slovo válka je ve všech jazycích v podstatě jen eufemismem...její skutečné hrůzy se do žádného slova nevměstnají... ,,Válka změnila význam slov." (20.12.2009)

"Válka mění slova, láska už není tím, čím byla." Za mě má sice tento film poněkud dlouhou stopáž,  ale jinak přináší docela netradiční pohled na válku a její konec. Možná je pravda, co tvrdí ona německé novinářka (a anonymní autorka deníku), že mnohé z aktérek tohoto příběhu ony události, kterým se film věnuje,  "ocejchovaly" do konce života. Sama dotyčná to ostatně po letech, jak se dozvídáme v závěrečném titulku, pocítila na vlastní kůži...  Z dnešního pohledu bychom mohli říct, že ty ženy byly především obětmi násilí sexuálně vyprahlých rudoarmějců a v tomto směru jde o docela drsnou výpověď (ač bez zbytečně drastických závěrů). Snímek však rozhodně není natočen černobílé. Silná je třeba scéna, kde jeden ruský voják v domě plném německých žen a dětí vypráví, jak byl v Rusku svědkem toho, jak Němci vyvraždili celou vesnici (včetně dětí). Do některých scén pak filmaři vložili i humor (ač trošku drsný), třeba když si některé z žen (včetně těch již v letech) vypráví, jak se k nim ruští muži chovají v posteli. Ten popis "běžného" života německých žen v područí ruských vojáků mohl být možná méně rozvláčný, aby v něm více vyzněl ten osobní příběh "love story" novinářky a ruského důstojníka Andreje. I přesto jinak za mě povedený film. (01.02.2022)

Nie je pravda, že tento film vykresľuje ruských vojakov ako odporné hovädá a už vôbec nie, že im týmto krivdí. Akurát v úvodných scénach ukazuje ich vyčíňanie bez upozornenia na širší kontext - berlínske ženy sú obete, ruskí vojaci psy z reťaze pustené. Nie je to zavádzajúce, je to holá pravda, avšak podaná z vyhraneného uhla pohľadu. Z pohľadu ženy. Berlínčanky. Autorky denníka, ktorého adaptáciou je tento film. Ako inak to teda má pôsobiť? Taký je však len úvod, akonáhle chytí hrdinka svoj osud do rúk a začne podnikať konkrétne kroky, aby nebola len tŕpne vyčkávajúcou obeťou, ale mohla čo-to sama ovplyvniť, v tom momente sa obzor neporovnateľne rozšíri a divák dostane nemálo príležitostí premýšľať nad relativitou hodnôt, neurčitosťou kategórií ako sú dobro, zlo či spravodlivosť, nad ospravedlniteľným a neospravedlniteľným, odvahou a zbabelstvom, vernosťou a zradou. Rus aj Nemec sú si každou ďalšou scénou rovnejší, jediným víťazom je vojna sama aj s jej dopadom na životy každého jedného z nich. Zničené životy, ktoré sa v túžbe za šťastím a v presvedčení, že si to po všetkej tej biede zaslúžia, ničia ešte viac. Pretože v zbláznenom svete to inak ani dopadnúť nemôže. ...Silný a autentický zážitok, ktorý si ale od diváka pýta strašne veľa empatie. Súčasná nemecká kinematografia čoraz hlasnejšie pochoduje svojim vlastným smerom, verím, že ešte len naberie na intenzite a jej dupot jedného dňa svetom filmu otrasie. Nie je ani jednoduché ani príjemné sledovať filmy ako Anonyma či Baader-Meinhof Komplex, je ale dobré vedieť si k nim nájsť cestu. (18.04.2010)

Chápem, že sa mnohým divákom tento vojnový film na pozadí skutočnej udalosti opísanej v denníku jednej Berlínčanky o tom, čo sa dialo (hlavne so ženami) keď do mesta vtrhla Červená armáda, páčil. Námet je naozaj silný a hodný zamyslenia. Ale myslím, že si zaslúžil lepšie spracovanie. Nudu tu striedajú násilnícke scény akoby vytrhnuté z kontextu, s jasným zámerom vyžmýkať z diváka nejaké tie emócie. To všetko je doplnené nejakým tým tancom a spevom, aby potom zas prišlo niečo smutné... Do istej miery mi to pripomenulo film od Agnieszky Holland - V tme (2011). Podobne účelové a hlavne so slabo vykreslenými postavami. Ako celok tak snímok postráda väčšiu dramatickú hĺbku. Škoda, pretože priestor by tu určite bol, len sa žiaľ nevyužil. Slabý priemer. 55/100 (26.08.2016)

Předlohu neznám, ale četl jsem tematicky podobné memoáry (Hodina žen). Historické souvislosti díky tomu pro mne nejsou novinkou. Tento příběh je však mnohem osobnější a dalekosáhlejší svým významem. --- Konec války. Vítězové mají všechny důvody chovat se k poraženým jako zvířata. Což ostatně Rusům nikdy nebylo dvakrát cizí. Hrdinka a její okolí ovšem aktivně vstupují s Rusy do kontaktu a všechny šablony se záhy rozpadají. Se všemi stupni nenávisti a důvěry, brutality i soucitu, ignorantství i počínající (sebe)reflexe se setkáváme na obou znepřátelených stranách. V situacích velmi lidských, nejednoznačných, ze života. --- Je to velmi dobře udělaný film. Komplexní charaktery a odpovídající herecké výkony, příběh sdělující nepřikrášlenou pravdu. Přestože je převážně komorní, nepřišla zkrátka ani výprava a zejména zvuk je ohromný. Chytré, hodnotné dílo. (11.10.2011)