Posledná bosorka

"Chcem visiet v kostole, aby sa ku mne modlila celá Trnava."                                                                                 Podobně jako první slovenské filmy i tento sahá po národní předloze, opírá se o skutečné události, ukazuje život prostých slovenských lidí v 18. století . Je zde patrná výrazná stylizace, místy až přehnaná dramatizace, která ovšem dodává vcelku příjemnou atmosféru. Příběh je prostinký a je završen šťastným koncem. Dobro musí zvítězit nad zlem, pokrytectví musí být odhaleno a vysmíváno, církev zlehčována, aby by patrný jediný správný světonázor. Přesto nebo právě proto je tato pestrobarevná pohádka pro dospělé vlastně milá a dokáže zaujmout. Všichni hrají jako o život, ani malé role nejsou zde natolik malé, aby nebyly obsazeny dobrými herci, děj pěkně odsýpá, nejsou zde hluchá místa. Mikuláš Huba představuje chrabrého charakterního člověka, který se nebojí nastavit tvář, jeho protivník František Dibarbora má všechny panské manýry, které se dají očekávat od její magnificence rektora Trnavské university. Nechybí ani komické situace a figurky, madam rektorová je přímo k sežrání, pobaví i střety prostého lidu s biřici či manželské scénky s rektorovými. Nechybí lidové písně a řemesla. Takhle nějak mohla vypadat Pyšná princezna, kdyby byla v barvě. Pokud se necháme naladit na onu pohádkovou notu, nebudeme hledat ani velké drama ani příliš zkoumat historii, dostane se nám příjemné podívané.               "Alebo nemáme azda veriť v zázraky?!" (02.03.2015)

Bezpochyby veľdielo slovenskej tvorby. Hoci je vytvorený v proticirkevne ladenej komunistickej dobe je nadčasový, presvedčivý a v podstate nezaujatý. Ukazuje veci, ako sa v skutočnosti naozaj mali. Iste je dôstojným bratom Kladiva na čarodejnice. Náboženské šialenstvo a absencia racionality sú stvárnené v absolútne vernom zobrazení. Silný zážitok, ktorý nenechá divákov chladnými. (29.12.2016)

„Nešťastnej matere nešťastné dieťa.“ Hoci POSLEDNÁ BOSORKA zvádza názvom a dobou umiestnenia (18. storočie) ku KLADIVU NA ČARODEJNICE, vlastne nemá s bosorkami nič spoločné. Neukazuje dobu až tak tragicky. Hoci silné náboženstvo, nerovné sociálne podmienky, žaláre a nezmyslené popravy, predstavuje bez príkras aj ona. Aj keď sa občas topí v krásne kostýmovej/výpravnej farebnosti. (05.01.2008)

Posledná bosorka. Pro mě jeden z filmů velké slovenské historické trojky let padesátých, mimořádná nostalgie. Od rozdělení republiky jsme snad neměli možnost tyto filmy vidět a přitom byly tak úžasné. Barevné, výpravné, s příběhem, který vtáhne a ani na minutku nenudí. Se skvělými hereckými výkony. Aťsi jsou dnes už lehce naivní. Mají své kouzlo, je v nich nadšení. Dnes už budeme těžko vnímat kritický osten, namířený proti zhůvěřilosti feudálního panstva. Ale to nadšení studentů, jejich bezstarostnost a zároveň moudrost, ta přetrvává. A křehký příběh lásky a pomsty. Kéž by všechny filmy byly takové… (28.05.2015)

„Na rozkaz drevo narúbeš, ale obraz na rozkaz nenamaľuješ...“  Pěkná to barevná historická romance z dávných časů, líbila se mi. Nečekal jsem navzdory žánrovému zařazení tradiční historické drama a jestli mě něco překvapilo, tak že od okamžiku malování prvního obrazu Júlie mi Posledná bosorka svými motivy připadala v nejedné scéně jako film se slušným náběhem k horroru (v té původní romantické podobě) a silně evokovala jak temné příběhy o čarodějnictví, tak „malířské“ horrory typu Podobizna, i jistou tajuplnost si v pár scénách s atmosférou dokázala zachovat... ač se později děj obrátí úplně jiným směrem a cokoliv temného časem zahladí, minimálně u malovaného obrazu děsivého mučení, jeho popisu s příběhem matky hlavní hrdinky či u varhanní hudby v napínavou chvíli mě dost mrazilo. Tenhle film však v malebných padesátkových barvách ukáže více tváří a jindy mi naopak příjemně lichotil lidově muzikálovými popěvky studentů a jejich humoru v času tráveném s malířem, bavil mě chvilkovým skoro-parodováním filozofické diskuze (třeba s hláškou o tom, zda je Boží zákon nakonec také nedokonalý, když Bůh coby jeho tvůrce ho může porušit). Na dobu vzniku mě překvapilo i vyznění závěru, který s vyústěním (ač pravda, hodně doslovně) předkládá hned dvě možná vnímání události nazvané zázrakem, fantaskní i realistické. Klasické provedení starého mělo pro mě v Poslední bosorce své kouzlo, stejně jako mladá Oľga Zöllnerová v titulní postavě. [80%] (19.01.2024)