Opustit Las Vegas

Myslel jsem, že můj velmi oblíbený Requiem for a Dream co se týče depresivního vyznění a samotné temné náplně dlouho nic nepřekoná. Pak ale přišel Mike Figgis (prvně jmenovaný snímek je sice novější než ten zde hodnocený, ovšem Leaving Las vegas jsem viděl až po něm) se svým neskutečným dílem, a všechny pochyby se mi v hlavě rozplynuly. Po tomto filmu jsem byl z Cageova "hrdiny" tak smutný, že jsem nad základním problémem filmu přemítal ještě další dva dny. Miluji napůl ukrytou filosofii v dramatických snímcích! Ti dva se do sebe šíleně zamilují; oba vidí v tom druhém svůj záchytný bod. Křehké články dlouhého řetězu, který je svázaný s trpkou realitou, a na jehož konci je něco jiného, něco, co ústředním postavám pomáhá přežít, se ale pomalu a jistě zpřetrhávají... Ale počkat: jak pomáhá přežít? ON jí přeci "jasně nastínil", že se rozhodl zemřít - ONA, sledujíc každý den jeho utrpení se sice s faktem smířila (?), ale stejně se k němu jako k zářivému majáku, který je z větší poloviny potopený v alkoholovém moři, neustále vrací. ON vidí každé brzké ráno její mrtvolný příchod domů po práci nejstaršího řemesla na světě... ONA první, co po otevření dveří bytu vidí, je nezvladatelně se třesoucí alkáč... Kdo z nich byl kčertu více zamilovaný? - to je zásadní otázka, která se snímku povedla na jedničku s hvězdičkou. Nejistota diváka. Dvě lidské trosky, které mají jeden druhého, naprosto smíření, a přeci s chutí bojovat. Tak proč, když sebezáchrana nakonec malinko převáží na tu správnou stranu, a dvě šíleně zamilované postavičky si konečně uvědomí svoji sobeckost, proč když je jakési řešení na dosah ruky, proč to nemohlo skončit jinak než... Skvělé drama. (21.08.2009)

(Ne)končící reklama na chlast. Hláška typu "Jdem na panáka" nikdy nezněla upřímněji. Ten člověk má opravdu vizi a chuť vypít všechen chlast světa. Jednoznačně nejopilejší film všech dob. Nicolas Cage ve své životní roli. Druhá hrdinka Elisabeth Shue je prostě mimořádně pěkná baba co si v životě toho štěstí taky moc neužila. Smutný film se smutně nevyhnutelným koncem. 85% (06.06.2007)

Opravdu zajímavý film už jen tím tématem. Nicolas Cage tu podává brilantní výkon a je tak hyperzkrachovalej, že už to víc asi nejde. Chlastá celý film, chlastá ve sprše, ale chlastá třeba i když se potápí v bazénu. Skvělé je že tento film nestojí jen na výborném Cageovi, ale i Elizabeth Shue podává přesný výkon a režisér to jen podtrhuje. Opravdu vynikající dost nevšední film. (25.09.2005)

Být ožralý je pro něj setrvalý stav. Sugestivní romance přináší na scénu dva outsidery, kteří zřejmě promarnili (stále svůj poměrně mladý) život, nyní se našli a asi to spolu nějak doklepou. Respektive jistý Ben dostal padáka, prodal všechno, co mu zbylo, a rozhodl se vyrazit do Las Vegas na svou poslední velkou party. Bary tam na zavírací hodiny kašlou, stejně jako on kašle na to, že kdysi měl svou hrdost. Tu u nejrůznějších klientů ztrácí i prostitutka Sera, která trpí výstupy násilnického ruského pasáka a která tak trochu rezignovala na lepší příští. Dva osamělí zoufalci, co na sebe zbyli. O tenhle námět byl zájem. Studiím prý ovšem vadilo, že nemá optimistické vyústění. Té deprese na ně bylo asi až moc, ač nezažijeme úplně situace, kdy by se Ben válel ve svých výkalech nebo mu jeho Sera otírala pusu od zvratků. Pochopitelně víme, co se stalo s autorem předlohy, a samozřejmě víme, jak skvělý v tomhle kusu Nicolas Cage je. A že si sošku sakra zasloužil (stejně jako za Adaptaci, u které měl ale smůlu). Neukázněná kamera těší, atmosféra nekončících nocí je působivá, Elisabeth Shue velmi mile překvapuje. Ale ubral bych několik songů, už mě lehce iritovaly. 80% (17.10.2016)

Po skončení filmu jsem zavřel oči a znovu jsem si v hlavě promítal, ten příběh, ty nádherná slova, který dokázala říkat Sera Benovi a Ben Seře, jejich gesta, jejich vzájemný pohledy, zněla mě v uších ta užasná hudba, která začala hrát na miliskundu přesně v ten moment, kdy měla a najednou jsem na tváři ucítil slzy, stékající z mých zavřených očí. Hrozně bych si přál vidět tenhle film v kině, ale ne moderním multikině, ale ve starým biografu s rozvrzanými dřevěnými sedačkami. Kde by bylo slyšet vrčení promítačky, která by pomalu posouvala filmový kotouč s tímhle klenotem ke svému konci. Seděl bych úplně sám uprostřed sálu v jedné ruce láhev whisky a v druhé cigáro, ze kterýho by se dým ztrácel ve světle obrázků cestujících z promítačky na plátno. Seděl bych tam bez hnutí a tiše si prožíval svůj soukromý očistec duše. (28.06.2009)