127 hodin

127 hodin začíná tak jak si divák může dle traileru představovat. Rozfázovaný záběr, vysoké tempo a podmanivá hudba. Perfektní audiovizuální složka není nic, na co bychom nebyli u Dannyho Boyla zvyklí, takže vše začíná v podstatě přesně dle očekávání. První fáze snímku je vysoce dynamická a téměř bez ustání si drží vysoký převod. Recipient by nejspíš měl být tempem snímku rozladěn, neboť tuší, že podobnou rychlostí se hlavní postava do očekávaných trablů dostane poměrně brzy, přesto si probíhající jízdu užívá, ba dokonce by ji nejspíš chtěl zažít. V druhé části snímku dochází k prudkému útlumu tempa, Aaron je pevně zakotven v jedné lokaci a divák de facto s ním. V tuto chvíli je nejspíš jeho přáním zvýšení tempa a rychlé ukončení snímku. Motivátorem může být nezájem – snímek nevytváří vděčnou podívanou, případně nesnesitelná dávka empatie – pro diváka se utrpení postavy stává těžko sledovatelným. Otázkou však je, zda tu právě ten první důvod jasně nevyhrává. Ne, že by to byl přílišný problém. Ono je v podstatě jedno, jak je dosaženo cíle, nicméně nakonec je to právě divák, kdo se bude cítit ošizen. O čem vlastně tenhle snímek chtěl více vyprávět? O utrpení, které Aron ve svém „vězení“ pociťoval, nebo o nudě, kterou tam zažíval? Nejen vložené flashbacky, ale i scény s ruční kamerou napovídají, že se snímek mnohem více věnuje právě nudě. Utrpení zabírá mnohem méně prostoru a v podstatě z temporytmického hlediska pouze napomáhá dějovému vývoji. Objevuje se téměř neznatelně a v plné síle se projevuje až na konci. Ač jsem to sám příliš nepociťoval, dle komentářů se dá usuzovat, že emociální dopad na diváka (od prožívání s hrdinou, po znechucení explicitními scénami) tento nový Boylův přeci jen snímek má. Na druhou stranu, je to opravdu podstatné? … K té obsahové skoroprázdnotě a pseudopsychologizujícím náznakům by se raději ani nevyjadřoval. Někdy je prostě lepší mlčet. Jako lidský příběh neuvěřitelné, jako film ovšem nepříliš přesvědčivé. (10.01.2011)

Příběh na středně dlouhý novinový článek nebo na dokument NBC (který natočili). O pitomci, který si navršením několika hloupostí na sebe trochu zaslouženě přilákal smůlu. A jelikož se z toho dostal dostatečně nechutným způsobem, stal se senzací, a samozřejmě zbohatl (to jako fakt hodně). Pak se vzhledem ke scénářové krizi rozhodli vyždímat téma i filmem. A díky bravurní filmařině a mírným švindlem to jakž takž natáhli na celovečerák. Akorát nechápu jeho smysl (teda krom vejvaru pochopitelně). Na survival příručku je to trochu monotematické :) (17.11.2011)

Z filmu jde syrovost, beznaděj a zoufalství tak vehmetně, až mě nebylo příjemný se na to dívat. Určitě se musí pochválit hlavňo herec, protože pokud 80 minut z 94 je pouze o záběru na jeho obličej, musí ze sebe dotyčný herec dostat opravdu maximum svýho talentu, aby diváka dokázal zaujmout a probudit v něm výše zmíněný emoce. Jamesovi se to povedlo na výbornou. Podobný film je velký záhul i pro režiséra, protože máte díru, balvan, chlapa a teď si s tím poraďtě na 94 minut. To si myslím že rozhodně není prdel, ale Danny Boyle to zvládnul na výbornou. Moje abslutní hvězda snímku je však kameraman, resp. jak jsem se teď dočetl kameramani. Jejich záběry jsou neskutečný, sluníčkem počínaje a nebo třeba tím skokem do vody konče. Takhle kvalitní záběry jsme snad ještě neviděl. Sice mě přitahují zcela jiný otvory než Arona, ale musím na rovinu říct, že tohle mě po všech stránkách sejmulo. (08.02.2011)

Od prologu Boyle šlape jako nadopovaný a hádám, že by stejné tempo rád udržel až do konce, což je z podstaty námětu vyloučené. Poté, co Aron spadne do průrvy, minuty začnou ubíhat výrazně pomaleji. Přirozeně. Ne však dost pomalu, aby se z filmu stalo meditativní zamyšlení nad vztahem člověka a přírody či dokumentárně syrová reality show – (záměrně) utrpení pro protagonistu i diváka. Střihy jsou rychlé, záběry pomalé, nedokážou se zažrat po kůži. Vizuální načechranost a nepříjemná realističnost nejdou k sobě, což nejlépe vyjevuje „klíčová“ DIY scéna. Emotivněji na mne zapůsobila až následná dohra, videoklipařská óda na člověčí společnost. Pro režiséra šlo nejspíš o rychlou, jakkoli vyčerpávající rozcvičku, pro diváka je smysluplnější zhlédnout libovolnou epizodu Man vs. Wild, případně si zopakovat Útěk do divočiny, jehož konec je sice taky všeobecně znám, ale Penn se k němu alespoň ubírá nápaditější cestou. Mohl být Boyle nápaditější? Nevím. Určitě ale mohl být odvážnější. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, DaViD´82, Marius, Gimp, Niktorius, teutates, Rosomak (13.02.2011)

„Tento balvan na mňa čakal celý život.“ 127 HODÍN sa asi viac bude páčiť divákom, ktorí nepočuli, čo sa Aronovi Ralstonovi v roku 2003 stalo. Tí si toto adrenalínové bicyklovanie naprieč kaňonom (v ktorom kedysi sídlila banda Butcha Cassidyho a Sundancea Kida!) užijú a budú šokovaní i v prípade, že videli filmy Lucia Fulciho a Daria Argenta. Ale aj ak viete, čo vás čaká, stretnete nadpriemerný film. Predsa len, je to Boyle – dobrá réžia, atraktívna výprava, James Franco to nepokazil, skákanie do jazera mi pripomenulo PLÁŽ, netradične použité známe pesničky („Scooby-Doo“ som naozaj nečakal) a silné scény. Námet je rovnako neuveriteľný, ako „jednoduchý“, ale hoci k veci XYZ dôjde už po desiatich minútach, „zvyšok“ filmu ubehne rýchlo, hoci troška Boyle „klasicky“ naťahuje čas, aby to vyšlo na celovečerný film (sny, halucinogénne pasáže, retrospektívy). Napriek celkovej „stručnosti“ ma to bavilo ešte o čosi viac, ako MILIONÁR Z CHATRČE (ale videl som už i lepšieho Boylea - SUNSHINE). Kladne hodnotím tiež posledné „skutočné“ fotky (tentokrát to malo logiku) a záverečný „beh k ľuďom a vrtuľníku“, v ktorom sa silným spôsobom oslavuje... ako to napísať nepateticky... oslava chcenia žiť. (17.02.2011)