Poupata

Prostředí železnice jako by naznačovalo, že jsou jen dvě možnosti. Skočit na vlak, nebo pod něj. Ve skutečnosti však nejvíc kuráže projeví ten, kdo zůstane a nepřestane se rvát.. Sociální i urbanistická periferie, ve které se někde vytratil (černý) humor, co by vdechl život i do prostoru, jenž se zdá ve svém bezútěšném stereotypu mrtvý. Smutného kamera perfektní, konstrukt na přejezdu vrcholící ohňostrojem už tolik ne. Snaha o „kultovnost“ scény či hlášky ala Knoflíkáři byla někdy až moc zjevná.. (11.08.2020)

Snaha vměstnat do devadesáti minut „všechny“ negace a neřesti mladých i jejich rodičů, až dospějeme k tomu, že to v divákovi vlastně ani nevyvolává příliš emocí. Evropské sociální drama, které je na režijní debut (hned Český lev za režii pro Zdeňka Jiráského) solidním překvapením, lehce okatě ukazuje na českou blbou náladu poslední doby. Nuzné životy několika postav až mírně děsí, dusí se, uzavírají se před ostatními a jen nechávají plynout nefunkční vztahy. Herecky výborné, po technické stránce zrovna tak. Některé momenty a osudem vláčející se antihrdinové se nicméně tváří natolik samozřejmě, až mi zoufale chyběly praktické a pragmatické postavy!! A teď si pojďme rozdat vánoční dárečky.. (11.12.2014)

Estetika Poupat je možná čímsi atraktivní, jiná. Přesto zde načrtnuté situace o ničem nevypovídají, nikam nesměřují. Konečně i ve filmu o filmu zaznělo, že se jedná o pouhou pohádku pro dospělé a takto bychom k tomu měli přistupovat. Debutující režisér, Javorský a polská herečka Pikus netvoří ovšem tým, ke kterému bych se chtěla vracet. Nicméně určité aspekty lze sledovat i jinde, komunitu Vietnamců v Miss Hanoi, ta hnusná depresivní maloměsta aktuálně ukazuje pomalu každý druhý seriál... čili celkově lze tématicky cosi v určitých celcích vysledovat (kromě načančaných téměř bezčasých filmů o vztazích mezi bohatými máme samozřejmě také neučesané filmy o nemajetných), ale jednotlivě to žádný požitek není. (29.03.2020)

Zahrajme si na Popelku a přeberme českou nabídku dramat za rok 2011. Pokud do ní zahrnu česko-slovenský Dům a u Vendety na okamžik škrtnu označení thriller, dostanu spolu s Poupaty jednoznačné stupně vítězů. Na pořadí ani tak nezáleží, důležitá je pro mě jiná věc. A sice, že se u nás stále umí točit poutavé drámo, které diváka dokáže strhnout a neruší jej nevyrovnanými hereckými výkony, tupou myšlenkou, mizivou atmosférou a kdo ví, čím ještě. Že jsme mistry laciných, horkou jehlou šitých komedií všichni dobře víme. Díky odvážné a zatím neznámé partě okolo Poupat jsme se však navíc dozvěděli i to, že je v našich podmínkách přeci jen možné natočit film s velkou lidskou duší. Pod tíhou svého vlastního komentáře zvedám hodnocení na pět hvězd s přáním všeho dobrého do další tvorby celému týmu Poupat. (13.01.2012)

Poupata. Film, který mi v hlavě bude znít do smrti, jako největší filmový zážitek roku 2011. Kamarád Enšpígl mi je doporučil s tím, že tenhle film prostě musím vidět a že pod čtyři nepůjdu. Problém byl, že film nejblíž nabízeli ke shlédnutí až za Vltavou v multikinu Anděl. Nicméně film moc lidí nepodpořilo a já si hrozně přál ještě na něco vyrazit do kina a tak jsem se odhodlal na skoro dvouhodinovou cestu za filmem, u kterého jsem se už předem hrozně těšil, až ho podpořím. Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká. Takhle vážný a ještě k tomu český film, jsem hodně dlouho neviděl. Je fakt, že už tu byla řada vážných filmů jako Pouta a další, ale žádný v sobě neměl ten punc vážnosti, jako právě Poupata. Poupata totiž naprosto přirozeně představují českou společnost, kterou tu nemůže nikdo kritizovat, dokud jí sám nezažije. A já můžu upřímně říct, že plno těch postaviček, ať už pro film důležitých nebo méně důležitých já u nás ve městě dnes a denně vídám. Včetně té postavy nejdůležitější, kterou naprosto perfektně předvedl Vladimír Javorský se svým forbesem v místni putice. Samozřejmě ale nebyl jediný, kdo ve filmu herecky vynikal. Překvapila mě i polská herečka Malgorzata Pikus, která mluvila nádherně česky, čehož si nesmírně vážím, nebo kopa mladých herců a hereček včetně vietnamských herců, kteří ukázali, co v nich je a všichni, do jednoho, předvedli naprosto perfektní výkon. To vše je pak obsaženo v atmosféře nejmelancholičtější, v jaké se film jen může odehrávat. Tedy v Severních Čechách, u čerstvě zasněžené fabriky, která den, co den zapadá dalším sněhem. Smutný, ale neskutečně opravdový příběh o životě, osudu a jeho cestách, které nám den, co den určuje, prevít jeden. (29.12.2011)