Jiná země

Čo by som povedal svojej kópii na druhom Svete? Hmmm, najskôr asi "na zdravie!", keďže by som už ma už čakal s plným pohárikom. A tým máme za sebou spomenuté jediné pozitívum z projekcie, a práve zamyslenie sa nad touto odpoveďou. Ono aj keď bude človek tú hodinu a pol čumieť do stropu aby vymyslel na túto filozofickú otázku niečo originálne o veľa nepríde. Studenou vodou obliata Brit a nesympatycký požierač plodov frňakovníka William sa ani veľmi nebudú snažiť upútať vašu pozornosť. A ten klavír v pozadí (na ktorý mám celkom slušný fetiš) sa dá vychutnať i pri sledovaní obiehajúcej sekundovky. Ideálny film na nelegálne stiahnutie a minimalizovanie do lišty. (19.09.2012)

Another Earth splňuje dokonale všechny atributy nahoře vypsané a je to přesně ten typ sci fi filmů, které mně vysloveně sednou a navíc s úchvatně hrající Brit Marling. Když vezmu v potaz, že je to v mnoha směrech prvotina Mikeho Cahilla, tak má můj obdiv. Všechno je nám naservírované v těch akorátních mezích a ten konec byl taky přesně takový, jak bych si představovala. Kolikrát jsem se při tomhle příběhu zamyslela a asi ještě zamyslím nad tím, jaké otázky bych kladla své vlastní kopii? Možná stačilo zůstat u té tragédie a tu romantickou vsuvku vynechat, to tam přece jen malinko zaskřípalo. Ale jinak co se týká celkové úžasné atmosféry plné vnitřní bolesti, kterou jsem cítila také, s touhou všechno napravit a nádherným hudebním podkresem, to byl opravdu krásný zážitek a to se cení jen plným počtem hvězd. (20.12.2013)

Podobně jako Melancholia, ani Another Earth není primárně o sci-fi. A jsem za to ráda, protože po zhlédnutí traileru, který se snažil navnadit diváky na fakt, že ve vesmíru existuje naše přesná kopie a že hlavní hrdinku zajímá, zda její druhé já udělalo ty samé chyby, jsem se bála, jakou děsivou, nesmyslnou, nelogickou astronomickou šílenost z námětu tvůrci vykřešou. (Pokud existuje mně totožná, "druhá" verze mé osoby, znamená to, že se po miliony let muselo na obou planetách vše probíhat naprosto stejně. Z čehož zas můžeme dospět k závěru, že každý pohyb, každá má myšlenka by měla být naprosto identická a paralelní s tou, kterou má mé dvojče na Zemi č. 2, a že mezi našimi činy nemůže být sebemenšího rozdílu.) Another Earth však naštěstí "druhou planetu" nechává na pozadí, tvoří z ní jen metaforickou odpověď na otázku, jaký by asi byl život hlavních hrdinů, kdyby před čtyřmi lety dopadlo vše jinak. I proto k mému překvapení na základní problémy nalézá celkem racionální odpověď a svým odhodláním zkoumat spíše vztah mezi dvěma postavami, si žádné další nepřidělává. Zcela bez obav přiznávám, že nejsem nějaký fanoušek nezávislých filmů vyžívajících se v "ruční" kameře, neznámých hercích a pomalu vyprávěném příběhu, tentokrát mě ale ta sonda do života dvou lidí velmi bavila. A i když ta velká modrá koule na obloze může v závěru působit jako příběhová berlička (alespoň kamarád, který byl v kině se mnou, ji tak vnímal), mně se to metaforický, melancholický, pravdivě lidský a místy i filosofický (kde jinde postavy citují Platóna?) příběh včetně svého rozuzlení líbil a ani v jedné scéně mě nenudil. (15.12.2011)

Předně je to film fantastický, ne vědecko-fantastický, to jen tak na okraj... A fantastická je i Brit Marling a já jsem opět zamilovaný až po uši; ještě jedna taková role a skončí v mojí top tence. Jistě, mohl bych filmu vyčíst (jak je mým zvykem) příliš nasládlého pathosu a nepříliš kvalitní kameramanský styl. Mohl bych, ale nechce se mi, protože Another Earth mi skvěle sedl do mé melancholické nálady a já u něho nostalgicky vzpomínal na mé návštěvy podobných dušezpytných nekomerčních nízkorozpočťáků v devadesátkách. Vyčítám hlavně sobě - a to, že jsem Another Earth neviděl dřív. Ale aspoň jsem nebyl tolik zklamaný z Cahillovy druhotiny, kterou jsem viděl včera. A taky už mi naštěstí poněkud vybledly vzpomínky na podobného (a extrémně nepovedeného) vrstevníka téhle jeho prvotiny - na von Trierovu Melancholii. (26.12.2014)

Uhrančivé, zvrácené a mrazivé. Sci-fi je zde pouze kulisou, zástěrkou a, ač se to nezdá, o druhou Zemi jde až v poslední řadě. Nakonec by zde zrcadlová planeta naší Matičky ani být nemusela, ale budiž, její motiv je také využit. V nádherných meditativních obrazech za doprovodu melancholické hudby (hmm, na Melancholii si samozřejmě nelze nevzpomenout) se zvolna odvíjí příběh dívky, jíž jeden pohled na oblohu změnil zcela život, převrátil její budoucnost, ba co víc, nejen jí. Nestačí přijmout trest, je nutné činit pokání, přiznání a vnitřní vypořádání se. Hlavní hrdinka cítí, že není dostatečně silná, ale chce, musí uzavřít jednu důležitou kapitolu svého života. Pokud se necháte vtáhnout, budete s napětím prožívat nelehkou cestu k pravdě a poznání. Spíše artová záležitost směřuje k očekávanému konci, což mi vůbec nevadilo. Nezajímalo mě jak, ale kdy... (06.06.2013)