Lid dosud prosí

Střih mezi záběry mizí a s ním i bariéry mezi třídami - od nynějška je svět opět tím, čím vždy byl: jediným sociálním polem, jedinou scénou bez vnitřních hranic, jediným jevištěm historie a filmu, v němž neustálé přeskupování prvků skrze médium moci a kamery posouvá pohyb děje vpřed bez ohledu na individuální vědomí, ale pouze dle logiky čistě relační přetlačované historických aktérů o hegemonii v rámci politického prostoru. Aktéry jsou kolektivní subjekty tříd, hybnou silou boj o moc a emancipaci, metodou expozice: mizanscéna. Když se proletariát a buržoazie střetnou tváří v tvář, nebudou je už oddělovat žádné umělé mocensko-ideologické vžité hranice - násilí vyplývající z touhy utlačovatelů střežit si své místo a určovat místo utlačovaným se odhalí až na kost ve své ničím nemediované odpornosti. Právě v tuto chvíli přichází nové médium: kamera, aby povýšila pohyb vyplívající z tohoto násilí na pohyb využitelný pro tanec a zachytila tento revoluční čardáš, daný utopií ne-místa. Tanec mas musí být doprovázen hudbou a právě v tomto kolektivním odvěkém rituálu najdou historičtí aktéři sílu pro čin. (28.03.2020)

Nejprázdnější naplněný film, co jsem viděl. Myšlenky jsou očividné, ale jejich sdělení ve formě nenarativního bloumání po všech plánech mizanscény je natolik úmorně monotónní a nezajímavé, že i vlnu idealistických dialogů nelze vnímat se zaujetím a účastí. Více vzrušujícím zážitkem by pro mě bylo snad i přísedět rozhovoru několika seniorek, které si vzájemně doporučují lékaře a prášky na žaludeční vředy. (17.11.2016)

Po předchozích Jancsóových filmech jako Beznadějní a Hvězdy na čepicích jsem o tomto maďarském velikánovi získal představu jako o tom, kdo umí nejlépe a nejsyrověji zobrazit a popsat nesmyslnost a brutalitu různých dějinných událostí. S nástupem barevného materiálu se však objevily i barvy v jeho filmech a to zejména krvavě rudá - pryč je v podstatě nestranné obviňování válečných zvěrstev a nastupuje už do určité míry ideologicky zabarvený obsah a tím se Lid dosud prosí stává pro běžného diváka ještě mnohem více odosobněným filmem. I lidé už tady v podstatě nepředstavují skutečné lidi, ale jenom jakési figurky, ovládané "shora" samotným Jancsóem pro potřeby filmu. Platilo to do jisté míry i ve filmech ze 60. let, ale zde je to dovedeno na ještě vyšší úroveň. To ale neznamená, že se na to nedívá skvěle. Choreografie jsou neskutečně propracované a už jenom to, že se režisér nerozpakoval zapálit celý kostel, svědčí o naprostém oddání se své autorské vizi. A potěšila minirole Františka Veleckého. (09.02.2013)

"♫ Ať žije práca, ať žije proletariát!" Ufff... někdo by mohl pomalu říct, že se dopouštím ideologického přečinu, když jsem si dovolil dát nejdřív plný počet filmu s ukázkou krutostí, které socialismus v plné formě vyplodil (Smuteční slavnost, 1969) a o pár hodín poté stejné hodnocení filmu, kde se naopak socialistické myšlenky hojně prezentují a oslavují v revolučním duchu. Nicméně nacházím se na databázi filmové, nikoliv politické, a za svým hodnocením si stojím povětšinou v stejné míře jako revoltující dělníci za svými myšlenky. ;o) Snímek vychází z reálných udalostí proletářských revolucí v dobách rozkvětu c.k. monarchie, takže na tématu nevidím nic závadného – podobné věci se v historii prostě děly včetně krvavého potláčení stávek a lidi takhle bojovaly za své ideály a pokud možno lepší životní podmínky. A jinak, tohle je snad nejoriginálnější a nejinvenčnější budovatelský film, jaký jsem kdy spatřil! Celé dění včetně politického filosování je zde zasazeno do vesnických exteriérů a svým pojetím připomíná hodně drsné divadélko se zpěvy a poezií na louce. Nápaditá choreografie a žánrová paleta hudby od prostých lidových tónů přes orchestrální dechovku až po složité folkové songy zde krásně doplňuje pestrost barev na plátně. Velice osobitý film, ve kterém je i ta rudá krev někdy přímo poetická... Maďaři svými filmy umí překvapit! 90% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) (06.01.2020)

Velmi zvláštní snímek o socialistické revoluci v Maďarsku, jenž se zaobírá především idejemi a myšlenkami, zcela úmyslně rezignovav na charaktery a děj. Proto se nejedná o nic divácky jednoduchého a atraktivního. Ve své době se s přílišným pochopením setkat nemohl, i když abstrahované poselství až tak nesocialistické není. V každém případě velmi zajímavé z hlediska toho, jak také může film nakládat s realitou a jakým způsobem si ji může dotvářet k tomu, aby vypověděl, co mu leží na srdci. (20.12.2006)