Lid dosud prosí

"♫ Ať žije práca, ať žije proletariát!" Ufff... někdo by mohl pomalu říct, že se dopouštím ideologického přečinu, když jsem si dovolil dát nejdřív plný počet filmu s ukázkou krutostí, které socialismus v plné formě vyplodil (Smuteční slavnost, 1969) a o pár hodín poté stejné hodnocení filmu, kde se naopak socialistické myšlenky hojně prezentují a oslavují v revolučním duchu. Nicméně nacházím se na databázi filmové, nikoliv politické, a za svým hodnocením si stojím povětšinou v stejné míře jako revoltující dělníci za svými myšlenky. ;o) Snímek vychází z reálných udalostí proletářských revolucí v dobách rozkvětu c.k. monarchie, takže na tématu nevidím nic závadného – podobné věci se v historii prostě děly včetně krvavého potláčení stávek a lidi takhle bojovaly za své ideály a pokud možno lepší životní podmínky. A jinak, tohle je snad nejoriginálnější a nejinvenčnější budovatelský film, jaký jsem kdy spatřil! Celé dění včetně politického filosování je zde zasazeno do vesnických exteriérů a svým pojetím připomíná hodně drsné divadélko se zpěvy a poezií na louce. Nápaditá choreografie a žánrová paleta hudby od prostých lidových tónů přes orchestrální dechovku až po složité folkové songy zde krásně doplňuje pestrost barev na plátně. Velice osobitý film, ve kterém je i ta rudá krev někdy přímo poetická... Maďaři svými filmy umí překvapit! 90% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) (06.01.2020)

Před kamerou defilují maďarští vojáci a maďarští rolníci. Vojáci jezdí na koních, nebo vozech tažených koni v kruhu proti směru hodinových ručiček, tedy vlevo. Lid si k tomu popěvuje lidové písně, tančí kolové tance a tyto taškařice prokládá zpěvem revolučních písní. Marseillaisa v maďarštině zní hodně bizarně. Asi bych se smířila s tím, že postavy nemají jména, ale nesmířím se s tím, že vlastně nejsou filmovými postavami. Folklórní spolek maďarských rolníků si občas zpestří život předčítáním z děl význačných levicových autorů, velké oblibě se těší Engels. Tohle je ideální snímek pro první lekce VUMLu. Obzvláště ta pasáž, kdy si soudruzi pro ukrácení dlouhé chvíle zapálí kostel. A hle, na soudruhy sestoupil duch svatý, ukázal starému muži, jak si podřezat žíly a rolnictvu, kterak se modlit ke spravedlnosti pro lid. Narativně zcela vyprázdněný film neosloví ani neduživou formou, takže jediným důvodem, proč se na něco takového podívat shledávám touhu slyšet revoluční písně v maďarštině. Leč menším utrpením bude si nějakou najít na internetu a nemuset hodinu a půl pozorovat nanicovaté bloumání podivných postav po celé mizanscéně. (23.11.2020)

Na půdorysu motivů reflektujících represe po neúspěšné revoluci v roce 1848 v Maďarsku, vystavěl Jancsó filmový tvar na pomezí folkového muzikálu a podobenství o útlaku moci napříč lidskou historií. Jednotlivé epizodické příběhy shrnují revoluční zkušenost lidí na obou stranách barikády – panny nabízejí vojákům odhalenou hruď, oficír, který má pochopení pro revoltu je zabit svými kolegy, naopak příliš umírněného revolucionáře vylučují ostatní ze svého středu. Někteří hrdinové jsou však oblečeni do kostýmů květinových dětí, někteří do kožených bund „tajných“ z šedesátých let. - ve výčtu typů by se dalo pokračovat, Jáncsó však akcentuje ještě jeden mimořádně důležitý prvek a tím je skupinový hrdina – ve filmu po většinu času jedná masa lidí proti mase vojáků. Celý film je točen v plenéru maďarské pusty, dlouhé horizonty rovinaté krajiny umocňuje velmi dynamická kamera, pohybující se mezi choreograficky rozpohybovanými skupinami lidí desítky minut téměř beze střihů a v kruhových záběrech; řízené pohyby lidí v krajině působí až dojmem neznámého magického rituálu. Scénář je zčásti složen ze skutečných dobových dokumentů (Engelsův dopis) zčásti z lidových či zlidovělých maďarských písní a balad, opět s texty protestujícími proti útlaku. Překvapující je, že tahle "rudá agitka" může být zároveň pochopena jako ostrá kritika negativních atributů tehdejšího systému zemí východního bloku. PS po opakovaném shlédnutí po třech letech: nejtěžší pro zkousnutí Jancsóa obecně je jednak obrovský patos a pak nedokonalost ve Fassbinderovském stylu - ten bral první záběry z pankáčství, Jancsó své dlouhé záběry nemohl mnohokrát opakovat. Když jsme zvyklí na vypulírovaný Hollywood, bude pro nás u Jancsóa řada věcí ojíněna jemnou trapností okamžiku (pupkatý komparzista s blbým výrazem, herecká nepřesvědčivost některých gest atd.). Někde víc, někde míň. Žeru to i tak. Pro uživatele Bajda - film měl na západě distribuční název Red psalm (Psaume rouge), tedy Rudý žalm a nikoliv Rudá stuha (ribbon). (12.10.2010)

Na rozdíl od univerzálního poselství Elektry a její pravdy je Lid dosud prosí poměrně čitelnou alegorií na poválečná léta v Maďarsku. Jancsó tentokrát zcela rezignuje na postavy, které bychom mohly označit za hlavní. Herci se tak stávají pouhými historickými kulisami a hlásnými troubami myšlenek a idejí, případně ztělesněním zastánců určitých východisek. Jednotlivci sugestivně promlouvají k davu a vtloukají mu do hlavy socialistické pravdy. Lidé si postupně připínají na různá místa rudou stuhu, která symbolizuje narůstající sílu komunistického režimu. Ta se pak objevuje i na krucifixech a dalších předmětech (stejný motiv byl použit ve Svěžím větru). Církev v osobě kněze je umlčena stejně jako kapitalistický elegán, kostel je zapálen a když je ze scény vyprovozena postava ne-náhodou nesoucí příjmení Nagy, vystřídají ji vojáci, kteří za zvuku veselé hudby postřílí ostatní. Lid dosud prosí (v zahraničí známý hlavně jako Rudá stuha je další Jancsóovou povedenou alegorií nesoucí všechny jeho oblíbené prvky, včetně tance, dlouhých záběrů a specifických scén (například předávání zbraně její odhozením na zem atd.). (20.02.2012)

Velmi zvláštní snímek o socialistické revoluci v Maďarsku, jenž se zaobírá především idejemi a myšlenkami, zcela úmyslně rezignovav na charaktery a děj. Proto se nejedná o nic divácky jednoduchého a atraktivního. Ve své době se s přílišným pochopením setkat nemohl, i když abstrahované poselství až tak nesocialistické není. V každém případě velmi zajímavé z hlediska toho, jak také může film nakládat s realitou a jakým způsobem si ji může dotvářet k tomu, aby vypověděl, co mu leží na srdci. (20.12.2006)