Mistr

Promyšleně „nenávodný“ film, jenž mne po skončení zanechal v přesně opačném rozpoložení než Nespoutaný Django – vyšťavenost, bezradnost, nicota. Netuším a snad raději ani nechci vědět, do jaké míry Joaquin Phoenix coby magor bez příčiny za svůj výkon vděčí režijnímu vedení a do jaké vlastní psychopatii, ale faktem je, že už jsem dlouho nikoho neviděl hrát s takhle sebedestruktivním nasazením. Možná i kvůli tomu, kolik současných režisérů nechává hrát herce výhradně tváří, méně již zbytkem těla. I kdybych si z Mistra nic jiného neodnesl, jen za herecké výkony Phoenixe a Hoffmana (který má své herectví očividně více pod kontrolou než jeho kolega) by mu patřil můj pětihvězdičkový obdiv. ___ Andersonův divácky zatím nejméně vstřícný počin ale podněcuje na mnoha dalších úrovních, ať už jde o styl (dlouhé, stále více nevybalancované záběry, které nechávají na nás, jak do nich „vstoupíme“) nebo významy (věčné hledání vůdce, obsesivní potřeba cíle). Dlouhé záběry s velkou hloubkou ostrosti v rozporu s jejich obvyklou funkcí nepřispívají k lepší čitelnosti, ale naopak k pocitu uvěznění v onom navenek reálném a přitom lynchovsky bizarním univerzu. Podobně ironicky je "epického" 70mm formátu opakovaně používáno k velkým detailům tváří, které se rozléhají přes celé plátno, jako kdyby byly krajinou, po které se Anderson chce pohybovat. ___ Přijde mi, že o krizi maskulinity, o mužích s prázdnými životy a žádnými jasnými cíly, naposledy srovnatelně sugestivně pojednávaly filmy hollywoodské renesance (Malé životní etudy, Dlouhé loučení, Prsty). Anderson ale problematiku posouvá ještě dál, když ústředním tématem filmu činí hledání kořenů této frustrace a nejpodivnějších způsobů jejího překonání. Nemotivovaného (ne)hrdinu vsazuje do kontextu poválečné americké společnosti, která se toužila vrátit ke statu quo, jenž se ale mezitím kamsi vytratil. Neuspokojivé vyprávění s mnoha záměrnými dírami a hluchými místy je tomuto zoufalému pátrání po záchytném bodu plně podřízené. Stejně jako Freddie v téměř parodické scéně na poušti (kdy je směřování za neexistujícím cílem proměněnou v zábavnou aktivitu), také film směřuje k horko těžko viditelnému bodu kdesi v dáli. A stejně jako Freddie slepě (místy doslova) následuje Dodda v domnění, že on je tím skutečným mistrem, tím, kdo by mohl zosobňovat jeho ideální já (viz scéna večírku, snad odkazující k nudie-cutie filmům z 50. let), můžeme se i my domnívat, že víme, kam film směřuje. Není však mistra, který by naše domněnky potvrdil, nebo vyvrátil. Vedení Anderson přenechává divákovi, čím jednak varuje před náchylnosti kteréhokoli člověka v kterékoli krizové době k hledání již ozkoušených východisek, a jednak přispívá k výrazné variabilitě výsledných diváckých zážitků. O tom svém mohu jistotou napsat jen tolik, že nebyl příjemný a že si jej chci zopakovat. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, FlyBoy, zencitizen (23.01.2013)

Sympatický pološílenec a deviant, který je vlastně v nitru jen nenaplněnou láskou zraněný chlapec a Mistr, doktor, jaderný fyzik i filozof, který je v nitru vlastně jen trochu chytřejším a hodnějším vůdcem sekty. Jeden naplní "účel" druhého, otázkou je zda se i jeden stane druhým? Vztah Freddieho a Lancastera je podivuhodný... PTA však raději než o přátelství vypráví o přezvláštních prostředcích jakými spolu ti dva komunikují a způsoby, jimiž se ovlivňují. Z jeho snahy je patrné, že chce působit "divně" a samozřejmě zároveň zajímavě, což se více méně daří. Mistr není zábavný jako Hříšné noci, silný jako Magnolia ani umělecký jako Až na krev, ale i přes svou "prázdnotu" dokáže člověku způsobit zvrhle uspokojivý a intelektuálně laděný zážitek. 7/10 (04.04.2013)

Strašně zajímavé. Už od první minuty, od prvního záběru, první hudby jsem tušil, že to nebude jenom běžný film z americké produkce. Výborná, místy ponurá hudba, ale hlavně herecké výkony, to je zcela nepochybně tím největším kladem tohoto filmu. I když mám Amy rád, tak veškerou pozornost na sebe strhávají dva hlavní mužští herečtí představitelé. Philip v roli Mistra a hlavně Jaquin, jehož Freddie Quell podává opravdu fenomenální výkon a jestli za tohle nevyhrál Oscara, považuji to za velmi těžký zločin ! Jejich vztah, jejich rozhovory a hlavně ten na lodi, to bylo něco, co jsem už hodně dlouho neviděl. Mistr není rozhodně obyčejný snímek a určitě se nebude líbit každému, na mě však udělal opravdu velmi silný dojem, který ještě zintenzivnil, po posledních pěti minutách, které mě opravdu dostaly. Paule, jen tak dál! (14.07.2014)

Anderson je jeden z mála režisérů, který si točí po svém a právě proto je mnohými obdivován a jinými přehlížen. "Mistr" je podle mě jeho nejsložitější snímek a i předchozí režisérův počin "Až na krev" vedle něj působí jako divácky přístupný film. Rozehrává ve své podstatě jednoduchý příběh o setkání, konfrontaci a nakonec i velice zvláštním vztahu dvou složitých mužů, ale příběh podává divácky natolik obtížně, že se při jeho sledování, musí divák obrnit notnou dávkou trpělivosti, aby ho výsledný dojem neodradil už v první třetině. Pokud vám však není Andersonova práce cizí a dlouho vám chybělo něco neobvyklého, nemůžete s "Mistrem" udělat chybu. Andersonovy perfekcionisticky aranžované dlouhé záběry, propracované dialogy i průběh celého příběhu, ale hlavně nadpozemský (a to jsem ještě nikdy nepoužil) výkon Joauquina Phoenixe, vedle kterého i výtečný Seymour Hoffman mírně zaostává, to vše zajistí nevšední, vyčerpávající a dost možná i nezapomenutelný zážitek, protože film z hlavy opravdu už jen tak nedostanete a vůbec nevadí, že už nikdy nebudete mít náladu pustit si ho znovu. (26.02.2013)

Jsou filmy, které se mi opravdu nechce hodnotit skrze hvězdičky, či procenta - koncept, který je problematický u všech filmů a skoro kontraproduktivní u děl jako Mistr. Nebudu se do toho nutit, stačí snad, když film doporučím lidem, kteří chodí do kina přemýšlet a učit se, nikoliv těm, kdo si chtějí odpočinout - Mistr není lehkým filmem, není zábavný a je pramálo příjemný (pokud nepočítáte krásu jeho formy a hereckých výkonů). Největšími oporami vám v tomhle myšlenkově a tématicky opojném díle budou jeho ústřední postavy a herci, které je na scéně ztvárňují - jakkoliv vás totiž možná budou míjet myšlenky a koncepty, které Anderson zapředl mezi řádky replik a vztahů (jako první přiznávám, že bych film potřeboval vidět ještě několikrát), většinu scén budete taženi charismatem Hoffmanova Mistra a úchvatně ztělesněným uzlíkem nervů a principů v podání Phoenixova Freddieho tak, že vám to bude skoro jedno. Studie velice specifické stránky lidské psychiky? Filmová událost, posouvající PTA do pantheónu největších filmových režisérů? Čas snad ukáže... (06.03.2013)