Barbora Hlavsová

Babička není jedinou životní rolí Terezie Brzkové, řadí se k ní určitě i Barbora Hlavsová. Její postava venkovské ženy, která neporuší svoje poctivé zásady a udělá vše, aby splatila velké dluhy svého syna je tak přesvědčivá, že jí nelze nevěřit. Martin Frič natočil herecky parádně obsazené drama podle předlohy mého oblíbence Jaroslava Havlíčka, jedinou výtku bych měl asi k obsazení Rudly Hrušínského a Jiřiny Štěpničkové. Ne že by hráli špatně, právě naopak, oba byli naprosto skvělí, ale jako syn a matka vzhledem k svému věku působili spíše jako sourozenci nebo milenci. (06.01.2019)

Tohle je poprvé a obávám se, že zároveň i naposledy, kdy mi nevadil Antonín Jedlička. Smolík měl překvapivě malou roli, jeho manžel kupující si přízeň své mladé ženušky byl však hezky vystižen. Štěpničková jako fiflenka, která nechce nic vědět, je dobře zahraná, ale v momentě, kdy odchází z přepychu do nouze, je přímo výborná. Brzková jako celý život tvrdě pracující žena se srdcem na dlani táhne celý film spolu s jako vždy skvělým Hrušínským. Frič už mi dávno nemusí dokazovat, že nad prvorepublikovými režiséry čněl jako Pamír. Jeho práce v exteriéru je opět okouzlující. Navíc se mu do Barbory Hlavsové podařilo zakomponovat několik myšlenek o sounáležitosti, cti a nepoddajnosti, které byly aktuální v době protektorátu a jsou živé i nyní. (18.02.2023)

Po určitém bezradném období přišla firma Nationalfilm se silnou filmovou předlohou. Bankovní úředník a talentovaný spisovatel Jaroslav Havlíček (1896 - 1943) ve svých prózách dokázal velmi silně zobrazovat rozmanité lidské povahy a konflikty, vyvěrající z široké palety lidských osudů. Povídka Skleněný vrch nadchla všechny zúčastněné, kteří připravovali její filmovou adaptaci. Karel Steklý jako scénárista překonal sám sebe a předložil jednu ze svých nejzdařilejších prací. Opravdové drama s hlubokým morálním posláním, podněcujícím k odvaze žít a vyrovnávat se s těžkostmi i zoufalstvím. Tedy dílo nanejvýš potřebné a očekávané. Svůj jubilejní padesátý zvukový film nazval Frič Barbora Hlavsová. Chtěl zvýraznit osud silné ženy, matky, která se rozhodne postavit strašlivé osudové ráně a očistit rodinné jméno od synova závažného společenského provinění. Martin Frič tehdy kolem sebe soustředil pracovní tým, složený z těch nejlepších, včetně hudebních skladatelů Jaroslava Křičky a Miloše Smatka, kteří se rozhodli učinit nejsilnějším hudebním motivem filmu variace na Dvořákovu píseň Když mne stará matka. Jako hlavního kameramana angažoval Frič kouzelníka s oblaky Karla Degla a snímání interiérů postavených v radlických ateliérech svěřil zkušenému Jaroslavu Blažkovi. Velkou hereckou příležitost snímek nabízel především Terezii Brzkové, která v roli staré Hlavsové vytvořila jednu ze svých největších filmových rolí, následována Jiřinou Štěpničkovou, Františkem Smolíkem, vynikajícím Rudolfem Hrušínským a Jindřichem Plachtou. Cílevědomě připravený film měl potom skrytý apelativní význam, který jako by říkal: Buďte silní a odvážní přes všechny nepřízně osudu. (04.10.2008)

Opravdu silných filmů vzniklo v době první republiky a protektorátu poskrovnu, Barbora Hlavsová je jeden z nich. Působivý Havlíčkův příběh dokázal Frič obohatit adekvátní filmovou formou s vydatnou pomocí Deglovy kamery a dramatické hudby Křičky a Smatka. Na čem film však stojí nejvíce jsou herci - Brzková zde pokořuje Babičku a vytváří nezapomenutelný obraz nezlomné ženy, pro níž je čest rodu nade vše. Rudolf Hrušínský i v mladém věku podává úctyhodný civilní výkon a dokonale ladí s Jiřinou Štěpničkovou, jež si filmové herectví také osvojila. Jindřich Plachta a František Smolík v menších rolích pak skvěle doplňují velmi vyrovnaný ansámbl (až na mladičkou Barbořinu příbuznou, jejíž podání je naopak až tragicky směšné). Nejsilnější scénou je bezesporu lopotné a nekonečné odkameněňování pole a nanášení úrodní půdy zachycené v nádherné posmutnělé kompozici, jako by Jasný pro Andělu hledal inspiraci právě zde. Až na pár škobrtnutí dokázal Frič stvořit jedno ze svých vrcholných děl, nestárnoucí příběh, který se snaží hrát na dobově požadovanou vlasteneckou notu, ale tu dna psychologický příběh uplatňuje tak organicky, že zobecňující přesah není nijak vážně narušen. (09.12.2009)

V tomto filmu jsem si již z dřívějška pamatoval mladého Hrušínského coby nadějným klavíristou, kterému se po tragické události v rodině ze dne na den změní celý jeho život. Silné je určitě místo, když dotyčný hraje na varhany v kostele Dvořákovu Když mě stará matka. Filmu jinak samozřejmě vévodí Terezie Brzková coby hrdá to žena Barbora Hlavsová. Ve své typické roli dobrosrdečného člověka ale jitsě zaujme i Jindřich Plachta. Souhlasím s některými hlasy, že poněkud zvláštní je volba Jiřiny Štěpničkové jako Boříkovy matky. Věkový rozdíl (pouhých 12 let) mezi ní a Hrušínským se filmařům nepodařilo nikterak opticky zvětšit, aby některé scény (když třeba matka líbá svého syna na rty) nepůsobili divně, jakoby oba nebyli matka a syn, ale milenci. Jde ale o jedinou drobnou výtku. Jinak v tomto Fričově filmu vynikne skvělá kamera a hudba, kde vedle Jaroslava Křičky zazní přímo i mistr Dvořák. PS: Jak jsem se dozvěděl z dopisu mého dědečka, na tomto filmu byl s moji babičkou v roce 1943 v kině Horní Cerekvi, když spolu začali chodit. Psal ji, že jde o hezký film, což po jeho opětovném zhlédnutí, mohu jenom potvrdit. (18.04.2021)