Barbora Hlavsová

Tento protektorátny film vyvolal u mňa iba trpké pousmiatie. Je to už druhý český film z porovnateľnej doby, v ktorom defraudant (mankár) spácha samovraždu. To je niečo, čomu dnešní mladí diváci určite nebudú veriť. Dnes namiesto samovraždy, splatenia dlžnej čiastky a očistenia mena príbuzenstva sa vykrikuje o prezumpcii neviny, angažujú sa advokáti, ktorí fungujú ako spolupáchatelia, aktivujú sa vplyvné známosti a keďže sieť ekonomických delikventov je husto prepletená, vinník väčšinou vyviazne bez trestu lebo "trestný čin sa nestal" prípadne so symbolickým "no, no, no!" A show pokračuje ďalej. Terézia Brzková nesklame v žiadnom filme. (29.06.2022)

Jádrem snímku je střet maloměsta s venkovem a klidně bych se i nebál tvrdit, že se Frič v době protektorátu snažil latentně poukázat na nezdolnost národní povahy. Postavy řeší hrdost, dobrou pověst nebo poctivou práci a tehdejší publikum se tak mohlo s poklidem a v nejisté době, alespoň částečně ujistit o houževnatosti svého vlastního národa. (28.11.2014)

Zestárlo to, ale v době heydrichiády to muselo na lidi působit silně. Zvláště v momentech, kdy Rudolf Hrušínský brnká na piano v baru nebo na varhany v kostele Dvořákovu Když mě stará matka. Mimochodem, když Jindřich Plachta diriguje venkovskou dětskou kapelu, tak v tý bílý čepici vypadá zdálky jako Masaryk. Spíš to ale bylo kouzlo nechtěného, nemyslím si, že by tvůrci šli do takovýho okatýho rizika. (12.07.2012)

Psychologické drama rodiny Hlavsových je strhující, konflikt svědomí ze zpronevěry velké částky peněz dožene Vojtěcha Hlavsu k sebevraždě a tím se jeho žena i syn ocitají v neudržitelné situaci. Barbora Hlavsová převezme tíhu zodpovědnosti Vojtěchových činů na svá bedra, je ochotna i schopna pro svou rodinu udělat cokoliv. Dobrá pověst, poctivost a čest jsou pro ni zásadní. Věří, že společně se snachou a vnukem situaci zvládnou a dluhy postupně splatí. Výborně natočené, skvěle napsané i zahrané (za všechny Terezie Brzková, Jindřich Plachta, Jiřina Štěpničková, Rudolf Hrušínský), úchvatná hudba (zejména Antonín Dvořák), silný příběh, stále platný. (10.02.2019)

Opravdu silných filmů vzniklo v době první republiky a protektorátu poskrovnu, Barbora Hlavsová je jeden z nich. Působivý Havlíčkův příběh dokázal Frič obohatit adekvátní filmovou formou s vydatnou pomocí Deglovy kamery a dramatické hudby Křičky a Smatka. Na čem film však stojí nejvíce jsou herci - Brzková zde pokořuje Babičku a vytváří nezapomenutelný obraz nezlomné ženy, pro níž je čest rodu nade vše. Rudolf Hrušínský i v mladém věku podává úctyhodný civilní výkon a dokonale ladí s Jiřinou Štěpničkovou, jež si filmové herectví také osvojila. Jindřich Plachta a František Smolík v menších rolích pak skvěle doplňují velmi vyrovnaný ansámbl (až na mladičkou Barbořinu příbuznou, jejíž podání je naopak až tragicky směšné). Nejsilnější scénou je bezesporu lopotné a nekonečné odkameněňování pole a nanášení úrodní půdy zachycené v nádherné posmutnělé kompozici, jako by Jasný pro Andělu hledal inspiraci právě zde. Až na pár škobrtnutí dokázal Frič stvořit jedno ze svých vrcholných děl, nestárnoucí příběh, který se snaží hrát na dobově požadovanou vlasteneckou notu, ale tu dna psychologický příběh uplatňuje tak organicky, že zobecňující přesah není nijak vážně narušen. (09.12.2009)