Mzda strachu

Musel jsem srazit z pěti na čtyři, protože těch prvních padesát minut, než vyjedou je nuda, zatímco Clouzot natočil geniální film, kterej dával smysl od první do poslední minuty, Friedkinovi se povedla jen ta jízda s náklaďákama. Friedkin to neměl točit, chápu, že to chtěl natočit, páč Clouzotův film je úžasnej, ale neměl to točit. Po dvou geniálních filmech natočil jen slušnej, ale zbytečnej rimejk. (16.06.2020)

Je to uchopené jinak než film z 50.let, a tak bych to ani nepovažoval za remake, jako spíš za nové zpracování téhož námětu. Postavy jsou méně propracované, ale mají v základě jednoznačněji vykreslenou povahu. Jsou to zločinci. Jejich pouť je tak prosta pomrkávání po divákovi, a je možná ještě víc hutnější, upocenější a špinavější. A byť je film ve vyvolání napětí velmi vyrovnaný, podobně jako ostatní musím vyzdvihnout scénu s přejezdem mostu, protože u té jsem měl skutečně dojem, že nic takového jsem ještě nikdy neviděl. (19.02.2015)

Pro mě donedávna neznámý snímek, k jehož zhlédnutí mě přesvědčilo jméno na režisérské stoličce. Friedkin mě ještě nikdy nezklamal a nestalo se tak ani tentokrát. Netřeba ovšem rozebírat složení filmového štábu, tady jde hlavně o DĚJ! Po seznamovací první hodině se nasedá do kamionů a rozhodně to stojí za to. Nebývá zase tak častý jev, abych se přistihl, že na tohle bych mohl koukat klidně i několik hodin. Nejlepší scénou je pro mě lanový most. Tady to napětí je snad přímo hmatatelné. Konec správně nekompromisní. Tento filmový zážitek jen tak z hlavy nedostanu. PS: Prosím nikdy netočit remake, v dnešní záplavě digitálních triků by to celé působilo leda tak směšně. 80% (15.05.2014)

Film na němž vyhořela slibně rozjetá kariéra režiséra, který se do té doby počítal ke stejné lize nové hollywoodské krve jako Scorsese, Coppola, De Palma nebo Spielberg. Jak známo, Friedkin měl tehdy na kontě dva majstrštyky: Francouzskou spojku a The Exorcist. Díky nim byl považován bezmála za génia, a čekalo se s jakou peckou přijde teď. A on si vybral klasický francouzský snímek, který se rozhodl předělat ve svém typickém stylu. Celému projektu hodně věřil, a dal do něj dle vlastních slov všechno. A ono to nevyšlo. Film propadl u diváků i kritiky. Možná tehdy byli lidi na remaky citlivější než jsou teď, ale pokud bychom měli hledat ve filmové historii předělávky, které stojí za to, Friedkinova Mzda strachu by si zasloužila být v tomhle žebříčku na předních místech. Děj původního filmu je zde rozvinut o to, co v originále zůstává tajemstvím – tedy JAK se hlavní hrdinové ocitli tam, kde teď jsou, a co tomu všemu předcházelo. Snímek je natočen jako typická 70’s záležitost, a myslím, že fanoušci Francouzské spojky musí být spokojeni. U příznivců originálu je výsledný dojem už mnohem spornější... Zbytek je historie: Talentovaného režiséra neúspěch psychicky zcela zlomil. Hollywood přestal věřit ve Friedkina a Friedkin sám v sebe. Dá se říci, že už se z šoku způsobeného jednoznačným odmítnutím na všech frontách (s vyjímkou některých socialistických zemí, kam byl film následně levně prodáván) nikdy doopravdy nevzpamatoval. Proto je Sorcerer dnes tak zajímavý. Nabízí filmovému fanouškovi nejen možnost s odstupem posoudit, zda bylo dobové přijetí snímku spravedlivé, ale také se poučit, jak vrtkavou záležitostí může být štěstí, víra, talent a úspěch. ... Před pár lety běžel na ČT v rámci seriálu profilů slavných režisérů dokument o Williamu Friedkinovi. Jakmile přišla řeč na Mzdu strachu, tvůrci Vymítače ďábla se zlomil hlas, když spustil svůj lament nad zlým osudem... Sad story. True story. (21.12.2006)

Originální verzi řadím k nejlepším filmům, jaké jsem kdy viděl, a tak se jen těžko vyhnu srovnání. Co mi u Friedkinova snímku nejvíce vadilo a co ho v mých očích činí horším Clouzotova, je v prvé řadě jeho nezájem o postavy. Intro, které v originálu pokrývá hodinu stopáže a dokonale vykreslí protagonisty i jejich beznaděj v depresivním upoceném prostředí, je zde pojato chaoticky a filmařsky příliš konstruktivně - Clouzot sázel na co možná nejvíce naturalistický přístup a divák se bál o postavy jednak proto, že se s nimi pomaleji a lépe seznámil, a jednak díky tomu, že režisér nepotřeboval umělé budování atmosféry, aby vytvořil palčivé, místy až nesnesitelné napětí. Jízda kamiónem byla napínavá už proto, že se prostě děla a že byl divák na hrdiny absolutně navázán. Friedkinově verzi lze bezpochyby přičíst k dobru, že se vydává trochu jinou cestou a jen otrocky nepřepisuje, ovšem její sebeuvědomělejší narace, která je sice komplexnější v komunikativnosti, ale značně uchvátaná v tvorbě očekávání (výborným příkladem je zrychlená montáž s opravou kamionů a absence psychických reakcí aktérů na jejich 'sebevražednou' misi), značně oslabuje účinek druhé poloviny, která je sama o sobě velmi dobrá a obsahuje dokonce jednu vynikající scénu, jíž originál i překonává. Celé je to zkrátka moc odtažité od postav (ve chvíli, kdy se vyberou čtyři řidiči, má divák ostatně nějaký vztah jen k Roy Scheiderovi, zatímco dva aktéry sotva rozpoznává) a soustředěné na filmařskou audiovizuální kreativitu, které má možná Friedkin opět na rozdávání, ale k tomuhle zpocenému, živočišnému a především psychicky vyčerpávajícímu námětu se úplně nehodí. I přesto ale za 7/10, neboť je to poctivý kus filmařiny a originál je natolik skvělý, že ani všechny předchozí výtky k této verzi ji jako samostatné dílo rozhodně nesráží do podprůměru. (25.03.2020)