Před půlnocí

Z môjho blogu ___ Richard Linklater je späť. Po zopár nevýrazných filmoch sa po dlhých deviatich rokoch vrátil na miesto, ktoré dôverne pozná a ponúkol divákom možnosť nájsť odpoveď na to, ako to s Jessem a Celine, hrdinmi jeho dvoch milostných príbehov, vlastne dopadlo. Jeho nový film „Pred polnocou“ (Before Midnight) je dielo na jednu stranu značne rozpačité, no na tú druhú stranu, z historického hľadiska, výrazné a významné. ___ Začalo to ako nevinný výlet vo Viedni, pokračovalo ako (ne)plánované stretnutie v Paríži a svoje (možné) zakončenie to má v Grécku. Osemnásť rokov, tri príbehy, dva páry a jedna realita. Jesse (Ethan Hawke) a Celine (Julie Delpy) dospeli, majú deti, no v nich samotných je túžba byť a zostať mladými. Hrať na gitaru, neprepásť chvíle so synom a zároveň nájsť si čas aj jeden na druhého. Pred polnocou má oveľa bližšie k trpkým sondám od Ingmara Bergmana než k „artovej“ romanci z prvého dielu. Je to viac triezva dráma, než frivolná komédia. Je to boj so skutočnosťou. A neochotou ju prijať. ___ Od tretieho dielu nečakajte žiadne závratné zmeny. Linklater opätovne (za výraznej scenáristickej pomoci oboch hlavných hereckých aktérov) servíruje konverzačnú smršť, v ktorej sa striedajú najrôznejšie témy. Úsmevné chvíle striedajú trpké precitnutia, úprimné ľúbostné city doposiaľ nevyslovené pocity vyplývajúce z otázok o životnom smerovaní. O tom, či práve tento stav, tento životný status, má byť zachovaný, či je ten najsprávnejší a ak nie je, tak aký je správnejší. V tom sa nesie celý „nový“ Linklater. Už to nie je o spoznávaní (prvý diel), o prežívaní minulých chvíľ (druhý diel), ale o, v niektorých smeroch, existenciálnych otázkach a problémoch z toho vyplývajúcich. ___ Katalyzátorom celého dielu je Jesseho syn, ktorého má Jesse s bývalou manželkou. Nemožnosť tráviť čas s ním a akási, zo sociálneho hľadiska, nevyhnutnosť tráviť ho s novou rodinou pomaly rozvracia jeho psychiku. Už dávno to nie je ten bezstarostný mladík, bláznivý romantik, či dospievajúci tínedžer objavujúci samého seba. Jesse sa objavuje, hľadá cestu k synovi, ktorá mu umožní však zachovať súčasné status quo, ktoré má so Celine. Túžba nepremeškať dôležité okamihy v živote syna a zároveň túžba byť so Céline, trvalo poznamenávajú vzťahy, ktoré má s ľuďmi naokolo. Jeho synovi lepšie rozumie paradoxne macocha Celine, a jeho súčasná priateľka (Celine) sa mu začína vzdialovať. V naoko šťastnom mužovi, ktorý má všetko, to vrie a on, racionálne uvažujúci muž, nevie nájsť východisko z tejto krízy. V podobne náročnej situácii sa však nachádza aj Celine, z ktorej starostlivosť o rodinné šťastie, stvorilo submisívnu ženu, ktorou ona sama byť nechce. Ženu, ktorá zabúda sama na seba, ktorá sa prestáva vyvíjať. Žije vnútorne chladný život „hanekeovských“ hrdinov, o ktorého správnosti nie je sama presvedčená. Jesse, ktorý by mal byť prirodzene jej oporou, jej ňou vo veľa prípadoch nie je a dvojica tak žije v oddelených svetoch, v ktorých si, podobne ako hrdinovia Flaubertovej Madame Bovary, vzájomne nerozumejú. ___ Autorská trojica Delpy, Hawke, Linklater opätovne vytvorila bravúrny scenár, v ktorom slová nabývajú v syntagmatickej rovine nových a nových významov. Len skutoční majstri slova dokážu skrz tých niekoľkých pár foném vytvoriť niečo viac než len to obyčajné slovo. Len zopár filmárov dokáže prostredníctvom záberu vyjadriť tak veľa. Úvodná scéna na letisku sa tak pre všímavejšieho diváka mení na odraz slov vo vedomí Jesseho, ktorá slovné vyjadrenie paradoxne nepotrebuje. Celý ten, obrazne povedané svetelný lúč, nie je ničím iným, než odrazom tragédie jedného muža túžiaceho existovať v dvoch svetoch, čo samozrejme nie je možné. Je intímnou výpoveďou o mužovi, ktorý prežíva vnútornú hlbokú krízu, z ktorej sa nevie sám dostať. ___ Vrcholnou scénou v celom príbehu je naoko nespozorovateľná pasáž spoločného obedu dospelých, kde sa divákovi zrkadlia názory troch Jesseov a Celine. Keď boli mladí (stelesňovaní dvomi mladými milencami), starší (Jesse a Celine) a starí (slová staršej pani). V tejto scéne sa bergmanovsky zrkadlia všetky fázy vývinu vzťahu, od búrlivého milovania, cez trpkú súčasnosť, až cez bezútešnosť nostalgie. Linklater oprávnenosť onakého života v jednotlivých fázach nijako nehodnotí, len prostredníctvom slov prednáša o tom, aký tento život nie. Spoločným menovateľom, nech sa to zdá akokoľvek triviálne, zostáva jediné, láska. ___ Kým veľa pasáži vo filme je emočne veľmi silných, aj majster menom Linklater (spoločne s Delpy a Hawke) si tentoraz vybrali slabšie chvíle. Tie sa dajú zhrnúť do troch pojmov: stopáž, irónia a nahota. Bezmála dvojhodinová stopáž (bez asi desiatich minút) je na škodu, keďže naliehavosť výpovede, o ktorú sa Linklater v prvom rade snaží (teda o odpovede na otázky spomenuté vyššie) sa trochu stráca. Z artovej romanci na jedno posedenie sa stáva trochu dlhší „obed“, v ktorom je miestami až príliš veľa chutí. Lokácie sa striedajú, avšak dej sa nijako nevyvíja. Pred polnocou má (v porovnaní s prvým a druhým dielom) príliš veľa hluchých miest. Druhým problémom je až príliš veľa ironických obscénností vo filme. Film je plný ironických sexuálnych narážok, príliš veľa obscénností, ktorými sú toľko typické brakové tínedžerské filmy. Je potešujúce v(i)edieť, že slovo sex má svoju vnútornú vášeň aj v partnerskom živote milencov po 40-tke, len, keď vo filme o sex ani tak nejde, tak prečo je ho tam toľko? Stanley Kubrick v Eyes Wide Shut „učil“, že všetko je o sexe, snaží sa nám niečo podobné ukázať aj Linklater? Alebo je to len výpoveď o tom, že ani bravúrny sex po 40-tke neušetrí ľudí od nevyhnutných existenciálnych otázok? S pojmom sex súvisí aj ďalší (nie priamo problém, skôr nejednoznačnosť) moment a tým je nahota. Už dlho som nemal pocit, že nahota (ako ju vidíme vo filme Pred polnocou) je tak samoúčelná. Snaha o vierohodnosť mileneckej predohry sa tak mení na smršť záberov, ktoré pôsobia, s prihliadnutím k celku, rušivo. ___ Linklater sa v treťom dieli príbehov o Jesse a Celine vybral dvomi cestami, podobne ako hlavní hrdinovia však presne nevie, čo chce. Na jednu stranu je treba výrazne oceniť jeho „bergmanovské“ cítenie (žiadny súčasný režisér nerozumie tak dobre partnerským vzťahom ako on), ktorým hrdo nesie odkaz veľkého švédskeho majstra Ingmara Bergmana, no na druhej strane robí zo svojho posledného filmu až príliš mainstreamové dielo, v ktorom je cítiť, že sám neverí svojim obrazom. Haneke, Sokurov, Tarr, tí sú kompozične od neho na míle vzdialení. Linklater sa namiesto „artu“, ktorého sa držal v jedničke a dvojke, vrhá do neprebádaných vôd, v ktorých však on a ani jeho hrdinovia zatiaľ plávať príliš nevedia. Film o osobnostnej a partnerskej kríze sa vplyvom najrôznejších rušivých elementov (ironické sexuálne narážky, nahota) od diváka vzdiaľuje. Paradoxne je to však bez tak jeden z najlepších filmov s podobnou tématikou za poriadne dlhú dobu. ___ Čítajte viac: http://cifersky.blog.sme.sk/c/332943/Richard-Linklater-Pred-polnocou-2013.html#ixzz2YqqkaSfy (12.07.2013) (méně) (více)

Opět uplynulo devět let, a tak znovu přichází Richard Linklater se svojí ikonickou filmovou sérií o vztahu ústřední dvojice Jesseho a Céline.. Všechno započalo jednou nezapomenutelnou nocí dvou mladých dospělých ve Vídni, náhodou pokračovalo dalším setkáním po letech tentokrát v Paříži, aby se celý cyklus mohl uzavřít právě v Řecku.. Pro všechny ty, kteří se nemohli smířit s neuzavřeností předchozího dílu, který stejně jako v úplně prvním případě končil zcela přirozeně a dospěle, aby nám po letech zase ukázal, kam se postavy posunuly.. Jesse a Céline jsou spolu, zahodili svoje rozjeté životy bez ohledu na závazky, aby mohli dát šanci vzájemnému vztahu a jedinečné chemii, kterou mezi sebou oba cítili.. Do třetice dostáváme další jejich dlouhou procházku, jen tentokrát už nejsme s naivní ani nadějnou dvojicí. Před půlnocí poodkrývá pohled na vztah ústředního dua na sklonku krizí středního věku a v době, kam už jako výrazně mladší divák nejsme schopný proniknout.. Oba měli svoje životy v nichž se zdálo všechno dokonalé, aby ale vše zahodili jeden pro druhého, pro ten původní pocit, že mezi nimi bylo něco víc, a že oba cítili, že to nemůže skončit bez větší šance.. Pokud Linklater společně se znovupodílejícím se hereckým duem na scénáři z vlastních zážitků, dostáváme vlastně jako diváci odpověď, zda ta naivita z prvního setkání přetrvává a zda má opodstatnění. Totiž podle Před půlnocí a vize tvůrců o tom nejsem přesvědčen.. Co je stěžejní na celé trilogii je skutečnost, že nechává oba herce mluvit a mluvit, dohrávat situace a nechávat se postavami unášet, jak to i oni sami cítí, přece jen jsou z velké části jimi samotnými... Možná největším mínusem pokračování je samotný úvod, který po dost dlouhou dobu drží duo v obležení ostatních postav, aby si navzájem v pohodě a víně rozdávali životní zkušenosti. Nejen, že tohle vždycky stálo jen a pouze na ústřední dvojici, a tak konfrontace s dalšími postavami mi nesedí, ale současně si ani nemyslím, že mají co k tématu či vztahu říct. Není nutné, aby se přidával do rozsáhlých úvah a dialogů někdo další, když nám dvakrát tyhle postavy dokázaly, že si mají hodně, co říct.. Anebo je to tím, že oba vlastně žijí tolik let spolu a všechno, co zažil jeden, tak u toho byl i ten druhý? No, příběh nás několikrát přesvědčí o tom, že je hodně z toho, co si nechává jak Céline tak Jesse pro sebe.. Jakmile však skončí tenhle pokus o uvolněné skupinové tlachání, už dostávám jako divák to, proč jsem přišel, a co dělá předchozí dva filmy tak unikátní.. Následuje dlouhé povídání obou postav při cestě na hotel. Ovšem mluví o svým povinnostech, o dětech, ale jakoby nemluvili o svých pocitech a snech. Dostáváme tak představu autorů o manželství? Jako o uzemňovači energie ve vztahu, který změní na bez emocionální tlachání? A jak to mám jako já chápat, to jsem se měl jako postavy za těch 18 let s někým vzít, abych teď mohl rozumět o čem vedou diskusi, to jako pokud jste nezačali tuhle trilogii kolem dvaceti a postupně s ní nevyrůstali, tak Před půlnocí na vás nebude fungovat? Vnímám to tak..  Pořád platí, že všechny dialogy a vzájemné konfrontování postav je na velmi vysoké úrovni a i přesto, že jde o film, tak tahle konverzačka má tak reálný feel, že všechno podobného co ve vlastním životě zažijete bude jako deja vu. A i když tentokrát i zde trošku narážíte na volbu témat, tak k postavám a jejich životním bodům to docela sedí.. Ale jak jsem dříve řekl, není možné, abych plně docenil, o čem Před půlnocí ve skutečnosti je. Takhle jde pro mě o nejdepresivnější Linklaterovu procházku Evropou, ze které si toho tolik neodnáším, kromě ujištění, kolik toho mám ještě před sebou, a že se je na co (ne)těšit.. Zatím zůstávám někde ve Vídni.. Ovšem jak Jesse tak Céline dokázali něco jedinečného a nabídli divákovi náhled na vztah a život zcela unikátním způsobem, ve kterém celé trio spolupracující na scénáři zrcadlí svoje životy a filozofie. A já vím, že jednou je ještě více docením, jen to bude postupně a chci k tomu více času. Ovšem vůbec bych se nezlobil, kdybychom ještě jeden náhled do jejich života dostali, ovšem se stupňujícím pesimistickým tónem, by už to příště rozhodně nebylo pro každého. Tak příště! 65% (19.12.2023) (méně) (více)