Mapy ke hvězdám

Nezrozumiteľná ohavnosť, ktorej námet mohol v rukách iných tvorcov (Sam Mendes, David O. Russell) skončiť viac než zaujímavo. Cronenberga som mal kedysi v režisérskej TOP10, a stále väčšinu jeho tvorby zbožňujem (vrátane rozporuplne prijatých kúskov ako Crash). Unikátny je v tom, ako zrozumiteľne a akceptovateľne dokáže podať patolgické odchýlky od “normálu”, a ešte ich urobiť súčasťou strhujúceho príbehu. S Maps to the Stars ale prešľapol, film je nestráviteľným balastom, prehliadku postáv alegoricky natoľko vzdialených realite, až sa ich definícia a pointovanie ich vzájomnej interakcie rozplývajú do stratena. Jednu hviezdu dávam za Julianne Moore, ktorá by hereckým výkonom nadchla aj hrajúc zelenú okurku. (04.11.2014)

Jen úchyl jako Cronenberg dokáže natočit film, po jehož skončení je i nehloubavý divák schopen sáhodlouze přemítat. Bohužel jen o tom, jak asi smrdí hajzl po zatuchlé Juliáně Vřesové, která by už v žádném případě neměla před kamerou odhalovat ani svůj krepovitý krk, natož celou frontální zombí, nebo kdyby poslední humanoidní štěrbinou na Zemi zůstala „spanilá“ a ke všemu svolná panna Vašíkovská, nezvítězil-li by z důvodů nezdeformované sexuální orientace na celé čáře raději nějaký fešácký samec tapíra. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že je Holýúd plný jeblých incestních zrůd, nelidsky vyšinutých herců a Patyzónů, kteří stoprocentně musí platit felací za to, aby je někdo šoupnul na plátno, avšak Davča to prostě umí podat a obsadit tak, že má pak jeden nejen neodolatelnou chuť posrat svou nejbližší souložnici, ale také si už v životě nepustit žádný americký film, byť by se jednalo o přírodovědný dokument o trampotách agáve. Kdo ví totiž, co může být ten vypravěč za hovado. (24.10.2014)

Čekal jsem ostrou hollywoodskou satiru. Ačkoli se ale jedná o nehollywoodský film z prostředí Hollywoodu, satirické prvky nejsou zas až tak výrazné, jak jsem si myslel. Sem tam se sice člověk dočká nějakého dialogu, který si z výstřelků a manýr hvězd dělá legraci, ale mnohem spíš se jedná o podvratnou netradiční vztahovku, jejímiž protagonisty jsou takoví pošuci, že to snad ani v Hollywoodu není úplně běžné. Opravdu, taková přehlídka zvrácených a sebedestruktivních charakterů se jen tak nevidí. Cronenberg je tentokrát zkrátka ve formě, a ačkoli se fanoušek jeho rané tvorby v Mapách nedočká hnusu fyzického, hnusu vnitřního psychického je tu požehnaně, a to až tolik, že film pro spoustu diváků nebude vůbec lehce stravitelný, ačkoli je vyprávěn s nadhledem a černým humorem. Je to zábava na hraně, ale mně to sedlo výtečně. 9/10 (25.09.2014)

První půlka byla nudná jak lenochodův život. Tvůrci si zřejmě mysleli, že znám celej Hollywood, protože slovní sprcha všech těch jmen byla větší než seznam nepřátel USA. V druhý půli se občas něco podařilo, ale byl to magořinec a je mně úplně jedno ,co tím chtěl pan režisér říct, protože to říkal hodně blbým jazykem. S velkou pravděpodobností můj poslední Cronenberg v životě. (28.10.2014)

„Secrets Kill.“ Americký filmový průmysl Cronenberg zkoumá jako zhoubný výrůstek kapitalistického systému. Vztahy mezi postavami jsou téměř výlučně zištné. Také rodiče s dětmi řeší přednostně byznys. Přátelé, i ti mrtví, slouží pouze k získávání známostí, potažmo rolí. Lidské tělo je vnímáno jako komodita, která může být rozličnými způsoby zpeněžena a v dobré kondici se udržuje aplikováním vhodných produktů. Patologicky narcistní, do sebe zahleděné postavy se řídí logikou „všechno musí zůstat v rodině“, která je zároveň definičním znakem Hollywoodu a ústředním tématem filmu. ___ Hollywood tady představuje model morálně rozložené společnosti, jejíž příslušníci ztratili povědomí o reálném světě i vlastní identitě. Stali se postavami omezeného množství neustále variovaných příběhů, v nichž účinkovali nebo by účinkovat chtěli. Cronenberg přitom sám znejasňuje, jaký typ příběhu sledujeme. Vyprávění je záměrně nejednoznačné a minimálně napoprvé neumožňuje rozlišit, kde končí krutá satira a začíná zvrhlé rodinné melodrama (teprve napodruhé oproti tomu oceníte, jak film od návštěvy pacientky s Non-Hodgkinovými lymfomem pracuje s motivem krve). ___ Příjezd Agathy do Beverly Hills slibuje naplnění „rise-to-stardom“ vzorce o dívce, která se postupně propracuje ke slávě (např. Vše o Evě). Jak ale napovídají její popáleniny (nejzřetelnější napojení filmu na Cronenbergovy tělesné horory), dívka světem šoubyznysu zcela nepoznamenaná není a zřejmě nebude ani pasivní pozorovatelkou okolních excesů, které by následně mohla přetavit v román nebo filmový scénář. ___ Poodhalování toho, jak přesně Agatha zapadá do sítě pokroucených vztahů, se děje přibližně ve třicetiminutových rozestupech (po půl hodině se nechává zaměstnat u Havany, po hodině navštíví Benjieho). Postupné dávkování nových temných tajemství a znepokojující soundtrack, který postavy propojuje dlouho před tím, než zjistíme, čím jsou propojeny ve skutečnosti (podobnou spojovací funkci plní také Éluardova poezie, recitována mrtvými a čtená živými), nás neustále drží v napětí navzdory (záměrné) formální strnulosti. Skoro celá první hodina filmu je vyprávěná statickými záběry mluvících postav. Ve druhé hodině pak mají větší dynamiku nejen vztahy mezi postavami, ale také kamera. Od začátku jsou formální jednoduchost a minimalistická mizanscéna vyvažovány výstředním chováním postav. ___ Abychom vytváření vlastní mapy vztahů mezi hvězdami neměli jednoduché, kromě toho, že film dlouho drží v tajnosti důležité informace o postavách, lžou postavy také sobě navzájem (Agatha například před Havanou zapře vlastního otce a vyfabuluje si, jak přišla k popáleninám). Jako pouhé mediální konstrukty nejsou postavy filmu o moc skutečnější než duchové minulosti, kteří je po nocích navštěvují a nutí ke konfrontaci s urputně zapíranou minulostí, s tím, kdo kdesi pod vlastními karikaturám, s nimiž se nezdravě sžily, skutečně jsou. Namísto toho, aby jim pomohl s hledáním odpovědí a nalezením vnitřního klidu, splní některým z nich Cronenberg v závěru jiné přání – hrát v ujetém artfilmu. Tímto škodolibým gestem zřetelně vyjadřuje nechuť hrát podle pravidel Hollywoodu (i pokud jde o hollywoodskou satiru) a zároveň konečně vychází vstříc svým fanouškům, kteří jej vnímají hlavně prizmatem jeho perverzní rané tvorby. Že jsou Mapy ve skutečnosti srovnatelně perverzní, jenom ne ve smyslu fyzických nechutností, pak nejspíš doceníte až po jejich druhém zhlédnutí. 75% (27.10.2014)