Reklama

Reklama

Památkáři nejsou žádní nudní patroni, ale unikátní vojenská jednotka, která nasazovala vlastní krky, aby z rukou nacistů vyrvala skvosty, které za trvání Druhé světové války nakradli. Hvězdnou sestavu uměleckých záchranářů vede George Clooney ve výjimečné čtyřkombinaci producent – režisér – scenárista – herec, kterého doplňují třeba Matt Damon, Bill Murray, John Goodman nebo Cate Blanchett. Film se odehrává v době, kdy už bylo víceméně jasné, že hitlerovské Německo bude poraženo a pomalu se začínaly napravovat válečné škody. Milovníky umění trápil především nejasný osud tisíců uměleckých děl, které nacisté pro Hitlera a další pohlaváry nakradli a ukryli neznámo kde. Z jejich popudu tak vznikl tým, který postupoval v patách spojeneckých vojsk a hledal stopy po těchto vzácných artefaktech. Vypadalo to jako nesplnitelný úkol: Umělecké poklady se nacházely za nepřátelskou linií a německá armáda byla připravená splnit Hitlerův rozkaz, podle nějž měla být všechna umělecká díla s pádem nacistické říše zničena. Jak mohlo těchto pár mužů doufat v úspěch? Vždyť svými původními profesemi - ředitelů muzeí, kurátorů a historiků umění, více rozuměli Michelangelovi než zacházení se zbraněmi. Pod palbou německé armády, v zaminovaných skrýších a vybombardovaných městech riskovali Památkáři své životy, aby ochránili ty největší poklady lidstva. (CinemArt)

(více)

Videa (4)

Recenze (621)

verbal 

všechny recenze uživatele

Náborové video Státního památkového ústavu o tom, jak je úžasně hrdinské a patriotistické, nechat si kvůli zachraňování nějaké patlanice od Pikasa ustřelit palici. Ač měl mýtický krasavec žužu Žorž k dispozici až židovskou kupu zelených prezidentů, skvělé herce a Dajmona, dominantně sexy Blanšetku, které chyběl už jen bitchík a jehlovky, a tisícihlavý štáb, podařilo se mu z toho vytřískat akorát tak velké nabubřelé nic, postrádající jakoukoliv dramatizaci, vtip i akci. A tak tito pseudo Klůnyho hrdinové nebo chcete-li Žoržovi parťáci nechají chladným snad i oddaného muzejního kurátora, který jindy vášnivě masturbuje jen nad katalogem Lůvrské obrazárny. Jediným zábavným momentem tak bylo sledovat tendenční finanční zázemí produkce. Pochmurně se sice dozvíme, že zlý nacista bezohledně a brutálně připraví soukromou sbírku ubohého Žida o originál Moneta, ale jak ubohý Žid k originálu Moneta přišel, to už ví jen Jehova. Asi dědictví samozřejmě, že by ho někde poctivě a férově vylichvil za skývu chleba v době krize nebo války, to si vůbec nemyslíme, nene! ()

kleopatra 

všechny recenze uživatele

Upřímný záměr Cloonymu neupírám, naopak chválím do nebes, tohle se vědět má a skutečně, když jsem viděla umělecké dílo, s kterým jsem někdy měla tu čest tváří v tvář, pohnulo mi to osrdím. Jestli na mě ale u sledování Památkářů dotírá francouzská Stepující stonožka jak vosa na bonbon, něco je špatně. ()

Reklama

Douglas 

všechny recenze uživatele

Jako umělecký celek je Clooneyho poslední film bezesporu méně vycizelovaný než jeho předchozí režijní díla: střídání mezi dobrodružstvími party ne-hrdinů a mezi výpovědí o kulturně-definiční roli umění je občas trochu násilné, podobně jako je snad až příliš očividná strukturně scelující funkce dopisů, sochy a gentského oltáře. Podobně jako u snímku Dobrou noc a hodně štěstí mě ale neustále napadalo, že jsem podobný film fakt dlouho neviděl a že jsem podobný film fakt rád zase jednou viděl. Více viz Douglasovy poznámky. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Rád bych věřil, že se Clooney inspiroval textem Kristin Thompsonové Estetika diskrepance a bylo by tudíž správné vnímat proměnlivost tónů jako znak formální bohatosti, nikoli tvůrčí bezradnosti. Skutečným dramatem filmu je souboj mezi úctou k aktivitám reálných Památkářů a obdivem k odlehčenějším ansámblovým válečným filmům (Velký útěk, Tucet špinavců). Na jednu stranu je zachována epizodická struktura knižní předlohy a její volné spojování kapitol dopisy, na stranu druhou Památkáři rozhodně nechtějí být věcným, na fakta soustředěným dokudramatem. Rádi by taky vzdali hold skupině mužů a ženě, kteří se zasloužili o zachování unikátních artefaktů pro budoucí generace. Každý ze zúčastněných proto dostal svou Scénu (nebo dvě). Tyto scény ovšem vždy doplní informace do některého z mikropříběhů, který buď nikam nevede a chybí mu uspokojivé zakončení (milostný románek), nebo je zakončen příliš zbrkle a zneužit k útoku na divákovy emoce (Jeffriesovo znovu-nabytí ztracené sebeúcty). Film by se potřeboval rozhodnout, zda mu víc záleží na památkách, nebo na památkářích, protože o obojím na ploše dvou hodin nedokáže pojednat způsobem, který by nepůsobil zkratkovitě. Současně nedokáže využít pro účely vyprávění ty scény, které pateticky sdělují vznešené myšlenky a budou nutně tím otravnější, čím je vám protivnější americký patriotismus. Absence (či přinejmenším neujasněnost) pevného jádra vede k rozdrolení vyprávění do příhod. Ty občas fungují samy o sobě (mina, většina groteskních etud s Murrayem a Balabanem), ale nezapadají do nějaké většího celku se zřetelným směrem a tónem. Jejich střídání sice má jistou logiku (sestavení týmu a rozdělení úloh po patnácti minutách, po půlhodině se tým rozdělí, přibližně po hodině zase spojí, aby se pak každá ze dvojic znovu vydala vlastní cestou), s žádným hrdinou na každý pád nestrávíme dost času, abych nás jeho osobní příběh dokázal vtáhnout. Ani získání Gentského oltáře a Madony z Brugg nelze označit za cíl, k němuž by dění soustředěně směřovalo. Památkáři postupně nezískávají indicie, vlastně ani není vyvoláván dojem, že by je kdovíjak tlačil čas (s výjimkou uměle dramatizovaného finále, kdy musí být rychlejší než karikatura ruského pohlavára), prostě se k oběma úlovkům v potřebný čas (tj. na konci filmu) dostanou. Částečně díky náhodě (příhoda se zubařem se ovšem skutečně udála), částečně díky tomu, že jim vojáci prostřílejí cestu. Ve výsledku mne díky skvělým hercům, kteří si své role očividně užívali, sem tam pobavila nějaká scéna, ovšem film jako takový mou pozornost dlouhodobě udržet nedokázal. Zároveň mne ale neurážel. Památkáři sice neví, co chtějí a historii zjednodušují na boj dobra se zlem, ale nejsou hloupí ani laciní (produkčními hodnotami). Clooney jako režisér i jako scenárista možná prohrál, ale prozatím si ještě dokázal zachovat důstojnost. 60% ()

Lima 

všechny recenze uživatele

Čím více víte o tématu, o kterém Clooney vypráví, tím více vás film osloví. Ať jde o roli nenápadné svědomité ženy z lidu, jménem Claire Simone, díky které se podařilo zachránit velkou část uloupených uměleckých děl (viz. např. dokumentární film ´Hitlerovo muzeum´ z roku 2006), nebo o skutečné postavy „památkářů“, jejichž osudy se dočkaly dříve již několika písemných zpracování, ale pozor – v hraném filmu mají díky Clooneymu svoji premiéru a George tak splatil jeden velký dluh těmto hochům, kteří mohou za to, že se dnes můžeme těšit v galeriích z tohoto krásného umění. A oko se pase i tady. Film má díky skvělé velkofilmové výpravě velkou vizuální hodnotu, díky zajímavému zvolenému tématu zase hodnotu informační (takže se směju některým zdejším hloupým výtkám o „bezdějovosti“) a jediné, co bych vytkl je fakt, jak se v některých scénách „na sílu“ přidaný patos, nebo naopak nevhodně zakomponovaný humor, bije s de facto vážným vyzněním celého filmu. To si, bohužel, Clooney poněkud dramaturgicky neohlídal. Ale jinak jsem fakt rád, moc rád, že jsem to viděl a mám chuť si o tomto zajímavém aspektu 2.světové války něco bližšího přečíst. ()

Galerie (98)

Zajímavosti (17)

  • Studio chtělo kvůli útoku na Oscary uvést film již v prosinci 2013. Režisér George Clooney však požádal o více času na post produkci, aby mohly být dokončeny speciální efekty. Studio nakonec s velkou nelibostí svolilo s prodloužením termínu do února 2014. (Dr Lizal)
  • Altaussee nepodléhalo Rusku, jak se snaží diváky film přesvědčit, nýbrž Spojeným státům americkým. Ruská okupační zóna končila daleko na severovýchod od Altaussee. (Hal_Moore)
  • Natáčanie filmu prebiehalo na mnohých miestach po celom Nemecku a Veľkej Británii. Sčasti sa nakrúcalo aj v okolí duxfordského vojnového múzea. (MikaelSVK)

Reklama

Reklama