Král rybář

Setkají se dva bezútěšní looserové: 1) Cynický Jack se cítí odpovědný za smrt několika lidí zabitých fanouškem svého rozhlasového pořadu. 2) Perry, který sice sám není mrtvý, přesto patří mezi oběti.(Onen rozhlasový fanoušek zabil jeho ženu). Perry neúnosnost situace vyřešil tak, že se zbláznil. Minulost se dnes Perrymu zjevuje v podobě rudého rytíře, který představuje stále se vracející připomínku násilí a krutosti. - Perry a Jack se nemohou vyhnout osudovému setkaní, které je má oba zachránit. A kdo je vlastně král rybář? Ve středověkém eposu se dozvíme, že je to trpící král, jehož může zachránit pouze bloud (= blázen) s čistou duší. Perry, někdejší profesor literatury, vidí v Jackovi zachránce, který dokáže získat svatý Grál (= univerzální zařízení přinášející štěstí a zaplašující smrt). Třebaže Perry neustále žádá Jacka o pomoc, je to vlastně Jack, který potřebuje být prostřednictvím Perryho zachráněn. Spouští se systém vzájemných záchran skrze příběh o králi a Grálu. - V předčasném závěru Jack získá pro Perryho dívku Lýdii (z ní právě jen Perryho láska dokáže udělat cosi zvláštního). Domnívá se, že tím získal čisté svědomí (zaplatil pokutu a může jít), je však exemplárně poučen. Napřed musí být doléčen, exemplárně napraven. Jack musí ukrást Grál. Musí to udělat právě proto, že to odmítá. Odmítá porušit společenskou normu. Odmítá chovat se iracionálně. Odmítá octnout se mimo normální společnost. Musí to však vykonat, aby zachránil Perryho a skrze jeho záchranu i sebe sama. Vyléčil své sobectví a napravil se. - Prostředky jimiž dokáže Gilliam vzbudit pocit mystična jsou prosté, účinné a proto geniální. Mezi brilantně odvedenou režisérskou práci patří samozřejmě taneční scéna v nádražní hale, ale jsou tu i další. Proměna otrhaných žebráků v bludné rytíře, Perryho sledování Lydie nebo krádež Grálu jsou ukázkou toho, jak najít zázračno uprostřed New Yorku. „I like New York in June. How about you?“ (11.04.2004)

Od Gilliama bych čekal trochu víc. I zde sice nacházím útržky jeho fenomenální fantaksní představivosti, ale ta zde hraje podružnou roli a ustupuje příběhu, který mě ovšem nijak zvlášť nezaujal. Přišel mi dosti neuspořádaný a neucelený. Kdyby nebylo výkonů dvou hlavních aktérů, byl bych asi zklamán. (04.11.2005)

Nemohu zazdít fakt, že Terry Gilliam je zručný filmař, obohacující diváka svým zvláštním, fantaskním viděním světa, které mívá nezřídka i hlubší myšlenku. Co mi vadí, je způsob přehánění, jako kdyby chtěl všechny své postavy, náměty, pointy, zvraty, reály i vize (které by samy o sobě mohly být i geniální) vměstnat do jednoho projektu, přitom by se na nich dalo slušně vystavět filmů několik. Důsledkem je všeobecný zmatek, kdy například pochopím, proč je Parry blázen jako když vyšije, ne tak už jeho nenadálý obrat, kdy oděn v bílém distingovaně klábosí u večeře. Nejhůř stravitelná však byla groteskně přemrštěná postava Lýdie, která, krom svých mindráků, nezažila žádný hlubší zásah do psychiky - přehrávaná Amandou Plummer si často počínala ještě cvokatěji, než hlavní cvok. Abych jen nerýpala, výčitkami mučený hrdina v podání Jeffa Bridgese byl skvělou volbou a jediným důvodem, proč vydržet do uklopýtaného konce. Škoda, že totéž neplatí o Robinu Williamsovi - "kterého nemohu vystát a jehož ublekotaný, hřejivý a dobrácký styl hraní mi leze na nervy" - stejně, jako uživatelce Mi Nü-Chai, jejíž slova jsem si s dovolením vypůjčila - líp bych to totiž nevyjádřila :-) (03.10.2009)

"Jen bych si přál, abych nějak mohl splatit svůj dluh a jít domů!" Nepočítám se ke Gilliamovým fanouškům, ale tenhle jeho film zbožnuju. Už když jsem ho viděl poprvé někdy v půlce 90. let na Nově, tak mě totálně sejmul a vždycky si u něj rád nechám stáhnout krk a dojmout se Jackovou i Parryho tragédií, přátelstvím i jedním z nejlepších filmových vyznání lásky (Parry a Lydie). Drsné, vtipné, poetické… a dojemné jako blázen. A herecké výkony všech zúčastněných famózní. Giliamův nejlepší film. (16.07.2005)

Musím se přiznat, že tenhle film mi dlouho unikal a to vlastně jen proto, že název ve mě evokoval, že půjde o nějaký rybolov. Vážně! A to se mi tak zaklínilo v hlavě, že jsem o něj nestála ani potom, co jsem byla důrazně upozorněna, že se v něm ryby chytat nebudou a že Bridges a Williams a bla bla bla. Trapas, co? Tak teď, když jsem to proflákla, můžu směle říct: jsem ráda, že jsem si na Gilliamův "pohár vody podané, když je žízeň" počkala. (27.10.2006)