Prosperovy knihy

Na Greenawaye jsem jednou už narazil, když jsem se díval na Vizije Evrope, tak tam měl jeden segment. Díky tomu mě nakonec ani nepřekvapilo, že tady není scéna bez nahého člověka. Z celého filmu mám pocit, že Greenaway chtěl udělat vizuální podívanou (děj tady fakt skoro nehraje roli), a ono se mu to někdy skutečně daří, ale bohužel pouze jenom někdy. On ten film totiž strašně trpí tím, že se utápí v Greenewayově zálibě, které já moc nerozumím. Krásný obraz pro mě nevytvoří, když bude malej kluk chcát do rybníku nebo když tam bude pochodovat několik nahejch mužů. Mě to tam celé přišlo úplně zbytečné, díky čemuž celý ten film strašně trpí. Trpí i délkou, dvě hodiny jsou prostě moc a nudil jsem se. Jo, něco zajímavého tam je, ale toho zajímavého je málo. 2* (10.01.2019)

Peter Greenaway je magický obrazotvůrce, který mě tentokrát velmi originálně, pomocí barevné koláže scén evokujících živé malby, starých písemností, kreseb a výjevů klasického „shakespearovského“ divadla přenesl ve velkém stylu kamsi do doby dávné renesance... a mně se tam na dvě hodiny ve společnosti majestnátného hereckého projevu Johna Gielguda i nečekaně zalíbilo. Moje menší okouzlení artovým filmem tentokrát častěji vycházelo z vnitřního pocitu fascinace, než z přínosu v podobě sdělení hlubších myšlenek, které bych dokázal jasněji popsat. Nicméně ač jsem tedy z Prosperových knih oproti některým předchozím režisérovým filmům (Architektovo břicho či Kuchař, zloděj...atd.) již cítil značnou převahu formy nad obsahem, ve finále mi to až na pár pocitově roztahanějších pasáží ani příliš nevadilo, protože forma dokonale podporovala navození atmosféru umění starší doby (a současně zobrazování oné starší doby v umění), kouzelně se snoubila s obsahem sbírky knih titulní postavy, často mi svou nápaditostí (včetně muzikálové části ve druhé polovině) vystačila ve zmíněném propojení s výtvarným uměním a divadlem k podmanivému a nezaměnitelnému žážitku a rozehrané útržky z královského dvora přeci jen v těch stylizovaných dialozích k něčemu silnějšímu dospěly. [80%] (24.04.2024)

"Renesanční sbírky měly ukázat spojitost přírodních a uměleckých forem, přechody mezi zázraky přírody a lidskými výtvory. Kunstkomora tak podávala plastický obraz světa v jeho mnohosti a šíří, podle principu přírodní filozofie a magie, že 'vše je obsaženo ve všem' (omnia ubique)". (popiska v Umprumu) Greenawayovy filmy jsou touto kunstkomorou, v níž se mikrokosmos autorovy umělecké vize obtěžkané tolika vnitřnímy obrazy temnou komorou projektuje v makrokosmos barokně přetékající mizanscény, kunstkomorou, která chce říct vše a která skutečně říká vše: nestačí jeden filmový obraz, superpozice obrazů zdvojuje listování knihou, která je definitivním výčtem všeho vědění - u Greenawaye jsou filmy třeba nahlížet jako přirozené přecházení knihy ve film a naopak, jelikož písmo a vědění mohou být v každém okamžiku estetizovány a obrazivost kdykoliv pohlcena alchymií slova, jež 'bylo na počátku' všeho a z něhož se zrodil i autorův manýrismus, v němž se jediná esence božího demiurga - režiséra manifestuje zdaleka nejen sedmerem svobodných umění, ale všemi uměleckými formami v dosahu ducha klasiky. (27.03.2023)

Utkal si z tej látky rovnako krásny sen ako Prospero, ako Shakespeare... a postavy i filmový svet si odel do barokových šiat mágovej mysle. Nie, tento film nie je mätúci. Je prostý. Na jednej úrovni je ostrov v podstate len alegorickým stvárnením Prosperovej mysle - mysle učenca, ktorému z hlavy tryskajú najrôznejšie obrazy, mysle mága, ktorý ovláda každú čiastočku reality, a to až do tej miery, že aj ostatné postavy hovoria sčasti jeho rečou. Všetky tie obrazy a vízie sú tu obrazmi Prosperovými a istá ich nesúdržnosť je tu vlastne akýmsi stvárnením "prúdu vedomia". Na druhej úrovni je samotný film manifestáciou Shakespearovej barokovej vízie o réžii a divadle. Vízie tvorcu, autora, ktorý tká svet zo svojich prekrásnych snov. Tak ako Búrku môžeme vnímať ako akúsi Shakespearovu osobnú rozlúčku s divadlom a Prospera ako režiséra, tak sa aj tu skrz Prospera zjavuje Greenaway so svojou láskou k baroku, so svojim svojským, postmoderným prístupom k histórii a k rozprávaniu, so svojim ironickým, až absurdným humorom, so svojimi víziami, ktorými pretvára realitu na svoj obraz. Nuž a v odkaze na Shakespeara a jeho Búrku sa môžeme opýtať: Kde sa to hodí viac, než práve tu? Greenaway sa tu akoby prepojil so Shakespearovým duchom a vytvoril absolútnu adaptáciu. Vlastne, keby Shakespeare žil, inscenoval by podľa mňa Búrku pre film práve takto. Toto nie je len prostá aktualizácia, či postmoderná hra, toto je totálne súznenie. Vskutku prekrásny nový svet. (27.08.2021)

Bouře je z mnoha ohledů obtížně zinscenovatelná Shakespearova hra, jen zřídka uváděná na jeviště. Tím horší muselo být její převedení na filmové plátno. Už jen dát dohromady dostatečné prostředky na tak náročné dílo a neztratit svou uměleckou představu mezi rozporuplnými zájmy ko-producentů musel být zapeklitý oříšek. Vznikl film, který může být ozdobou leckterého filmového festivalu a evergreenem v nabídce filmových klubů, ale v běžné distribuci by se se stoprocentní jistotou neprosadil. Film vznikl ještě před nástupem videokamery, a vyznačuje se proto jasnými barvami, ostrým kontrastem a má vůbec skvělou vizuální stránku. Výtvarné zpracování je konec konců důvodem, proč jsem se přiklonil k pětihvězdičkovému hodnocení, protože celý snímek jako by byl poctou mistrům výtvarného umění. Celkový dojem: 90 %. Prosperovy knihy jsou opravdu filmem, který se nehodí pro každého, má poměrně dlouhou stopáž, která je nabitá spíš poetickými obrazy než dynamickým dějem. (07.08.2008)