Lucy

stejně jako žádný střízlivý divák si ani já nedělám nejmenší iluze, že se Lucy svého námětu (a jeho implikací) chápe se vší vážností, kterou předpojatí kritici tak zoufale postrádají. vedle podnětnější Transcendence, seriózně míněného sci-fi z téhož roku a s podobnými motivy, může Bessonův akční biják vypadat vyloženě hloupě. námět je tu samozřejmě hlavně záminkou ke všemu tomu trikovému spektáklu, který si ovšem dovedu sám o sobě vychutnat jako svého druhu guilty pleasure. ale to je na tom filmu právě to kouzelné, že přestože nemá větší ambice, než být efektním sci-fi akčňákem, nápadně v sobě odráží rapidní vývoj v rámci vlastního žánru. /// jelikož se odborně nespecializuji na dějiny filmové sci-fi a zkoumám historii svého oblíbeného žánru víceméně na popud osobní zvědavosti, vytvořil jsem si svůj vlastní, laický systém, který mi umožňuje se v tomto nepředstavitelně rozmanitém prostředí zorientovat. systém je založený na strukturování dějin žánru v rámci filmového a televizního média podle témat a tematických motivů, nebo ještě přesněji podle otázek, které klademe nikoliv my, diváci, filmům, ale otázek, které (si) kladou filmy samotné. /// je fascinující uvědomit si, že v žánru, kde si ještě před půl stoletím převážná většina filmů kladla otázky leda po způsobech, kterými "ti zlí vetřelci z Marsu servírují lidské maso", jak ostatně svého času parodovala už jedna epizoda Simpsonů, dnes se i v rámci relativně hloupého akčního scífka dumá nad otázkami Singularity a trans- či dokonce post-humanismu. Lucy možná není příkladným zástupcem dobrého sci-fi, ale je nádherným symptomem velmi prudkého a nezadržitelného vývoje vědeckofantastického filmu, vývoje, který by singularitarián mohl s trochou drzosti označit za paralelu k exponenciálně se zrychlujícímu vývoji lidstva jako takového. vrchol je na dosah. jen si počkat. (15.02.2015)

Původně jsem Lucy vůbec vidět nechtěl, jelikož Besson tvoří posledních skoro dvacet let synonymum pro dobrovolnou lobotomii. Tentokrát ovšem nabízí nečekaně vydatnou porci švandy, přestože debility je opět nad doporučenou denní dávku. Představa, že zdopovaný lidský orgán ovládá celý prostor a čas je zhruba stejně uvěřitelná jako ta, že supernebezpečná asijská mafie zašije do bříšek obětí velké pytle s drogou, o níž prokazatelně nikdo neví, co vlastně způsobuje. Důležitá je hravá forma, nadhled a humor; všeho je požehnaně, všechno funguje a když už přijde na přetřes zdánlivě slabší chvilka, má alespoň pořádně WTF odér (například když hlavní hrdinka emotivně telefonuje se svou matkou, zatímco v ruce drží pistoli a míří na chirurgy, kteří jí operují břicho). Takhle nějak by se měly točit debilní filmy! Abych nezapomněl, Scarlett je samozřejmě výborná. (20.10.2014)

Luk chtěl být tentokrát ve svém díle hlubší než obvyklý Mariánský příkop, a tak hodil do kopírky Všemocného a rozvinul wykydpedický blábol o využití pouhých deseti procent kapacity do přísně vědecké, generově vyhraněné akční studie, co by bylo, kdyby měly slepice mozek. Výsledkem je nudný, hloupý a hnusně natočený zvratek, jemuž k „naprosté dokonalosti“ chybělo už jen asi tak čtyřicet dalších, po zuby ozbrojených a na všechny strany střílejících, agresivních ťamanů. Jako, myšlenka to není špatná, to rozhodně ne! Znám pár tymolínových krasavic, co jsou kapacitně s bídou tak na dvojce, a bylo by rozhodně velkým přínosem pro lidstvo, pokud by se daly něčím vydrogovat alespoň k pětce. Uvedu příklad. Kysličníková pipka se nabídne, že, mimo jiná čtyřková rozptýlení, také uvaří oběd. Přejete si guláš. Vzorně přikvačí i s nákupem, pustíte ji tedy do kuchyně a věnujete se u televize lahváčům nebo jiným ryze vědeckým výzkumům. Po hodině usoudíte, že je tam již nějak dlouho, a jmete se zkontrolovat, jste-li stále pánem situace. Naleznete ji ponořenou v Papinově přístroji stojícím na lince, jak brunátná v obličeji a s urputným funěním obepíná dlaněmi kus krvavé flákoty a usilovně do ní zatíná prsty. Na, v této situaci jistě ne neopodstatněnou, otázku „Co děláš, pičo?“, si jen neuroticky odfoukne neposedný pramen blonďaté kštice z oka a vzdorovitě odpoví: „No, co asi, kurva!? Dusím hovězí! Přesně podle receptu!“ Vidíte! V životě každého muže jednou nastane okamžik, kdy je čas hodit špagety do vroucí vody, vykopat Skarletku ze dveří a po jídle raději ošukat tu kližku, protože s ní máte stoprocentní jistotu, že si post coitum i inteligentně popovídáte. (13.10.2014)

Kategória "zábavná blbosť" povýšená na nový level. Keby existoval film podľa známeho webu I fucking love science: The Movie, toto by bol druhý diel - Lucy: I love fucking science. Besson zobral doslova, že Scarlett je bohyňa a natočil besný haluzný guláš, v ktorom je všetko od perfektných akčných scén až po Freemanovo vysvetľovanie, dinosaurov a vybuchujúce planéty. No a nechýba bessonovská bazuka - bez nej by to proste nebol Besson. Chujovina? Obrovská! Ale natočená s takou chuťou, tak nespútane a s takou očividnou zábavou na pľaci, že mám okamžite chuť pozrieť si to znovu. Navyše: Scarlett je v tom celkom presvedčivá. Mne sa páčilo už vlaňajšie The Family, ale až toto je návrat šialeného Bessona z čias Piateho elementu. (28.08.2014)

Být 90. léta / mluvit Morgan Freeman všechny monology po vdechnutí hélia, bylo by to za 100%, takhle cením hlavně jako velmi zábavnou ztrátu soudnosti. Ne každý to umí s takovým nasazením a dynamikou jako Besson (ta honička Paříží!). Mám pocit, že nějak takhle by vypadala filmová verze Prdele, která chcala. Bohužel / Bohudík v době, kdy blockbustery vymýšlejí, jak co nejlépe zaměstnat 10% mozku, je Francouzovo nekontrolované bobtnání v těch zbylých devadesáti spíš prima bizárek. BTW Choi je sick a Scarlett se docela žůžově snaží uhrát i ty nejdebilnější scény, jako je zfetlý cituplný telefonát mámě. Já se na (po)Lucy vlastně vůbec nezlobím, jednou za čas člověk potřebuje vypláchnout synapse cizím šílenstvím... [50-70%] (29.07.2014)