Křižáček

Jsem nadšená, že se dá v současné tuzemské kinematografii objevit takový poklad, jakým je Václav Kadrnka a jeho film Křižáček. Trochu mi to evokuje skvostné snímky Františka Vláčila, čímž chci zároveň vyjádřit přesvědčení, že v černobílém provedení by k dokonalosti tohoto dílka už chybělo jen málo. (80%) (19.10.2020)

Tady to vezmu trochu že široka: Kdybych si mohl vybrat, který existující film bych chtěl jako režisér natočit, bylo by to něco mezi Marketou Lazarovou a Údolím včel ( nebo alespoň Adelheid :-) ) od maestra Vláčila. Pan Kadrnka zjevně z těchto filmů cituje - viz procházka po pláži nebo výstup křižáků ke kostelíku. A ještě k tomu přidává minimum dialogů ( Béla Tarr inspiroval? ) a dlouhé záběry ( Tarkovskij? ). Cením si konceptu i odvahy, protože rozhodně nejde divákovi naproti. Proto 4 zvezdy ikdyž celkově vzato jde o film průměrný. A tím se dostávám i k negativům: Hlavně mi vadil neširokoúhlý formát - pánové sice na diskuzi obhajovali, že šlo o záměr - ale pokud se film zříká některých složek ve prospěch vizuálna, přijde mi to prostě slabší a kamera neohromí. Hudební složka byla dobrá, ale opět bych vzhledem k pojetí filmu očekával něco výraznějšího a pestřejšího ( ovšem maestra Lišku už asi nikdo nenahradí... ). A ikdyž herecké výkony nejsou špatné, řekl bych, že chyběla výraznější fyzická složka - přece taková středověká pouť nebyla procházkou růžovým sadem... Stejně tak emočně to bylo plošší než bych čekal. Takže znovu ocením snahu o vizi a v dnešní české tvorbě originální přístup. I myšlenka filmů o rodičovské zodpovědnosti je zajímavá. Ta náboženská linie je jen zřejmá kulisa bez hlubšího procítění. Nicméně Vláčil to prostě zdaleka není a cenu 52. KVIFF bych neudělil... (12.07.2017)

Experimentální či minimalistický, jemně vycizelovaný film ve facetách poetiky (Svojanovský křižáček Jaroslava Vrchlického, víc plodného než úspěšného spisovatele a překladatele), obrazu (fotografická až malířská přesnost Jana Baseta Střítežského) a hudby (jak ji již delší dobu známe od manželů Havlových). Václav Kadrnka rezignoval na Svojanov a těsné údolí pod ním; pro svůj záměr mu lépe vyhovovaly italské planiny a hvozdy. Herci byli řádně vyškoleni v lehkém cvalu (žádné vyšší nároky na ně v podstatě kladeny nebyly); jejich hlasy zněly jaksi neosobně, snad pro nepřítomnost jiných zvuků. Pátrat po tehdejším významu latinského slova "pueri" (děti, chlapci, bezzemci,.. - srovnání: bílí plantážníci říkali podobně svým otrokům "boys") nebudu, to bych šel proti filmu. Každpopádně to byl po hodně dlouhé době první český film, který mě hned od začátku neiritoval. A myslím, že by se líbil i Jaroslavu Vrchlickému. (15.12.2018)

Meditativní cesta výčitkami sžíraného otce za zmizelým synátorem je na české poměry až nečekaně zdařilá. Vizuálně i výpravou konkuruje zahraniční produkci. Na druhou stranu je to místy strašně natahovaná nuda. Honba za delší stopáží je sice maskovaná za umělecký záměr, ale po chvíli je snadno prokouknutelná. Herecky neselhávající Roden většinu času mlčí a tváří se zachmuřeně, nemá prostor to pořádně rozbalit. Zamrzí fakt, že film na určitém místě skončí zcela bez pointy. Odvážné ano, uspokojivé moc ne. Navíc ČT2 měla nastavený zvláštní poměr stran, který sledování trochu kazil. P.S: Přídomek roadmovie je tu nalepený, jen aby přitáhl pozornost. Žádná silnice se ve filmu nevyskytuje. (30.06.2018)

Nemohu, než vstoupit do skromné Křižáčkovy armády oddaných a bít se za jeho zcela opodstatněné místo ve světě. Pravda, trochu se lekám převahy těch (řečeno s Ginsbergem), kteří by Poezii nepoznali, ani kdyby je přepadla za bílého dne, ale za Křižáčka jsem ochoten položit život (alespoň svého zdejšího avataru). Tak velkorysý film, nabízející divákovi filozofické impulsy, prostor k jejich zachycení a svobodu k interpretaci, nevykvete na českém filmovém úhoru často. (06.04.2018)