Alphaville

Jean-Luc Godard byl natolik osobitý tvůrce, že i svému noirovému sci-fi dodal skvělý náboj a vizuální stránka je výborná, a to přesto, že se v podstatě jedná o současný svět bez nějakých velkých vynálezů. Jde ale o to, jak ten svět funguje, jak je popisován, co postavy říkají. A to rozhodně není špatné, jen ta atmosféra na mě působila víc než filosofie, což bych nečekal. (12.02.2015)

Godard nebude můj oblíbený režisér. Tento experiment je snad jen hračkou pro extravagantní a sexistické fajnšmekry. Nic rozumného a smysluplného jsem v tom nenašel. Je pravda, že jsem to vydržel něco přes hodinu, ale i to byl na mě slušný výkon. Maximálně je v tom zajímavá kamera a sem tam architektura v interiérech, ale to je vše. Víc než hvězdičku si to ode mě nezaslouží. (27.01.2012)

Umělci lkají nad morální krizí od počátku lidstva. Hesiodos zvěstoval úpadek Řeků (mladí nezdraví staré) a opěvoval dávný věk bohů a hrdinů. Pro Platóna byla jedinou záchranou povodeň, která spláchne hříšná města a nechá přežít jen čisté venkovany na horách (Zákony). O středověku se netřeba zmiňovat (Hus, Chelčický) - a to ho katolická církev považuje za skoro ideální éru! Tedy proti dnešnímu věku stroje a individualismu. Godard vychází z Husserla (Krize evropských věd) a hlavně Heideggera a jeho upadání do "ono" ("il y a", "on"), kdy se dasein odcizuje sobě samému. Jenže místo pamfletu proti kybernetické době sledujeme kňouravé ublíženecké vzlyky francouzského intoše, který se stylizuje do role tajného agenta v dnešním přetechnizovaném a odcizeném světě. Alphaville je spíše materiálem pro Godardova psychoanalytika - fascinace krásnými ženami, jenže Godard mezi nimi nemůže najít tu pravou, nerozumí si s nimi, i když vedou douhé a dlouhé rozhovory, důvěřuje jim, ale ty mrchy ho oklamou, protože pod tvrdou slupkou intoše se skrývá něžné jádro, které touží po pochopení a pohlazení. Dnes na tento věčný ublíženecký slabošský pohled na svět vědomě navazuje Murakami - viz odkaz na Alphaville v Afterdark. Svět tě nechápe, Jean-Luc, ale já také ne. (22.11.2009)

Jak už jsem psal u Nebe nad Berlínem moc nevyhledávám poetické filmy. Poezii pak nečtu vůbec. Ale na tohle jsem se docela těšil. Dost mě totiž lákají Godardovy filmy o kterých jsem toho dost slyšel a četl. Jeho experimentování s filmem mě zaujalo. U konce s dechem což byl jediný film tohoto francouzského režiséra, který jsem předtím viděl se mi celkem líbil. O Alphaville tohle bohužel říct nemohu. Myslím, že chápu co se Godard snažil říct a musím potvrdit, že to je zajímavá myšlenka a celkové dobré téma. Naneštěstí ta výpravná forma, která mě nejvíc lákala se nedá vydržet. Je strašně pomalá, záběry na nápisy (Jih,Sever) mi přišly absolutně zbytečné, monotonní hlas Alphy 60 je nesmírně uspávající. Vlastně ani moc nechápu za co dávám ty tři hvězdičky. Možná je to tím, že nepatřím do cílové skupiny tohoto filmu a nechci mu moc ublížit. 45% P.S. - Godardovi ale dám ještě šanci. (29.01.2012)

Připomnělo mi to podobně antiutopistický Godardův segment s povídkového filmu Rogopag, kde si autor prozkoušel, jaké to je pouze popisovat, naznačovat, na plné obrátky rozproudit diváckou fantazii... - a nakonec neukázat vůbec nic. V případě Alphaville sice vidíme o něco více, ale stejně se vkrádá nepříjemný pocit, že nám je cosi zatajováno. Agent Lemmy Caution zkrátka není tím nejlepším průvodcem a rozhodně všechno neví. Nemůžu si pomoct, ale právě ten zmatek a nejistota mě na tomto Godardově filmu tak pozitivně dráždí. Permanentní pocit, že někde za rámem nebo mimo interiér se děje cosi důležitého, podněcuje fantazii neobyčejně dobře. Asi by bylo poněkud laciné si stěžovat na autorské hry (škodolibé podivnosti), tu zábavné, tu méně. Hlavní je však Godardova dravost prvních let, zde v dokonalé syntéze s vlivy, které tehdy ještě přiznaně obdivoval. Inu, krásná doba, zasloužila by zredukovat na současnost... (20.08.2009)