Leviatan

Nebudu mrhat, společný komentář pro Jelenu a Leviatana je víc než dost. Jak to vkusně říct. Co začal místo filmové hudby používat muzikostroj Philipa Glasse, klesá Zvjagincev s každým novým filmem o propad níž, kde už to nejsou díla, ale produkty. Že by mu začaly diktovat směr, témata i kvalitu producentské peníze? Vybírá si jednoduché, civilně morální náměty, rodinné a místně politické střety na osobní rovině, zobrazuje je povrchně jako třetiřadý pisálek, glosátor do časopisecké rubriky, a mechanicky je prostřídává s čím dál chatrnějšími a odvozenějšími odkazy k církvi (ani ne duchovnu), přičemž mu chybí uštěpačný, nadčasově ironický glanc i mrazivá duševní pronikavost, vnitřní vhled a soucit Dostojevského, a bez toho se mu filmová výpověď stává povrchním a zbytečným kázáním od stolu, intelektuálně svrbivou, neprocítěnou, populistickou esejí. Přestal být originálním filmařem a kdovíproč se vpravil do role komentátora ruských poměrů, jak je povrchně chtějí vidět na Západě (lidi jsou líní pracovat a nemorální,všichni jdou po penězích jako slepice po flusu, církev je poplatná režimu a zbohatlíkům a vyžívá se v pustém žvanění, máme tady mafii a všude jsou prospěcháři a hlupáci bez rozhledu, staří umírají a z nových nikdo nezvelebuje statky svěřené. Úpadek a všiváctví. *** K tomu pak patří, že zlajdačel i formálně, nedbá sevřenosti tvaru (ne, záběr na stejnou větev na začátku a na konci snímku v Jeleně, ani na vraky na moři v Leviatanovi to nespraví), napospas ponechané motivy mu z filmů čouhají jako sláma ze stohu, začal se vyžívat v laciných, nefunkčních a nedbale zpracovaných metaforách (co měl znamenat ten ležící bílý kůň, nainstalovaný dva metry od železničního přejezdu? toho taky ranila mrtvice?) a místo skutečných přesahů a katarzí sahá nejvýš k němým záběrům na moře. Oba filmy, Jelena i Leviatan, jako by byly nakvap vyrobeny konfekčně, stejné rámování, interiéry jako z ruské ikey, stejná herečka, podbarvení stejně znějícím Philipem Glassem na začátku a na konci, stejné titulky, produkce, stejná plochost... Rozdíl je v tom, že Jelena přece jen drží ještě trochu víc pohromadě, zatímco Leviatan se už úplně rozdrobil do roztěkaných, za sebou nahamstaných scén, a v tom, že je ještě nasnímaná poměrně sjednocenou a dívatelnou kamerou - především skrze ty proměny světla, ač i to je samo o sobě kýčovitě levnou a doslovnou metaforou. V Leviatanovi už bije do očí i ten nezájem o vizualitu, o intearkci kamery se snímaným, exteriérové lyrické a čím dál trapněji, násilněji vmontovávané patetické vsuvky pohledů na moře a na hory a na svítání se střídají s interiérovými záběry s otřesně nudnou, tupou, téměř televizní kamerou. Příběh nedrží pohromadě nic vnitřního, je to jen plytká, blábolivě předrmolená navršenina publicistických postřehů, zatímco v Jeleně se to banální sociální minidráma ála Mrštíkovic Maryša dá srrhnout do dvou jednoduchých vět. Čili už na Jeleně lze postřehnout v menší míře všechny nešvary, které příští snímek, Leviatana, naprosto zhůvěřile ubily, a jinak nic nového, co by takový přístup vyvážilo. Zvjagincev by potřeboval být zase úplně neznámý, aby se přestal koupat na vlně zájmu a podlézat Západu. (11.10.2014) (méně) (více)

DODATOK: Po druhej projekcii cítim povinnosť vyjadriť sa k negatívnym názorom a uviesť svoj názor a interpretáciu. Ono sa možno zdá, že Leviatan len produkuje repetitívnu morálnu a spoločenskú šifru zľahka postriebrenú spirituálnym atakom, okázalo v hre na umenie napojenú na národné historické povedomie, ktorá sa diletantsky nenavracia k mnohému povedanému a bez akéhokoľvek glancu a dôstojnosti sa len brodí v bezvýznamnej prázdnote; nie je to však pravdou. V skutočnosti sa však nie medzi riadkami, ale priamo a neodbytne táže na diváka (pretože on sám túto situáciu viac než dobre pozná z médií a umelecky kritických diel), aby si na tie zásadné otázky odpovedal sám. Toto chceme? Sme takí? Sú takí oni? Chceme, aby takí boli? To, čo chýba, musíme doplniť podľa vlastného svedomia. ////////// Lenže realita je iná a, ako poznamenáva Ligter, význam posledného Zvjagincevovho filmu bude zreteľnejší až v budúcnosti. Leviatan je totiž predovšetkým pedantnou, čiernym humorom sršiacou metaforickou reakciou na situáciu v ruskom filme (zhruba od roku 2010, pričom v roku 2012 došlo k ďalšiemu zhoršeniu, sprísneniu a dôrazu na propagandu a komerčnosť pod tlakom Putinovej a Medinského politiky) ktorú s presnosťou odráža v desivo dokonale namierenom zrkadle. Áno, je to presne ten typ filmu, ktorý predstavuje realitu tak, ako ju túžime vidieť, aby sme sa mohli pohodlne uvelebiť v našich pohovkách a povedať si: "Šťastie, že nežijeme v Rusku." A áno, je tak zámerne. Nie však preto, aby odhalil autorskú impotenciu tvorcov, ale jednoducho preto, že naráža na zžieravo mrazivú skutočnosť. Teda že už na dlhú dobu ďalší ruský film, ktorý by sa priamo dotýkal týchto tém, zasahujúcich rovnakým spôsobom (korupcia, vydieranie, pohlcovanie "malých a slabých" tými "veľkými a silnými") i do sféry filmu, neuvidíme. Zato uvidíme stále častejšie filmy natočené presne takýmto, štrukturálne neinvenčným, no skutočne a permanentne bezobsažným štýlom. A keby takým Zvjagincevov film (zdanlivo) nebol, nikdy by sa k nám nebol dostal. ////////// I práve preto sa neodohráva dej v metropole Ruska, ale vyberá si odľahlé miesto kdesi ďaleko, kam ruky Moskvy v prípade potreby dočiahnu, ale oči nedovidia a uši nedopočujú. Navodzuje sa tak vzťah medzi vidieckou a urbánnou oblasťou, ktoré fungujú ako dva svety. V meste funguje zlo, ktoré je omnoho zhubnejšie, no naproti tomu skryté a preto nebezpečnejšie (ruský Filmový fond, ktorý diktuje ambicióznym režisérom tematické okruhy). Na vidieku funguje zlo menšie, len s regionálnymi ambíciami, no odvážnejšie a neskrývajúce svoju pravú tvár. A tak ani Zvjagincev neskrýva pravú tvár svojej výpovede, ktorá na dôležitosti a sile nadobudne až časom. A je len na nás, či pochopíme, čo nám komunikuje, a začneme si uvedomovať hrozivý súmrak nad kinematografickým gigantom (ktorý pre mňa symbolizuje scéna rúcania domu), ktorý si začína miesto serióznych diel budovať monumentálne pomníky vlastnej veľkosti. Leviafan je pomníkom Zvjagincevových ambícií a filmovej kariéry, do ktorého precízne ukryl to posledné, čo ešte môže povedať. Význam Zlatej palmy za scenár preto považujem za prvý krok k politickej očiste - teda v prípade, že porota tento úmysel chápe rovnako. ////////// Pôvodný komentár k 30.6.2014: [AFF 2014] Z času na čas sa objaví film, ktorý rozvíri hladinu a vyvolá vlnu ohlasov - v istých kruhoch značne negatívnych vďaka tomu, čo zobrazuje. Film, ktorý svojou koncepciou a obsahom zatrasie divákom, aby mu otvoril oči. Takým je aj najnovšia snímka Andreja Zvjaginceva. Univerzálne podobenstvo o súboji machiavellistickej samosprávy uzurpujúcej moc (toť onen "Leviathan") s obyčajným bezradným človekom nachádza paralely s cárskym Ruskom a Sovietskym zväzom, zároveň je však dosadené do konkretizovaných kulís moderného portrétu odľahlej časti krajiny, v ktorej bez obalu necháva vynárať sa spod povrchu korupciu, pokrytectvo, lži, podvody, neveru, alkoholizmus (večný problém sarkasticky uštipačne kritizovaný) a zločin pod rúškou zmanipulovanej byrokratickej mašinérie, drtiacej mäso a kosti a zanechávajúcej len trosky a telá, dohnaný ad absurdum. Komentár o úpadku súčasnej ruskej matičky zeme, mrazivý thriller, psychologická drobnokresba charakterov, strhujúca dráma, poeticko-realistický komplexne naratívny celok. Prirovnanie pokrytectva držiteľov moci k pravoslávnej cirkvi, otvorená kritika "svetskej pravdy" a toho, čo je prehlasované za "božiu pravdu", nádych spirituálnosti a pritom odsudzovanie fungovania náboženstva mocných v tom istom momente, sila peňazí a účel svetiaci prostriedky. Precízna réžia, brilantné herecké výkony, súdržnosť deja a okázalej formy (kamera a panoramatické symbolické zábery krajiny sú na špeciálny stĺpček). Najväčšia udalosť ruskej kinematografie aktuálnej sezóny a zároveň film, ktorý má svoj význam a treba ho vidieť. 100% (10.01.2015) (méně) (více)