Mefisto

Tuším, že Hendrik (Klaus Maria Brandauer) měl jasno ve třech věcech, předně se oženil s divadlem a nehodlal se své práce vzdát, pak chtěl přežít, ono s kulkou v hlavě se poměrně dost obtížně zkouší nové představení, no a věděl, že nechce opustit svou rodnou hroudu a mateřský jazyk... Co netuším, je, má-li to kloudné řešení bez znalosti událostí a dalšího vývoje, mně se totiž z pohodlí mého gauče v obýváku a utrpěným dějepisným vzděláním nechce ani za mák soudit... (08.11.2020)

„To jméno si zapamatujte!“ Smluvený sňatek vnitřního kalkulu, nevylučujíc povinné ambice, touhu po dosažitelně nedosažitelném a ďábelský klam umělecké výřečnosti. Škrabošku nasaďte, na svém já však trvejte. Sám umělec, který touží obstát v hledišti slepců, služebníků mašinérie, vrhačů chladné mizérie. Jeviště a hlediště – dva světy, dva protichůdní příslušníci iluze a moci. Nic jiného nežádám, jen návrat na prkna divadelní, která se mi pod nohama vlní. Reflektory, které oslňují, můj zdánlivý vrchol žel předstírají. Svázal jsem nechtíc ruce své, nalezl jsem jen úpis duše rozvratné. Omrzel jsem se již ideologii stvořené. Oblékl jsem její šat, předstíraný žoldák z lásky k divadlu, padl. Prožít a naplnit, odčinit „bláznovství strůjců“ v pravý čas, odstranit pudr z figurek mas, posledním výstupem marionety v publiku zmást. Zatykač" jsem sám sobě vystavil. Jak pozdní přiznání vlastnímu sebezapírání. „Jsem jenom herec, herec z povolání.“ (10.03.2015)

Mefisto mě přesvědčilo v tom, že jsem narazila na další ze skvostů německé kinematografie. Po prvních pár rozpačitých minutách to byl dokonalý a strhující zážitek s vynikajícím hereckým výkonem Brandauera v roli Hendrika. A to mohu říct, že na mě zpočátku vizuálně moc sympaticky nepůsobil, ale jeho oči v závěru ......síla. Myšlenkově hutný, ničím nenudící příběh člověka, který jak tam bylo řečeno "strčil hlavu do písku a nebyl schopen zaujmout jasné stanovisko" k poltické situaci v nacistickém Německu Co ho k tomu vedlo je napsané už nahoře v obsahu a já k tomu mohu jen dodat, že to byl jednoznačně můj nej film tohoto měsíce, který každopádně doporučuju."Já jsem jen herec. Herec v Německu, nikdy nebudu nic jiného.". Hendriku jsi schopen za těmito slovy stát s čistým svědomím? (30.11.2013)

Zrcadlení Klause Manna, syna Thomase Manna, na téma Gustafa Gründgense (1899-1963). V románu a posléze ve filmu je formováno jako vzestup Hendrika Höfgena skrze provinční koketování s levicí v Hamburku, zlomené ovšem záhy společně s růstem kariéry v Berlíně a proměněné v poklonkování pravici. Klaus Maria Brandauer tradičně prožívá naplno všechny vrcholy své postavy. Jako ambiciózní herec zabředává do divadelní předválečné atmosféry, do toho neopakovatelného světa, který byl tak surově zničen. Tato zkáza pak ruku v ruce způsobí vzestup a pád mnoha takových Hendriků, kteří si ani během těch pár let nevšimli, že budoucnost pro ně může být už jenom horší. Co je ale zdaleka nejzajímavější, je zachycení ve vedlejší linii příběhu německé černošky, což skutečně ve filmech z meziválečné doby nebývá zvykem. (05.01.2012)

Prečo človek nemôže byť tým, kým byť chce? Otázka pre umelcov a všeobecne citlivých ľudí s hlavou v oblakoch obzvlášť závažná. Divadlo je predsa viac ako režim! A ste si tým istý, pán Mefisto, poslíček jedného nacistického pohlavára? Žena vám utiekla, milenku vám vzali, kamaráta eliminovali a teraz hráte už len pre hŕstku extrémistov hrajúcich sa na Bohov. O pár rokov by to všetko našťastie skončilo, ale to vy ešte neviete. Chcete robiť proste to čo vždy a zmenené podmienky nechápete, ale akceptujete. Bábka na šnúrkach diabla predsa nemôže konať anjelské skutky. A opona bude stále bolševicky červená. Bola to zmätená doba, čo už len mohla urobiť s jedným človekom, ktorý vníma a cíti? Má si udržať vysnenú prácu, alebo slobodu? Zachovať si divadelnú masku, ktorá sa dokáže zmeniť na čokoľvek, alebo vlastnú tvár? Samé existenciálne otázky, niet sa čomu čudovať, že ďalšou jeho veľkou rolou bol Hamlet. (20.04.2014)