Proti přírodě

Proti přírodě? Já půjdu spíš proti proudu. Ole Giæver je do sebezahleděný egocentrický exhibicionistický (ehm, kdyby měl aspoň čím) narcis, jenž podává světu své názory bez obalu a možnosti následné debaty (chlapi jsou promiskuitní dětinská nedospělá a sebezahleděná hovada, zatímco ženy jsou kuchyňské puťky bez špetky inteligence a jejich děti mají problém navázat vztah s otcem). Ole Giæver "svůj pohled" na svět zastírá pod nálepku "všichni si to myslíme, ale bojíme se to říct nahlas", přičemž by správné motto filmu mělo být "co si myslím já, myslí si i ostatní". Proti přírodě je rozbředlá pseudointelektuální sračka bez přidané hodnoty u níž zamrzí překrásné záběry přírody. Neskutečné hype, jež uspokojí diváky, kteří jdou za stádem a jako ovce se smějí tomu, čemu ostatní. Norský film nikdy neklesl tak nízko do hlubin filmového bahna. (19.02.2015)

Po delší době jsem měl možnost vidět v kině skutečně epesní filmový portrét. Když se zamyslím nad podobnými náměty, nenacházím ve své hlavě mnoho shod. Uvolněná komedie Po čem ženy touží nebo smutný Věčný svit neposkvrněné mysli se ubíral myšlenkovými pochody, jenomže Ole Giæver šel ještě dál a natočil film o člověku hledající návod na svůj život. . To rovněž vysvětluje, že kromě režie si v celém filmu zahrál spolu se svou rodinou. Neustále se snaží mít lidský pohled na věc. Emoce při hledání sebe sama působí naprosto upřímně a mě to připomínalo nejběžnější situace ze života, jako bych se do Martinovi role převtělil já sám. Každému z nás rotují v hlavě tisíce myšlenek, bádáme nad tím jak by jsme mohli být lepší, jak ostatní by se měly chovat k nám, co by bylo kdyby nebylo, co bude když to či ono uděláme. Myšlenkové pochody doprovázejí veškeré naše počínání, někdy nám dokáží pořádně zamotat hlavu. Dostávají nás do nestandardních momentů, kdy můžeme zapomenout kým jsme a co představujeme. Výlet do přírody se může nabízet jako jedna z možností jak vytřídit negativní myšlenky, v podstatě o tom vypráví příběh. Jednoduché to hrdina rozhodně nemá a jeho citová rozpolcenost je přesně ztvárněna. S tím souvisí i intimita, která je zpracována v poněkud otevřenější formě. Kromě bezprostředních myšlenek filmové postavy Martina odhazuje svůj stud sám režisér, jenž se dobrovolně nechává točit při scénách, kde by jiní byli otočeni zády. Melancholická nálada je naštěstí skromnější než by se z popisu dalo čekat, pořád osciluje mezi komedií a dramatem. Není tedy důvod odejít z filmu se špatnou náladou. Dospělý a přesto přístupný, intimní a přitom odtažitý, snový, takový je film Proti přírodě, který si mě naprosto získal! Bez váhání * * * * * (18.02.2015)

Příjemná a přesná sonda do hlubin fantazie, fóbií a tužeb muže středního věku, kterou po "Forever Young" vrcholu odstřelí rozbředlá a stále sebelítostivější druhá polovina s několika fantaskními scénami, které bych ze své hlavy vyháněl nejspíš lopatou. Právě brutální upřímnost, daná kombinací vnitřního monologu a prolínání reality a subjektivní perspektivy, nakonec nezafunguje ve prospěch filmu. I tak si cením nápaditost a šanci ženám ukázat, co se mi děje pod čepicí. (19.02.2015)

Takové super téma a tak mizerný film! Mimo několika scén to bylo naprosto nezáživné a jediné co stálo za to, byly panoramata norské přírody. Každá slibně rozjíždějící scéna byla během několika střihů zapomenuta a nerozvíjena. Konec filmu byl natočený jako kdyby štáb zjistil, že jim právě došly peníze na film. (09.03.2015)

Pěkný snímek, taková sonda do myšlení člověka, který neví, co se životem. Je to drama v pravém slova smyslu, naproti tomu komedie – jen z části. Humorné situace, humorné myšlenkové pochody tam jsou, ty jsou ale humorné jen do té doby, dokud si neuvědomíme, že takový život prostě je – zřejmě alespoň v Norsku. Vidíme totiž obraz zbytečného člověka – trochu Ibsenova Peer Gynta. Na rozdíl od Peer Gynta zde ale hrdina nechodí po bájných místech ani vzdálených exotických zemích, ale jen po okolní přírodě; další rozdíl je v tom, že Peer Gynt končí v podstatě katastrofou, Proti Přírodě nekončí vlastně nijak, všedním návratem do všedního života, se stejnou beznadějí, kterou hrdina prožíval. V kontextu závěru tak divák zjišťuje, že hrdinova cesta vlastně neměla žádný cíl; co je rovněž pozoruhodné, snad nic z toho, do čeho se na cestě pustil, se mu nepodařilo. Zdá se, že hrdina spíše než Peer Gynt si zaslouží být roztaven na knoflíky. V tomto kontextu pak diváka napadá, proč snímek vlastně vznikl. Autor sám na besedě po promítání přiznal, že film v podstatě vznikl proto, že měl málo peněz, a na nic jiného by mu nezbylo. Příběh prý přitom není autobiografický. Potud lze říci, že to je scénáristicky téměř dokonale zvládnuté a stejně dobře odehrané, na otázku proč to však neodpovídá. Snímek tak může plně oslovit zejména diváka, který sám je v situaci, že přemýšlí obdobně. Jo a naproti tomu, co napovídá plakát, ten film není celý nahatý (což, pravda, bylo trochu zklamání). Hodnocení ponechám na pěti hvězdám, protože jsem se přece jenom dobře pobavil a dané úvahy se mi honily hlavou spíše později. (Peer Gynt mě napadl už během snímku, škoda, že jsem na to po skončení zapomněl, mohl jsem se na to autora zeptat.) (17.02.2015)