O-bi, O-ba - Zánik civilizace

Stuhr a Jandová, dva nejlepší polští herci té doby se dali uhovořit na pokus o postapo, asi dostali dobře zaplaceno. Jinak si neumím vysvětlit, proč mrhali svými talenty v tomto nepovedeném filmu. Průhledná alegorie mezi vysíláním o neexistenci Archy, tajuplným zdůrazňováním její existence a tehdejšími stranickými postuláty je zřejmě jediným malinkým plusem. Naprosto odfláknutý vizuál, na kterých mnohdy filmy tohoto typu stojí, nulová myšlenka, přemrštěná hudba, která by se více hodila k filmu o křižáckých taženích a režie rozbředlá podobně jako závěrečný sníh. (04.10.2020)

Polská postapo vize přeživší komunity čelící falešné záchraně v mírně tísnivém vizuálu. Náturu lidí vystihl režisér solidně, respektive vyobrazil tak, jaká by byla v podobné situaci ve skutečnosti. I ta idea se spásou v podobě neexistující Archy nebyla k zahození, nicméně potenciál Szuklin úspěšně pohřbil. Tuny nudných scén, hlavní postava chvílemi jedná zcela racionálně a poté se chová jako jedinec, kterému z radiace hnije mozek. Během projekce jsem měl problém film žánrově zařadit. Rejža chtěl patrně zkombinovat podobenství (?), poetiku (Dopisy mrtvého) s prostým, leč účinným příběhem varujícím lidstvo před jadernou apokalypsou (Vlákna). Nepovedla se ani jedna část. Snímek se brouzdá temným syrovým podzemím, v němž jsou poblouzněné lidské trosky krmeny knihami a marně se čeká na záchranu, která nikdy nedorazí.. Mohlo to být celé uchopeno daleko lépe. Závěr ala Davídek Lynchů už rozebírat nehodlám. (07.07.2020)

Kdybych měl vybrat několik režisérů, které bych vnímal v rámci sci-fi žánru jako zásadní, protože do něj přispěli buď opakovaně nebo s něčím osobitým i nadčasovým, Piotr Szulkin by se mezi nimi mohl spolehlivě ocitnout. Přeci jenom v letech 1979–1986 natočil hned 4 postapokalyptické sci-fi s ojedinělým stylem a atmosférou, z čehož minimálně Válka světů – příští století mi přinesla silný zážitek, i ty další dva filmy mi připadaly zdařilé, originální a hodné pozornosti. Jenže i mistr tesař se ve svém oboru někdy utne a mnou právě viděný, poslední zbývající snímek ze Szulkinovy postapo série na mě přesně jako takové utnutí zapůsobilo. Zápletka obsahující podobenství o přeživších lidech, kteří kdesi v podzemní továrně čekají na záchranu v podobě příletu (patrně neexistující) Archy, mě sice na chvíli zaujala, ale v samotném provedení ve víru nekonečných bizardností a bláznivých postav uprostřed klaustrofobického prostředí ke mě potenciální přesah příliš nedokázal proniknout. Zatímco nasledující Szulkinův film Ga, Ga – Sláva hrdinům měl v sobě zároveň pro mě podmanivou nadsázku a fungoval v něm absurdní humor, zde to vypadá, že se všechny ty bláznivé výjevy berou úplně vážně a občas to spadá až do odporné nechutnosti (naturalistické vracení před kamerou a pod.). Sice tu nechybí hutnější temná atmosféra, ale moc mě nevzala, pokud byla téměř celou dobu úplně stejná a negradovala. Ani oblíbený Jerzy Stuhr mě tady moc nedokázal zaujmout, ani k jeho postavě bloudícího chlápka jsem si jaksi nic nenašel. Celou tu bizardnost zachránila až poměrně slušná poslední třetina, kde děj se konečně někam posunul a nabídl i pár silných obrazů (mj. ten se slepě veřícími lidi na útěku za Archou uprostřed stoupající mlhy) a dost působivý „nadpozemský“ závěr, žel vzhledem k mým celkovým dojmům víc než lepší 2 hvězdičky nedokážu dát. [50%] (27.11.2021)

Nejmrazivější Szulkinův film, jenž nekompromisně vtahuje do podzemního světa, v němž už jde spíše o poslední zbytky lidskosti, kontinuity a jediným, co udržuje poslední pouta z humanitou je víra ve spásu. Szulkin a jeho štáb zde vytváří naprosto sugestivní a úžasně nafilmované obrazy a výjevy, jež daleko předčí to, co v té době vznikalo u nás. Praskající kupole jako memento blížícího se zániku, davy anonymních a čekajících lidí, jež nevědomky požírají poslední vazby na svůj rod a přitom připomínají hrůzné obrazy z koncentračních táborů, symbolický a nadějeplný motiv provazochodkyň... Film překypuje nápady a mrazivou ironií a některé scény jsou až na hranici geniality (muž zavřený v chladničce), navíc je velmi zajímavé sledovat pouť byrokrata, jenž se ze snahy o sebezáchovu a udržení pořádku setkává s různými postoji k nejisté spáse a nakonec z letargie procitne v ideu být sám spasitelem. Zde mi však opět přišlo, že Szulkin spíše mapuje a načrtává a nenechá témata pořádně rozvinout, postavit na nich pořádnou narativní strukuturu, i proto mi film přišel jako jakýsi velmi zajímavý filosofický traktát, jenž však nedokáže zcela naplňovat očekávání a potřeby filmového diváka. (30.09.2012)

Mé počáteční zklamání, že toto není adaptace slavného Huxleyho románu, jak jsem čekala, se postupně s každou další minutou pomalu rozplývalo. Jak už tu kdosi napsal, film není zrovna atraktivní po vizuální stránce, ale mně tentokrát to vítězství obsahu nad formou sedlo na dnešní rozpoložení přímo ideálně. Film mi svým komorním, krapet divadelním ztvárněním tak trochu připomněl naše Karamazovi a jako vize mrazivé postapokalyptické společnosti na mě zapůsobil stejně dobře jako například pozdější Brazil, zvlášť scénu, kdy jsou knihy rozemlety na prach a ten je pak vhozen mezi vyhladovělý dav, jako jejich denní dávka jídla, si budu asi ještě dlouho pamatovat. (06.09.2014)