Monstrum

Stojí za to vidět. Realistická freska nabízí novým generacím možnost velmi osobního seznámení se skutečnou tváří doby nedávno minulé. Naléhavou připomínku dobových emocí z díla křesá především kvalitně odvedené filmové řemeslo, zejména kamera a produkce, ta nechává povstat ve snímku Prahu takovou, jaká skutečně byla – její barvy, odlesky i bezchybně vystižené materiály jsou svědectvím krásné i těžké minulosti našeho osobitého domova. Herci nejsou vždy na svých místech, Stivínová je typickým miscastingem, neladí především hlasem – její příliš volný, nekultivovaný timbre a dikce nesmlouvavě prozrazuje pevné ukotvení v bojovném nihilismu 21. století, její fragrantní gesta přivádějí na plátno spíše lepší kurtizánu, která podstupuje občasné lekce sebeovládání, nikoli však dámu, která v pražských intelektuálních a uměleckých kruzích první republiky prožila celý svůj život, aby se potom zhroucena ze zásadního obratu společenské normy, jež se osudově odrazila i v životě vlastního manžela, dobrovolně odevzdala smrti. Tato osobní linka je jednou z nejvýraznějších chyb filmu, zatímco se mohla stát podnětným pozadím vystihujícím behaviorální proměnu společenského klimatu, utápí se v plytké, okatě nastavované vatě milostné avantýry s mladým Krausem, jehož neomalené herectví podrývá kvalitu díla dalším šrámem. S ním tvoří velký kontrast samozřejmě působící mistrovská dovednost Novotného a v okrajové roli i Táborského. Přes špatný scénář (resp. románovou předlohu), nesmyslně obrovské množství výplní nereálných milostných zápletek i nepokrytě hloupé či obsesivně vulgární dialogy pronášené zcela soudobým jazykem však film jako celek působí kompaktně a silně. Pro jeho mistrovskou schopnost znovuoživit ducha dávno neexistujícího domova se k němu jistě nejednou ráda vrátím. (29.08.2017)

Teskná romance o tématu umělec versus doba viděný mezigenerační optikou. Ruší melodramatické momenty s banalitou deště a úpornou hudbou Ze snímku se pak vyklube politický plakát s málo plynulými dialogy. Vedle sochaře (Jan Novotný) se objevuje jeho mladý asistent (Martin Kraus), což filmu dodává střet generací. Jeho dialog s Krausem jako platonickým ctitelem vyloženě srší erotikou i něhou bez nutnosti doteku. Vztahy mezi postavami a jejich konflikty jsou tezovité a pochopíme je jen když se vysloví nahlas.věčné téma umělec versus doba“. Účinnost Monstra spočívá v jeho střízlivě ztvárněné konkrétnosti. Obecné úvahy vynechává podobně jako autorské soudy; když hrdina v soustředěném podání Jana Novotného prohlásí, že „za každého režimu je lepší dělat než vzdychat, co by kdyby“, a pak si nad výtvorem uleví „vošklivý je to k zblití“, postihne v přesné zkratce celou absurditu. Úporná hudba zbytečně napovídá, co herci svým výrazem sdělí bez afektu. Třeba tichý způsob, jímž se Novotného světový sochař propíjí do nižších cenových skupin, je obdobně podmanivý jako souhra výpravy s kamerou, díky níž se žulová obludnost nad Prahou vyjímá současně velkolepě i velikášsky. Náladu dokresluje husicka a plány spolužáka na emigraci. Dávám70%. (30.09.2018)

Názorná ukázka toho, jak by neměl vypadat film, respektive jak by v žádném případě neměl vypadat scénář a herectví. Nezajímavé postavy bez vlastností, ke kterým si divák nevytvoří žádný vztah, nevidíme, čím si prochází, protože o většině důležitých věcí, co se jim přihodily, jen mluví. Tím pádem je nám jejich osud úplně lhostejný. Dále nechápu zájem tvůrců zaměřovat se na dva naprosto nezajímavé mladé pomocníky (tragicky „zahrané“ Krausem a Polívkou ml.) a nevylíčit spíš atmosféru doby, narůstající tlak okolí na Otu Švece a jeho ženu. Což, jak jsem se domnívala, mělo být jaksi náplní děje. Padesát procent snímku tvoří archivní záběry z dob komunismu, což by bylo v pořádku, pokud by se jednalo o dokument, a ne o hraný film. Snímek ani přesto, že si to jeho tvůrci takto velmi usnadnili a ještě měli šanci provázat scény mezi sebou právě dokumentárními záběry, působí roztříštěně a vůbec nedrží pohromadě. Jedna událost pořádně nenavazuje na druhou, není vidět žádný postupný vývoj děje, ani postav. A co bylo asi vůbec nejhorší - neherectví, které předvádí drtivá většina osazenstva, je až pobuřující. Může mi někdo vysvětlit, jakou shodou náhod se k filmu dostali Kraus, Polívka ml. a Solaříková? První dva asi kvůli jménu, talent už dnes zřejmě není potřeba. Myslím, že většina lidí, které by tvůrci oslovili jen tak na ulici, by hrála daleko přesvědčivěji. Neschopnost výše jmenovaných, (ale i mnohých dalších v epizodních rolích) dát najevo emoce pomocí mimiky obličeje, intonace hlasu, či pouhé výslovnosti, je až neskutečná. Takže i přes dobrý námět je tento snímek špatný po všech filmařských stránkách, proto 1*. (29.05.2017)

"Kámen a Blbost" ... Hele, spíš než kdo s kým chrápal a jak se asistenti prali o samici s agitačním hercem, by mě například zajímaly detaily práce na sousoší a důvody úpadku velkého sochaře. Že byla Švecova "Fronta na maso" vyčerpávající monstrprojekt, je myslím intuitivně zřejmé - jenže na dno jsme si s hlavním protagonistou vlastně nikdy nesáhli. Proboha, tam se muselo řešit takovejch těžkostí, problémů a překážek, který od prvotního nadšení vedly k naprostýmu vyčerpání a rezignaci. Jenže v Monstru se o nich nedozvíme, hlavní hrdina se zhruba v polovině filmu vytratí. Dále se tu "dějí věci", lidi se buď peleší nebo se chovají "náhodně"... a na konci to dopadne špatně. Hm. Tak sorry. (05.06.2017)

Film má silné momenty, aj tie slabšie. Hlavne druhá polovica je dobrá, kým v prvej to kibicovanie súdruhov do sochárskej práce nebolo ani príliš vtipné ani dostatočne dramatické. Ale po obrate, keď za rodinnú tragédiu nebola v podstate vinná ani tak socha ako niečo iné, prichádzali lepšie momenty, škoda, že krátko po tom film skončil. –––– Vaší úlohou je vztyčit památník tak vysoký a tak velký, jako je naše láska k Sovětskému svazu a soudruhu Stalinovi. –––– Soudruzi! My nechceme Stalina v Praze. My chceme Stalina nad Prahou! –––– My teď potřebujeme lidi, co jsou machři na bourání. Do roka to musí zmizet. (29.05.2017)