Příběh ženy
Une affaire de femmes
Story of Women
Režie:
Claude ChabrolKamera:
Jean RabierHudba:
Matthieu ChabrolHrají:
Isabelle Huppert, François Cluzet, Marie Trintignant, Nils Tavernier, Dominique Blanc, Marie Bunel, Evelyne Didi, Michel Beaune, François Maistre (více)Obsahy(2)
Tento snímek je natočen podle skutečné události. Hrdinka vyprávění Marie Latour v roce 1941 stanula před soudem kvůli obvinění z provádění ilegálních potratů. Na počátku činnosti, jež se proměnila ve stálý zdroj příjmů osamělé matky dvou malých dětí, stála pomoc sousedce, která nechtěně otěhotněla. Tato pomoc se však rychle změnila ve zvláštní typ dobročinnosti, a dokonce až ve svérázný druh odboje. Mariin příběh se totiž odehrává v nacisty okupované Francii.... (Levné knihy)
(více)Recenze (38)
47. Zlatý Glóbus za rok 1989 - nominace (1) - Nejlepší cizojazyčný film - Francie ()
Vlastně je to docela mazaný způsob, jak se vyhnout nežádoucímu sentimentu – představit hlavní hrdinku jako veskrze nesympatickou, hrabivou, bezcitnou a bezectnou osobu (promítat si do jejího jednání pojmy jako „zvláštní typ dobročinnosti“, „svérázný druh odboje“, „svébytná emancipační linie“ nebo „hájení práva na vlastní životní cestu“, to chce opravdu notný kus fantazie). Když pak vzhledem k dobovým okolnostem přijde trest, jaký si přes to všechno ani vzdáleně nezasloužila, člověku se v hlavě honí mnohem víc otázek a souvislostí, než kdyby měl před sebou obraz trpícího anděla. Stejně jsem se s filmem ale jaksi minul, možná proto, že ony dobové okolnosti i ostatní postavy (snad s výjimkou manžela) jsou tu nahozeny tak povrchně, že obžaloba režimu formou rozhovoru dvou rozhořčených právníků je na mě příliš explicitní, že hrdinčina „jednoduchost“ není patrná od začátku, ale až v okamžiku, kdy se okolnosti obrátí proti ní… Anebo bych možná přes všechno rozumování přece jen radši viděl toho trpícího anděla. ()
"I miminka v matčině břiše mají duši...." Možná jo, možná ne, ale i kdyby ano, určitě to nebyl důvod proto, aby musela Marie Latour skončit pod gilotinou. Jak k tomu přitom někdo ve filmu trefně poznamenává, "i Kristus by ji odpustil..." V Němci okupované „Francii na hnojišti“ však žel platila nesmlouvavá „farizejská morálka“. Posledních dvacet minut tohoto dramatu podle skutečných událostí, kdy je dotyčná ve vězení a následně pak prožívá poslední chvíle před popravou, bylo hodně silných. Za ně bych dal klidně plný počet hvězdiček. Zaujalo mě přitom, že to bylo emotivní spíš tak nějak uvnitř, bez nějakých vypjatých srdceryvných scén. A přesto to stačilo, aby člověk nemohl na konci filmu jinak než přitakat onomu závěrečnému apelu: „Mějte slitování s dětmi odsouzených.“ U zbytku filmu ale musím říct, že mi to přišlo natočeno až poněkud tendenčně, aby divákovi byla dotyčná vysloveně nesympatická a aby na konci musel přiznat, že onen zmiňovaný apel platí i v případě takových "mrch", jakou Marie Latour (zejména pokud jde o přístup ke svému manželovi, svým dětem a svém vztahu k penězům) byla. ()
Na filmu oceňuji především skvěle zvládnuté "vyprávění příběhu" Myslím si, že odvyprávět za 108 minut tak dlouhý a hluboký příběh, je výjimečné (s tím, že po skončení máte pocit, že jste přečetli čtyřsetstránkový román.) Chabrol ukazuje ne víc a ne míň než je potřeba a není to jen čistá dějová narace, mluví k nám všemi prostředky a neustále, ale nenásilně a nenudí. Výborná Isabelle Huppert má na tom jistě také svůj podíl! ()
Vážení přátelé...poněkud myšlenkově nedotažený průměrný film, který nezachraňuje ani výborná Isabelle. Přesně to popsal už lacertacz, tak to netřeba psát dvakrát... ()
Krásný dobový film o skutečné andělíčkářce. I. Huppert výborně zahrála dvě tváře - chladnou a marnivou - ledovou královnu a Harpagona. Viděla jsem v ní i kus Pianistky. Prazvláštní byl její vztah k manželovi, ke kterému byla snad nejkrutější ze všech. A na to doplatila. Trest byl zasloužený. ()
Velmi depresivní a silný příběh. Divák se nemá šanci ztotožnit s hlavní hrdinkou, která má snad jen jedinou pozitivní vlastnost, a tou je láska ke zpěvu. Můžeme jen soucítit s těmi, jichž se její život dotknul. ()
"Hail Mary, full of shit. Rotten is fruit of your womb." Skutočný príbeh jednej bezcharakternej ženy, pre ktorú to najdôležitejšie v ťažkých časoch plných utrpenia bola potreba dobre sa baviť a užívať si. S hrdinkou príbehu Marie (výborná Isabelle Huppert) sa dá len veľmi ťažko sympatizovať, ale osud, ktorý ju postihol, k nej bol až príliš krutý a to som jej ani trochu neprial. Film je v podstate obžalobou vtedajšej francúzskej spoločnosti, na prípade Marie ukazuje v plnej nahote zbabelosť a pokrytectvo Francúzov (2. svetovú vojnu by zrejme najradšej vymazali zo svojej kolektívnej pamäte). Citát na začiatku vlastne zhrňuje všetko: skazenosť hlavnej hrdinky a aj jej frustráciu z úpadkovej spoločnosti, ktorá ju dohnala až do záhuby. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. ()
Jednoduchý člověk, ponechán sám sobě, má jednoduché (konzumní) cíle a jednoduché představy jejich bezlimitního naplňování. Jinými slovy – pro peníze udělá cokoliv a peníze jsou také jediným cílem, který si pro sebe ve své jednoduchosti dokáže představit – často aniž by je dokázal proměnit ve smysluplné naplnění života – frustrovaný a nespokojený bez ohledu na okolnosti a vzrůstající množství hmotných statků. Válka a doba, v níž se situace takového člověka odehrává, prvoplánové „potřeby“ takto nastavených jedinců nijak neovlivňuje. Ale i u nás se často ledaccos svádí na „dobu totality“… Zde jako by se odvíjel podobný záměr, i když jde o zfilmování skutečných událostí, takže je taková tendence autory možná ne zcela zamýšlená. Film je typickou ukázkou vrcholu francouzského filmového umění, ale z hlediska lidského je příběh odporný. Je zvláštní, že vůbec kdy někoho napadlo tyto primitivní pudy vydávat za „pomoc“ nebo dokonce za „odboj“, to je urážlivé vůči těm, kteří skutečně bojovali v odboji a pomáhali. A to nemluvě o chudácích dětech a manželovi, na které prostý mozek milé Marie už nestačil pamatovat… Ono je opravdu dost pokrytecké mluvit o slitování, když ti samí, kdo o něm mluví, neudělají nic proti tomu, aby člověk vytvářel zlo – nic nevysvětlí, nezastaví, ve skutečnosti je jim osud takových lhostejný a nezajímají se o ně, hlavně aby neměli nic kromě svých „starostí“. Je bohužel smutným paradoxem, že němečtí úředníci nacházeli na okupovaných územích, ať už šlo o Francii, Československo nebo třeba Ukrajinu, často zvrácené způsoby a společnost, která jako by snad ani nebyla civilizací… Jejich předsudky o podřadnosti těchto národů to často jen utvrzovalo. Isabelle Huppert exceluje jako vždy a film byl vůbec další příležitostí pro znamenité vystoupení mnoha dalších, méně či více proslulých francouzských herců z jejich bohaté pokladnice přirozených talentů, jakož je nutno pochválit i klasickou režii, scénář, kameru, architekturu a produkci. ()
Silné drama. Žena, která se cítí být svobodná a chce být nezávislá, citově i existenčně. Od začátku je zobrazována nemilosrdně a v podstatě záporně. Ubližuje především své rodině, ale zároveń ji drží nad vodou. Snad záměrně je příběh veden tak, že hlavní hrdince divák, ovlivněn průzračným pohledem jejího nedostatečně milovaného syna a zoufalstvím invalidního manžela, přeje trest. A po drsném konci pak stojí sám před sebou, zamyšlen, zač vlastně chtěl trestat...Příběh tak manipuluje divákem a nutí ho přemýšlet o limitech morálky, toleranci i o lásce a právu na lásku... Ode mne nejvyšší ocenění, nemám jedinnou připomínku, dokonalé. ()
Zajímavý medailonek prosté ženy, která se rozhodla dopracovat k lepšímu životu skrze provádění potratů a podporu prostituce. Nejdříve nám je představena jako matka trpící v okupované Francii, kterou Němci připravili o muže. To je poměrně klasická figura, se kterou je schopen skoro každý soucítit. S přibývajícími potraty se nám však začne absurdním psychozpůsobem vzdalovat... ()
Takhle si představuju dobře udělaný filmový příspěvek na kontroverzní téma. Scénář se věnuje mnoha jeho aspektům z různých úhlů, nastiňuje morálně-etické závěry, ale nevnucuje je. A přestože jde primárně o filmovou esej, neselhává ani v dramatické rovině, ani v prosté divácké zábavnosti. Celý film stojí krom scénáře na Isabelle Huppert, která hlavní postavu, její jádro a vývoj, ztvárnila naprosto geniálně, a dodala jí roviny, které se nedají jen tak napsat sebelepším scénáristou. ()
Skvělý film, který u mě tnul do živého i díky absolutnímu výkonu Huppert v ambivalentní, výborně napsané roli. Chabrol to natočil velmi civilně, stylem jako bychom se dívali na nějakého staršího Kachyňu či Menzela. Chapeau! ()
Civilní, lidský příběh, trochu kachyňovský z války, která dělá zbytečné oběti z normálních lidí....nicméně ten závěr zase evokuje Dva muže ve městě....Rozhodně film, ač působí hrozně jednoduše, nutí k zamyšlení, když už nad ničím jiným, tak nad potraty určitě.... ()
Isabelle Huppert získala v Benátkach cenu za najlepší herecký výkon za jej portrét matky, ktorú vôľa prežiť priviedla počas okupácie do konfliktu s autoritami vo Vichy. Predtým než sa stala poslednou ženou vo Francúzsku, ktorá bola popravená na gilotíne, Marie Latour uskutočňovala potraty s takou nezaujatosťou, že jej prischla nálepka monštra. ale Claude Chabrol to odmieta adoptujúc slávny výrok Jean Renoira, že každý má svoje dôvody, keď objektívne rekonštruuje pochmúrnu realitu 40-ych rokov. ()
scénář 4 režie 4 herci 5 výprava 3 celkem 16 hodnocení 80% Interrupce je stejně kontraverzní jako euthanasie. Avšak trest smrti pro matku dětí od státní mašinérie, v době kdy stát posílal vědomě stovky židovských žen a dětí na smrt, je pokrytectví nejhrubšího ražení. Višisticko-fašistický stát byl stát blbec a Marie Latour byla spíš obětí, než zločincem. ()
Film sází na "angažovanost" a silné téma (potraty), ale jde o průměrnou historickou fresku s pochybně vystavěnou hlavní postavou (pipina, co touží po penězích a stále větším luxusu, a o ničem nepřemýšlí a nikoho jí není líto, ani mrtvé, ani vlastních dětí — a při tom všem nám jí má být na konci líto a má se stát symbolem boje proti morálně zkaženému systému) a vedlejšími postavami bez důkladnějšího prokreslení (a načatými motivy, co se nevyužijí — matčin odmítavý vztah k synovi, židovská kamarádka, po níž hrdinka smutní, zároveň však miluje domácího "rasového čističe" atd.). Jak má vypadat silné téma zpracované v společensky-kritickém filmu, ukazuje např. Vera Drake. Ženská záležitost je bezradná, jako by se režisér nemohl rozhodnout, co chce vlastně sdělit. A tak jen náznaková a ve výrazu nejasná tvář Huppertové film jakž takž zachraňuje. ()
Mít rád Chabrolovu pronikavou studii mravů pétainovské Francie dost dobře nejde, ale určitě si zaslouží víc než tři hvězdičky, které jsem jí dal po prvním zhlédnutí. Huppertová je jako obvykle skvělá. Zdá se mi, že Anderton a Troufalka režiséra podcenili, když nazvali jeho přístup "citovým vydíráním diváka" a hlavní postavu "bezcitnou mrchou". ()