Cesta do fantazie

Tak Alenka má v Japonsku sestřenici; nejsou si sice ani trochu podobny, ale schopnost ztratit se v mimo-realitě je jim společná. Jalová muzika v úvodu filmu o Džihiro, ještě v reálné filmové dimenzi, je záhy po příchodu na ono místo nepozorovaně vystřídána velkolepou. Cestou do postmoderního nenávratna se dívence postavilo do cesty cosi původního, prakulturního. Co jsou ty domečky? Co je ten tajemný dům s nápisy ve starých znacích? Rodičové, v beznávratí zabydlení, nedokáží už vnímat něco takového jinak než jako skanzen či zábavní park. (Historie pro dnešního Japonce: „Bude to zchátralý skanzen, asi; v 90. letech jich několik postavili.“) Nejsou už schopni adekvátní odpovědi na tremendum, jíž je bázeň a děs. Nechápou, že dům vzdychá. Jejich proměna (neplatí, že nevědomost hříchu nečiní) ukazuje, co se z nás stalo: konzumenti; a že pojem „cílový spotřebitel“ je fatální protimluv. Ale strach z Neznáma se v Džihiro snoubí se zvídavostí a realita se mění v sen. Jaký div, že se chce probudit, když se zprůhledňuje, čímž zpochybněn její vlastní realitní status. Nemohu souhlasit s komentátory, kteří vidí proměnu z bojácné dívenky na statečnou; ne že by jakýsi takto směřovaný vývoj neproběhl; ale Džihiro se prostě bojí, čeho jest se bát, nicméně dělá, co jest udělat; nebo byste se snad nerozplakali jako ona v téže situaci? Více se mi líbí tronův návrh „snový príbeh o dospievaní“, sám se však chci bez tohoto alegorizujícího pohledu obejít. Sledujeme příběh dívky, která nebere, která odmítá přijmout cokoli, co zrovna zásadně nepotřebuje; která má smysl pro tabu, což ji činí způsobilou jím proniknout, obstát, zvítězit, vidět. Projde všemi zkouškami pradimenze (ovšemže za pomoci mocných kouzel a všemocné lásky), aby nakonec směla vysvobodit otce a matku (tedy i svou dospělost) z koloběhu spotřebovávání a to tím, že je poznává jako ty, kteří mezi prasaty nejsou. Ale ta kulturní pradimenze, ta mimo-realita, jak ji vlastně chápat? Je to dimenze vlastní hodnoty skutečného nebo jen surreálný koncept bezhodnotné reality? Vdyť zde se právě děje gigantický provoz, v němž jedni otročí pohodlí jiných. Všichni jsou tak či onak začleněni do Firmy – buď pro ni pracují nebo jsou závislí na jejích službách. Děje se zde mystérium stálého koloběhu očisty (lázně) nebo jen proces „poskytování služeb“? Je ona dimenze taková, jaká má být nebo je taková proto, že z obou čaromocných sester vládne ta zlá? Ta, která neumožní svému dítěti dospět a hýčká je jako obludné mimino. (I toto dítě Džihiro oposléze osvobozuje k stání na vlastních nohou.) Jak si vysvětlit, že pokud nepracuješ, udržující kouzlo zmizí (srov. saze)? Kamazi se představuje jako „otrok kotelny“. Znepokojivá otázka: dělá práce z opice člověka nebo z člověka ovci? Přijde na to. Kamaziho slova: „Dokonči, co jsi začala.“ A umytí Říčního boha bylo prací vpravdě héraklovskou. Na jeho případě se ostatně ukazuje, o co také jde: je naplněn spotřebním odpadem; civilizace z něj udělala páchnoucí obludu. Dík svým nednešním vlastnostem se Džihiro ani nepromění v prase, ani neumožní Bezpáteřníkovi (resp. Muži bez tváře), aby ji pohltil tak jako ostatní – to jejich hltavost (mamon bez práce) je pohlcuje a to je růst přízračné mátohy bez tváře, růst do obludných rozměrů, mátohy číhající, co chtějí a čekající, až si to od ní vezmou. Ale ani s ním to není tak jednoduché: „Je zlý v těch lázních.“ Celý film je výtvarně překrásným dílem, které vtahuje. Nejenže maluje nevšedně působivé scenérie, nejenže obdivuhodně dbá na všemožné detaily statické i dynamické, nejenže pořádá orgie fantazie; pokud jde o mne, cítil jsem se zabydlen jako ve snu; bylo to tak neuvěřitelně živě skutečné, právě tou silou, jíž disponuje skutečnost pouze ve snu. Svou „zabydlenost“ a vůbec snovost filmu se pokusím doložit alespoň vyjmenováním některých náležitostí a drobností: dojem krajiny uzavřené kdesi mimo čas; jednoho rána je celá tato krajina zalita mořem, jímž lze proplouvat, procházet, projíždět vlakem z místa na místo; příběh odehrávající se v opulentních lázních je vystavěn na poměrně velmi malém počtu událostí, jimž je však věnován značný prostor; ta ubytovanost v nocležním patře mezi ostatními, ubytovanost ve ztracennosti, v patře podivuhodného členitého domu, v místnosti spojené s terasou a bytím uvnitř i vně; ty nebezpečné přesuny po vnějším obvodu domu; kotelník (srdce lázní) jako pavouk; saze krmeny barevnými hvězdičkami; kdykoli Jubaba v podobě harpyje vylétá na obhlídku, doprovází ji její zmenšená kopie: to poťouchle bezdůvodné snové zdvojení!; krásný mocný drak pronásledován a smrtelně raněn hejnem papírových šipek. Pak motivy, které ve svém významu dimenzi snu zřetelně přesahují, ačkoli jsou v ní rovněž jaksi uzavřeny: dvojčatost obou sester (z nichž ta zlá úslužně podniká a složitě vládne, všechno moc „řeší“, kdežto ta dobrá jedná rázem); Džihiro v závěru obě oslovuje „babičko“, což mimo jiné vzbuzuje podezření, že Kamazi nelhal, když ji sám označil za svou vnučku; na to bychom se ovšem potřebovali vyznat v psychoanalýze. Pak všechna ta ochranná kouzla, která se musejí sníst: dostat do těla, dovnitř; motiv snězení vůbec (srov. i Bezpáteřníka nebo malér rodičů). Vtipnou ťafkou, taky tak trochu „to se mi snad zdá“, je Kamaziho nefalšované „good luck“ v jinak čistě japonsky mluveném filmu. Naopak velmi nevtipnou ťafkou je další projev stupidity a nevkusu, s nímž česká (slovenská) distribuční firma předkládá „Cestu do fantazie“ a krade tak pohádce jméno (k čemuž viz komentář Flipperův), což má podobně fatální důsledky jako když vám jméno změní (ukradne) Jubaba. (Chválím však nezvykle pěkný dabing; a vzhledem k otřesné kvalitě kdesi na internetu ulovených amatérských titulků jsem rád, že jsem nejprve zhlédl českou verzi.) SPOILER Přes všechna kouzla i okouzlení, přes všechnu významuplnost každé maličkosti rozhoduje nakonec pouze dvojí: láska a rozpomenutí se na vlastní jméno; a toto dvojí se spojuje, když právě Džihiro připomene pravé jméno Hakuovi (který naopak si pamatoval její). Jalový klavír z úvodu se vrací, nyní už mi ale nezní tak mdle. Dost mě dráždí nejasnost, co byl Haku vlastně zač: zda chlapec, který malou Džihiro vytáhl z řeky nebo ta řeka. Obojí má svou hloubku. Rovněž otázka, proč se v původním názvu mluví nejen o Džihiro, ale právě o „Sen a Džihiro“; a jak je vlastně „spirited away“: vkročením do mimo-reality města bůžků nebo už nuceným vytržením z původního domova a odjezdem do post-reality? Naopak mě velmi netrápí, že nevím, co obě její jména znamenají; nemusí to být důležité, jde jen o to přejmenování, o vlastnění jména; koneckonců by se Džihiro mohla jmenovat jakkoli. Dejme tomu PollyJean nebo třeba Petra. (04.02.2012) (méně) (více)

"Cesta do fantazie" představuje jednak úžasně uhrančivou podívanou, ale především jeden z nejvýmluvnějších dokladů, proč by se o Hajau Mijazakim nemělo mluvit jako o "japonském Disneym". Ačkoli tento přívlastek bývá užit ve chválihodné snaze představit tohoto výjimečného tvůrce potenciálním divákům, kteří o něm nikdy neslyšeli (a dodnes takoví jsou), současně filmy Mijazakiho i studia Ghibli krutě obírá o jejich osobitost. Díla tohoto zcela solitérního režiséra totiž mají s tvorbou disneyácké továrny společné maximálně povrchní schodu, že jsou komerčně úspěšné a animované. A stejně tak je to i s často se vyskytujícím popisem Cesty do fantazie jako "japonské / anime Alenky v říši divů". Ostatně stačí porovnat Mijazakiho film s disneyáckou adaptací Alenky z roku 1951. Ta je typickým produktem precizní studiové výroby - optimalizovaný produkt, který je dílem nikoli jednoho autora, nýbrž týmu, kde o post režiséra se podělilo několik animátorů specializovaných na odlišné sepekty animace, stejný přístup je uplatněný u scénáře, jenž prošel rukama třinácti různě specializiovaných scenáristů, kteří předlohu upravili do líbivé podoby. Tento model je totožný u všech klasických animovaných filmů studia Disney, a i v éře renesance studia byla režie (až na ojedinělé výjimky) dělena minimálně mezi dva animátory. Studio Ghibli je naopak bytostně autorské, Mijazaki a Takahata každý zvlášť na svých filmech figurují jako režiséři a scenáristé. Mijazaki pak představoval autorskou záštitu i nad projekty jiných mladších režisérů coby autor scénáře. Zatímco studio Disney v drtivé většině adaptovalo knižní předlohy či vycházelo z klasických bájí a legend, Mijazakiho snímky povětšinou pocházejí z mistrovy vlastní imaginace. Dokonce i ve výjimečném případě, kde základem příběhu je konkrétní dílo (Doručovací služba čarodějky Kiki, Howlův kráčející hrad), se výsledný film ubírá vlastní cestou a předlohou se spíše jen inspiruje. Mijazaki se nikdy netajil svými inspiracemi a jeho díla fascinují mimo jiné právě tím, jak dokáže elementy z japonské i evropské literatury, kultury a historie spojit do unikátních vizí, které skrze podobnosti motivů s klasickými díly získávají váhu univerzálnosti. V případě "Cesty do fantazie" a Carrollovy "Alenky v říši divů" tak sice obě díla pojednávají o dívce, která se dostane do fantaskního světa a hledá cestu ven, ale ve všech ostatních ohledech jsou zásadně odlišné, až protichůdné. "Alenka" přináší zahlcení vjemy, které slouží k upoutání pozornosti dětí, při čemž vyprávění je pojaté jako hříčka založená na nonsensu a absurdní logice. Carroll v knize reflektoval a zesměšňoval řadu dobových systémů, norem a rituálů vyšší společnosti a jednotlivé figury (zřejmě) koncipoval podle reálných předobrazů. V souladu s tím pak i samotné vyprávění ustanovuje hrdinčina dobrodružství jako sen, v němž věci protagonistce důvěrně známé z reálného světa získávají fantaskní podobu. Hrdinka samotná během svého pobytu ve snovém světě neprochází zásadnější změnou či vývojem a dospělost zůstává pouze příslibem, naopak je oslavována rodící se osobnost a rostoucí sebevědomí hrdinky. Mijazaki sice před zraky diváků rozprostírá fascinující svět, ale zaměřuje se v něm výhradně na hrdinku Čihiro, pro kterou se stává katalyzátorem strastí z paralelního reálného světa, ale především iniciací k dospívání. Dospělost zde není pojímána jako nějaký soubor společenských norem či sebejistota ve vystupování, nýbrž oproštění se od umanutosti i sebestřednosti a naopak dospění k empatii i uvědomění si vlastní identity a kořenů. Jednotlivé vedlejší postavy pak představují různé podoby těchto vlastností, eventuálně spolu s hrdinkou prochází totožným vývojovým obloukem (Beztvářník i dítě Jubaby). Konkrétní dějové motivy (odebrání jména jako podmanění, vzpomínky) pak zase tematizují identitu a její stavební kameny. Čihiro tak z umíněné a vnitřně zmatené holky, která se těžce vyrovnává se stěhováním do nového domova, vyzrává když se díky zážitkům ve světě duchů její strach a bezradnost mění v okouzlení a empatické zaujetí, ale také zatímco poznává hodnotu svého jména a váhu vlastní minulosti a vzpomínek. Co do stylu pak "Cesta do fantazie" představuje Mijazakiho nejrozvláčnější a nejméně žánrový film. Zdejší konflikty a peripetie nemají podobu dobrodružných střetů a la Naušika, Laputa či Mononoke. Ty probíhají spíše na pozadí hrdinčina příběhu, zatímco ona směřuje ke stále větší vyrovnanosti a klidu - proto také nezapomenutelným vrcholem snímku je podmanivá pomalá jízda vlakem krajinou proměněnou v oceán. (28.09.2016) (méně) (více)