Volyň

Ukrajina je Rusmi posmešne nazývaná Okrajina. Akože preto, že vždy stála na okraji diania. A ani ten národ, ktorý ju obýva, nie je údajne plnohodnotný, ale zoškrabaný z okrajov okolitých štátov (krajín). Nikdy som s týmito odsudkami nesúhlasil (hoci veľmi často po cestách vlakmi územím bývalého ZSSR počul). Myslím, že tvrdé, drsné a zvonku niekedy nepochopiteľné kruté osudy Ukrajincov je potrebné chápať v celkových historických súvislostiach. Nie povrchne odsudzovať. Toľko na úvod. Film nakrútili Poliaci, pretože sa potrebovali vyrovnať s nejakou národnou traumou. Sami Poliaci sú národ hrdý a do značnej miery nacionalistický. Trpia rôznymi hroznými nedoriešenými traumami minulosti. Ukrývajú ich v prehnanom modloslužbičkovaní, a našťastie aj v rozsiahlej umeleckej, aj filmovej tvorbe. Tam svoje historické tenzné napätia do istej miery rozpúšťajú.  Ale ako veľmi trefne poznamenáva užívateľ Maq, rovnako Ukrajinci by mali čo nakrúcať, a Poliaci by sa mohli hanbiť. Ako celok je Volyň príliš dlhá, príliš krvavá, trochu epigónsky choď a pozerajúca sa a menej zmysluplne dejová. Ale v tom, čo chceli tvorcovia ukázať - nezmyselnú nenávisť medzi národmi obývajúcimi to isté územie, živenú popmi, farármi i frustrovanými politikmi - nezlyháva. Plnohodnotne ukazuje otrasné následky všeničiacej a nič dobré neprinášajúcej krvavej nenávisti niekdajších susedov. Lenže zároveň, kázať krvavú režbu a popritom jednu svadbu, kde toto násilie nenápadne začína prebublávať, to je na plnohodnotne výborný film málo. Takže celok ostáva pri lepšom priemere, ktorý opakovane vidieť nemusím. (11.05.2021)

Volyně svého času byla komediálním vzorem všech správně fungujících železnic. Hláška o tom, že se bude vystupovat až ve Volyni z důvodu zpoždění vlaku na trase, zlidověla. Ovšem smích tuhne na rtech, když se ocitáme ve Volyni obývané Poláky, Ukrajinci a Židy. A to pravé peklo nastane s příchodem banderovců. Takový Vláčil ve svých Stínech horkého léta ukázal, že banderovci neměli zrovna bohatou slovní zásobu a divákům dopřál hlavně psychologický stav věci. Oproti němu polský kolega Wojciech Smarzowski celou záležitost kolem nenávisti Ukrajinců k Polákům pojal opravdu naturalisticky, to až tak, že nastalým zvěrstvům nezůstala ušetřena ani drobotina. Takže pro citlivější diváky už tohle může být varování. (Ne)milé drastické hrátky jistě mají svoji intenzitu, z technického hlediska nejsou místy nikterak vrcholně natočeny, takže občas působí (nechtěně) úsměvně. Ovšem plnohodnotný zážitek to nikterak výrazně nesnižuje. V popředí dominuje zajímavá polská děv(k)a Michalina Łabacz, sice herečka v našich končinách naprosto neznámá, ovšem její ochotně odhalené poprsí jistě nenechá na pochybách, že se s jejími lepými tvary určitě nevidíme naposledy. A pak je zde patřičně kvalitně zvládnutý spád událostí, takže nudnějších pasáží je minimum. Závěr filmu mně připadal zbytečně artově přemrštěný, režisér asi zatoužil vrazit Michalině pyj mezi kozy. Důležitým faktorem pro mě osobně je skutečnost, že polská kinematografie nabírá prudce na zajímavosti, takže už neotáčím oči v sloup, když se v nabídce objeví filmový kousek od polských hranic. 8/10 (27.04.2021)

Tak po Katyni tu máme Volyň a opäť ide o dôkaz, že podobný film sa dá pozrieť maximálne raz za rok. Smarzowski je autentický až to doslova bolí, až sa divákovi nechce veriť, že herci na pľac chodili normálne ako do roboty. Maximálna depresia, akú my na Slovensku alebo v Čechách zrejme nikdy nenakrútime, viď vzhľadom na látku preceňovaná a krotká Krajina ve stínu. Smarzowski ale v brutálnom závere neobhajuje ani Poliakov, v "odpovediach" si v ničom so svojim nepriateľom nezadali. 5 hviezd nedám iba kvôli tej extrémnej depresívnosti, proste toto je typ filmu, ku ktorému sa nikdy vracať nebudete, kvôli vlastnému psychickému zdraviu. (06.04.2021)

Film začíná poměrnou dlouhou scénou z vesnické svatby, na níž se berou Polka s Ukrajincem. Sledujeme obě skupiny lidí, kteří se odlišují nejen národností, ale i vyznáním. Kamera nás provází dobovými zvyky a zpěvy a občas zachytí útržky rozhovorů, v nichž se dozvídáme o problémech mezi obyvateli, kteří však slaví v pospolitém a radostném duchu. Tento úvod se může zprvu jevit jako příliš detailní, postupně však vychází najevo, že tvoří silný kontrapunkt ke zbytku štědré 150minutové stopáže. Forma vyprávění trochu připomene ruskou klasiku Jdi a dívej se, v níž očima mladíka, který prochází krajinou, sledujeme válečné hrůzy. Tady je hlavní postavou mladá Polka Zoša (vynikající Łabaczová), která je nucena si vzít bohatého sedláka. Během několika měsíců zažije tolik hrozivých událostí a je svědkem takové množství zvěrstev, že jen těžko udržuje jakoukoli mentální rovnováhu. Scény vyvolávají pocit, že uplynuly spíše desetiletí, což však konvenuje se zážitky ženy, pro niž musela válka trvat subjektivně velmi dlouho. Režisérovi by se dalo vyčíst, že Zoše nakládá až nesmyslně mnoho tragédií, které působí zcela nereálně. Její postavu však lze vnímat v metaforické rovině jako ztělesnění všech dotčených obyvatel, kteří zažívali nevýslovné hrůzy banderovců, jež nespočívaly jen v děsivém násilí, ale v tom, že se soused obrátil proti sousedovi.//// Určitou slabinou jsou málo vykreslené postavy. Dialogy jsou omezeny na naprosté minimum a režisér vypráví spíše skrze sugestivní pohledy a pohyby protagonistů. Eliptická narace může být poněkud matoucí a občas kvůli ní nemají některé scény čas doznít./// Film ve zcela zaplněném kině uvedl sám režisér a už tehdy bylo jasné, že o něm bude ještě slyšet, což potvrdil Klerem, která v Polsku trhá rekordy a hýbe společností. [LFŠ 2017] (13.02.2019)

(ne)Polidštěná (ne)adaptace Snyderových mrazivých Krvavých zemí v podobě ukrajinsko-polsko-německo-rusko-židovského (ne)soužití. Škoda jen rozkouskování do jednotlivých výjevů z pekel à la Jdi a dívej se na úkor soudržnosti. Postupně k tomu divák otupí stejně jako hlavní protagonistka. Zda to byl či nebyl účel a nakolik to je/není k užitku celkovému zážitku, je pak zcela jiná otázka. (08.04.2017)